Kromě rallyové historie Favoritu vytahuje Škoda i méně známé úspěchy z okruhů.
V rámci pokračujících oslav 120. výročí působení české automobilky v motorsportu se nyní Škoda ohlíží taky na občas přehlížený rallyový speciál vycházející z populárního Favoritu. Závodní „fáčko“ možná mezi ikonickou 130 RS nebo modernější Fabii WRC nepůsobí tak úžasně, přesto ale závodní hatchback z 80. let nabízí svou porci zajímavostí a úspěchů.
Rallyový Favorit byl pro Škodu v motorsportu velkou změnou. V sezóně 1988 se tovární jezdci z Mladé Boleslavi naposledy svezli s legendárními stotřicítkami a dlouhá éra škodovek s motorem vzadu a pohonem zadních kol definitivně skončila. Takřka ze dne na den tak začaly posádky trénovat s novými soutěžními Favority s pohonem předních kol.
Příběh závodního Favoritu ale začal ještě dříve. Zatímco se po tratích domácích soutěží ještě proháněla Škoda 130 LR, už během premiéry civilního Favoritu na strojírenském veletrhu v Brně v září 1987 se začalo s vývojem soutěžní verze, jejíž úspěchy by novinku propagovaly po celém světě.
O vývoj závoďáku se velkou měrou zasloužil tovární jezdec Vladimír Berger, který tehdy ještě oficiálně nehomologovaný model „učil jezdit“ coby předjezdec na vybraných soutěžích domácího šampionátu v roce 1988. Favorit byl nakonec homologován 1. ledna 1989 pod číslem A-5373 a krátce poté úspěšně debutoval v tradiční Rallye Valašská zima s posádkami Křeček – Motl, Sibera – Gross a Berger – Petera.
Prvním zahraničním startem byla pro Favorit finská Hanki Rally, kde Kalevi Aho zvítězil ve své třídě. Prakticky od prvního nasazení vyhrával vůz třídu i na těžkých soutěžích mistrovství světa, jakými jsou Rallye Monte Carlo, RAC Rallye, finská Rallye 1000 jezer nebo Acropolis rallye. Za zmínku stojí především šňůra vítězství posádky Sibera – Gross na Rallye Monte Carlo mezi lety 1991 až 1994.
Od roku 1993 došlo ke změně pravidel, když byl vypsán Světový pohár pro vozy s atmosférickým motorem o maximálním objemu dva litry a pohonem jedné nápravy, tzv. Formule 2. V první sezóně skončil tovární tým Škody druhý, ovšem v následujícím roce Favority často vítězily a týmu se podařilo vybojovat titul mistrů světa ve třídě Formule 2 před zástupem renomovaných konkurentů.
Soutěžní Favorit skupiny A měl karoserii ze slabšího plechu, kdy tuhost konstrukce samozřejmě zvyšoval bezpečnostní rám. Oproti sériovému provedení se na střeše objevila mechanicky ovládaná klapka pro přívod čerstvého vzduchu do interiéru. Zasklení a polstrování dveří nicméně pocházelo normálně z produkčního vozu, nadbytečné čalounění a zadní sedadla však samozřejmě zmizely. V kombinaci s dalšími úpravami to stačilo na snížení pohotovostní hmotnosti na 750 kg.
Beze změn byla palubní deska, to ale neplatilo pro palubní přístroje a přepínače. Ty byly navíc přemístěny tak, aby byly v případě potřeby dosažitelné i pro spolujezdce. K zadním kolům byl brzdný tlak veden přes rozdělovač účinku brzd, který umožňoval přizpůsobit seřízení podle aktuálních podmínek na trati. Nechyběl přirozeně ani sportovní volant, který šel většinou z vozu do dalšího vozu spolu s továrním jezdcem.
Motor s rozvodem OHV měl zvětšený objem oproti sériovému agregátu z původních 1289,4 na 1299,6 cm³. Nové byly ojnice, vačky a další části. Zpočátku agregát produkoval výkon 76 kW (103 koní), s dvojitým karburátorem Pierburg se později výkon vyšplhal na 88 kW (120 koní). Také převodovka byla zpočátku pětistupňová a později ji nahradila šestistupňová skříň s přímými zuby. Maximální rychlost se v závislosti na zpřevodování pohybovala v rozmezí od 150 do 210 km/h.
Tovární zbarvení původně kombinovalo bílou karoserii s červenými a modrými pruhy, později šlo o šachovnici ve stejných barvách. V roce 1993 šachovnici vystřídalo vítězné zelené V s červeným proužkem, které je dodnes symbolem „eresových“ škodovek.
Favorit i pro vytrvalostní závody
Závodní specifikace Favorit 136 L/A se poté v nemalé míře uplatnila také na okruzích a v závodech do vrchu. Nejzajímavější verzí byl nejspíš Favorit 136 L/H, který vznikl v roce 1989 pro vytrvalostní závody na okruzích. Používal prototypový řadový čtyřválec OHV o zvětšeném objemu 1471 cm³ a řadou úprav na podvozku a karoserii.
Takto upravený Favorit startoval mimo jiné i v závodě 24h Nürburgring, kde s ním posádka Kvaizar-Samohýl-Obermann vyhrála svoji třídu. Od sezóny 1992 byl do vytrvalostních závodů nasazován nový vůz s motorem 790.16 OHC s objemem zvětšeným na 1596 cm³. Vůz měl dva dvojité karburátory Weber, výkon 123 kW (167 koní), dosahoval maximální rychlosti 240 km/h a zrychlení na stovku za 6 sekund. Později dostal motor vstřikování paliva a výkon byl zvýšen na 129 kW (175 koní).
Soutěžní Škodu Favorit nahradila v roce 1995 modernější Felicia. Staré „fáčko“ se ale jako schopné a cenově dostupné sportovní náčiní objevovalo ve startovních listinách rozličných podniků ještě dlouhá léta.