Minulý týden jsme vydali první díl zápisků z mojí dovolené z Ameriky. Naše cesta pokračuje, tentokrát se dozvíte něco o tankování benzínu, jeho cenách a typech, o drsné krajině Michiganu, ubytování v kempech a motelech a mnoho dalších zajímavostí.
Kapitoly článku:
Nemám rád gauč místo sedaček
Po cestě z Niagarských vodopádů jsme se vydali směrem do Detroitu. Cestu dlouhou cca 400 mil lze zkrátit kanadskou stranou o více než sto mil, bohužel nemáme kanadská víza. Po celodenní cestě jsme byli docela unaveni z měkkých sedaček našeho Buicku Century, na druhou stranu se nám líbí jeho měkké pérