V sobotu 23. března se na tankodromu v Milovicích konal Offroad Maraton, který láká mnoho nadšenců do dovádění mimo zpevněné cesty, a to na motorkách, čtyřkolkách nebo i v autech a buginách. Na závěr dne byla přichystána čtyřhodinovka pro kategorie automobilů a lehkých bugin. A jedna bugina, konkrétně Polaris RZR Pro R s číslem 77, byla pro mě. Když mi byl pokládán dotaz, jestli se chci něco takového účastnit, vyštěkl jsem hned „ano“, jako kdyby se prodral na povrch ten dvanáctiletý kluk, který uvnitř mě ještě stále někde žije. Asi se mu zase po nějaké době chtělo za volant.
Jenže to moje třicetileté já se s tím pak vždycky musí nějak vypořádat: „Čemu jsem se to upsal? Vlastně ani sám nevím, ale bude to sranda.“ Ano, se svým dvanáctiletým já toho máme hodně společného. V Praze, u českého zastoupení Polarisu, jsem vyfasoval helmu a brýle. Takovou tu motokrosovou, já vlastním jen otevřenou a ta na tohle nestačí. Když už jsem tam byl, poprosil jsem, jestli bych se zatím mohl aspoň podívat na to, čím vlastně pojedu. A tak jsem šel, a trochu z toho znervózněl...
Tohle lešení mám řídit?
Polaris RZR Pro R totiž není nic jiného než hromada lešení s dvoulitrovým motorem. Má sedačku, volant a bezpečnostní pásy. To je skoro všechno, nemá ani okna. Ta věc ale zároveň vypadá, že myslí všechno zatraceně vážně. Využitelný zdvih adaptivního tlumiče Fox je 73,6 centimetrů, systém odpružení je extrémně promakaný a off-roadové pneumatiky na hliníkových kolech ve vás budí dojem, že se vyškrábete úplně všude, což je skoro pravda. Já ze sebe musel naopak vymáčknout co nejlepší výkon.
Nervy jsem měl hlavně z toho, abych závod někomu nezkazil. Neznám to, jezdím jen po asfaltu. Měl jsem jasno hlavně v tom, že se budu držet zpátky. Však víte, zbytečně neriskovat. Moje výhoda je možná v tom, že se vždy připravím na nejhorší. Jak bych já reagoval, kdybych se léta v tomto motorsportu o něco snažil a najednou přijel nějaký pisálek z Prahy, co dostane sedačku a bude se mezi mě a ostatní míchat? Sám nevím, ale výhodu mám v tom, že nejsem jen pisálek a hlavně nejsem z Prahy. Kdyby tedy někdo čekal to nejhorší ode mě, můžu ho jen překvapit.
Den závodu. Přijel jsem už v devět ráno, ačkoliv start je až v půl třetí odpoledne. Chci se trochu seznámit s ostatními a nasát atmosféru. Víte, jak to na takových eventech vypadá? Jako u nás na vesnici, když se pálí čarodějnice. Všude parta super kluků a holek, co grilují, rožní, opékají si buřty, pijí pivo nebo limču a baví se. Povídají si téměř všichni se všemi, panuje tu převážně přátelská nálada a najdete tu nářečí z celé republiky. A pak si tito lidé nasadí helmu a závodí. Staří chlapáci i děti. A všechno tu voní benzinem, to já rád.
Co je to vlastně za stroj?
Protože jsem o Polarisu RZR Pro R nevěděl nic, ponořil jsem se do brožury, doptával se lidí, co tomu opravdu rozumí a obecně chtěl vědět, proč by měl někdo dát 1,3 milionu korun za něco takového. Zjistil jsem, že tahle bugina je takové Porche 911 GT3, tedy sice drahá, ale za to na akci připravená věc, která vydrží i tvrdé zacházení a v rámci své kategorie se jen těžko překonává. Navíc stačí jen pár úprav a RZR Pro R může na Dakar. Je to prostě zase trochu jiný svět, který je pestrý a zábavný.
RZR Pro R má extrémně tuhý trubkový rám. Jen samotná klec, tedy to, co jisté míry určuje tvar buginy, je z trubek o průměru pět centimetrů, což je podobné jako u vozů na rallye. Tlumiče s využitelným zdvihem 73,6 cm jsou uchyceny na spodním rameni odpružení MaxLink. Jejich rozpětí je až neuvěřitelné, nejvíc vás co trkne, když vidíte takovou buginu vyskočit. Všechna kola svěsí dolů jako žába nohy, když ji vezmete za hlavu. Po dopadu se pak zase smrští a na ten zlomek sekundy v největší kompresi vypadá zase jako silniční formule.
K pohonu slouží řadový čtyřválec Prostar Fury o výkonu 225 koní. To je ten největší masakr, tolik koní na takhle malou mrchu. Ještě ke všemu máte převodovku CVT, takže když na to šlápnete, máte pořád plný plyn, bez přestávky na řazení nebo s nějakými prokluzy. Na druhou stranu tahle věc skvěle brzdí motorem po ubrání plynu, některé pasáže projedete úplně bez brzd. Nechápu, jak se povedlo stroj do takových podmínek a s touto technikou naučit dobrým mravům a hlavně trakci, ale ono to prostě funguje.
Určitě s tím bude mít co dělat software Dynamix DV, který v podstatě elektronicky řídí tlumiče pro ideální odskok a kompresi, k čemuž mu pomáhá až dvě stě propočtů za sekundu. Možná proto jsem byl i já schopný si sednout do něčeho o velikosti Volkswagenu Up! a jet s tím stovkou mezi pařezy. Chování celého stroje si pak můžete nastavit jedním z jízdních režimů. Nejvíc je to asi poznat právě na chování tlumičů, které jsou na bugině dominantní.
Jdeme na to!
No nic, už se to blíží a já rozhodně necouvnu. Moc mi pomohla procházka po trati před závodem a cenné rady od Rosti Plného. Ale stejně, všude okolo prach a bahno, prostě jsem nevěděl, čí jsem. Snažil jsem se bedlivě poslouchat a převézt si zkušenosti jezdce Dakaru do své hlavy, která sice nějaké amatérské zkušenosti se závoděním má, ale na asfaltu. Kluci mechanici mě povzbuzovali, spíše než že by mě zastrašovali a snažili se mě navést správným směrem. A to jsme se nikdy předtím neviděli a já jim měl hned skočit do tak drahého stroje.
Ze všeho nejvíc mě ale uklidnila věta: Ví, co dělá, ale musí si to v hlavě přepnout z auta na buginu. Tak nejsem střevo, jenom nemám zkušenosti. S tím budu umět pracovat. Postavil jsem se na start. V zaváděcím kole jsem ale stejně nevěděl, čí jsem. Pak už šel na řadu samotný start. Nebyl jsem nijak kvalifikovaný, prostě jsem si stoupnul do druhé řady bugin a čekal na mávnutí vlajky. Měl jsem jasno v tom, že si nechám závodníky trochu poodjet, někoho z nich se chytnu, pojedu opatrně a budu se snažit to dovézt do cíle v jednom kuse. To už bych se ale opakoval. Nevím ale, kam se tahle moje rozumná stránka poděla. Vlajka se spustila dolů a já najednou pustil za volant někoho, koho jsem doposud neznal.
Vypálil jsem jako namydlený blesk. Skoro jako kdybych věděl, co dělám. V první zatáčce jsem měl lehký kontakt. Pořádně jsem o něm ani nevěděl, viděl jsem to až ze záznamu, bylo to na pravé zadní kolo. Závodníkovi za sebou se moc omlouvám, ale upřímně byla tam docela mačkanice. První dvě kola jsem zjistil, že dotáhnout si pásy pořádně nestačí. V autě ano, ale v něčem, co s vámi cloume ze strany na stranu, to chce úplně na krev. Jednou rukou to přitáhnout nešlo a pustit volant by mohlo znamenat něco horšího, takže jsem si našel jednu rovinku s panely, tam trochu zvolnil a dotáhnul se.
Půl minuty po nás startovala ještě auta, která jsou výrazně pomalejší než buginy. Tedy na rovině ani tak ne, ale v těžším terénu ano. Suzuki Jimny si nepředstavujte, tohle byly domácí stavby a i několik vozů ARO. Takové tanky to byly. Pro buginy to znamenalo hodně předjíždění, k čemuž byla naštěstí trať na několika místech přizpůsobena. Předjíždět se dá samozřejmě prakticky všude, ale pak je to o tom, kolik má jezdec v bugině naježděno a ví, jak se mu to přesně zachová a prostě to tam pošle. To já nebyl, já si vždy počkal, což mě sice stálo drahocenné sekundy, ale neriskoval jsem.
Po zhruba třech kolech jsem si našel krásné tempo a hodil se do klidu. Bylo mi příjemně, ačkoliv i na normální jízdní režim bugina na tomto terénu hodně drncala. Škoda, že nebyly moc skoky, ty mě baví nejvíc. Tahle trať byla náročná, spíše než skákání hrozilo to, že najedete moc rychle na hup a zaboříte přední nápravu do země. To by mohla být konečná. Stejně jako nešikovně najet na velký kámen nebo se otřít o auto. RZR Pro R vydrží neskutečně věci, ale právě spíše v kompresi, na nárazy je docela křehká.
Postupně jsem tomu začínal přicházet na kloub a našel jsem si ještě lepší rytmus. A hlavně jsem se držel cenných rad. Některé z nich už jsou popsané výše, ale mám pro vás ještě dvě důležitější. Ta první je, že nejkratší stopa, jako v autě, tady nemusí být nejrychlejší. Takzvaně ve stopě totiž může být takový terén, že bugina zpomalí, zatímco mimo stopu může jet na plný plyn a zcela využít zdvih svých tlumičů. A druhá rada zní, že ta ideální stopa pro bugynu se může v každém kole měnit. Prach a bahno se pod koly ostatních strojů hrnou jinam, vznikají nové díry a jiné se naopak zacelují.
Mimo jiné to znamená, že se opravdu nenudíte. Představte si, že jedete čtyřhodinovku na Autodromu Most, ale celou dobu s vámi někdo cloumá, všude okolo vás lítá prach či bahno a každých pět minut se změní stopa. Zažil jsem tady věci, které si budu ještě dlouho pamatovat. Třeba na cílové rovince se jezdilo v jedné prohlubni vpravo, protože vlevo bylo bahno. Já měl ale vpravo auto a potřeboval jsem ho předjet, takže jsem jako čuně vletěl vlevo do bahna, zvedla se okolo mě hnědá vlna špíny, všude bordel. Ale předjel jsem ho...
Měl jsem dvě krizovky, za které si můžu jen a jen sám. Pamatujete, jak jsem říkal, že se stopa mění? Tak to bych vám měl ještě říct, že tahle bugina se hrozně rychle a ráda překulí, když s ní nebudete správně zacházet. Stává se to ve chvílích, kdy si třeba nabrzdíte až do zatáčky a už máte na volantu zatočeno. Ona se pak nahrbí a zvedá zadní kolo. Stejně se to stane, když si v průběhu zatáčky budete chtít přibrzdit. Dá se toho využít, ale amatér se prostě může převalit. A já jsem amatér.
Pak jsem na to samozřejmě přišel, prostě musíte mít pořád naloženo na plynu a nepřijet do zatáčky jako s Porsche. No a pak přišla ta krizovka, protože v jedné klopené zatáčce jsem rád využíval právě toho naklopení, ztratí se tam málo rychlosti. Jenže postupně se tam hromadilo víc a víc bahna, takže když jsem tam jel už poněkolikáté, vnořilo se mi vnější kolo do bahna, bugina rapidně zpomalila a už jsem byl na třech kolech. Srovnalo se to fyzikou a štěstím, ne mou reakcí. Já jen pořád držel plyn a chtěl se z toho vyhrabat.
Druhá krizovka přišla před cílovou rovinkou, při předjíždění pomalu jedoucího auta. Špatně jsem si spočítal, kolik času mi zbývá na zařazení před něj a po vybočení jsem mířil přímo na strom. Strhnout volant doprava nešlo, přišel bych o buginu při kontaktu s autem, které jsem předjížděl. No, tak jsem to lidově řečeno naprasil. Plný plyn a těsně před stromem jsem to strhnul zpět do stopy. Ten strom si potom musel určitě dát cigáro.
Někdy v průběhu závodu jsem zlomil stabilizátor. Nevím kdy, tohle závodění pro mě bylo jako sedět na pračce a skládat do toho mikádo. Poznal jsem ale, že se to stalo, chování stroje se trochu změnilo, jen přesně nedokážu ukázat na díru, která za to může. Důležité pro mě bylo, že jsem si našel to zmíněné tempo. Najednou jsem nepředjížděl auta, ale sem tam i nějakou buginu. Z devíti jsem byl na šestém místě. Musel jsem jen zastavit po hodině, aby mi vyměnili spolujezdce. Na to bych málem zapomněl, potřebujete pro vyvážení a na troubení při předjíždění spolujezdce.
Můj spolujezdec byl Michal Dokoupil ze Světa motorů a já toho chudáka zničil tak, že skončil v sanitním voze. Naštěstí jen na výplach očí, neměl totiž správnou výbavu a létal mu do nich prach. V některých momentech jsem totiž jel poslepu, jako v písečné bouři a snažil se odhadovat hrboly a zatáčky podle zadních svítilen buginy přede mnou. Do buginy mi tak naskočil kluk, kterého jsem nikdy neviděl. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je, jen jsem si s ním podal ruku, zařval čau a zase jsem letěl stovkou mezi stromy.
Po dvou a čtvrt hodinách vidím z depa od šéfa týmu nonverbální pokyn pro výměnu jezdců (motání šňůry). Vylezl jsem, do buginy naskočil mechanik Polarisu a po čase ho ještě vystřídala Eliška Plná, autokrosová závodnice. Dvě buginy před námi odpadly nebo nabraly velké zpoždění. Dojeli jsme čtvrtí... Počkat, jsem čtvrtý? Bylo to tak. K tomuto výsledku bylo zapotřebí ujet za čtyři hodiny 37 kol. Pořádně mi došlo, co se vlastně stalo, až když jsem v ruce držel šampaňské, vyhlašovalo se totiž i čtvrté místo. A slyšet zvolat pořadatele: Na čtvrtém místě se umístil média tým Polarisu, mi udělalo strašně dobře.
Já moc děkuji týmu Polaris, že jsem se toho mohl účastnit. Děkuji i všem ostatním účastníkům za sportovní chování a doufám, že jsem vám to tedy moc nekazil. Neskutečně jsem si to užil a úplně mě to zničilo. Po zimě mám trochu tatarkové svaly, takže jsem se druhý den otáčel jako Batman, prostě mi nefungoval krk. Ještě čtyři dny po závodu jsem pak cítil pravou nohu a trochu na ni kulhal. Takže ještě jednou díky a třeba zase někdy příště. Já jsem teď zase o zkušenost bohatší a o něco chytřejší.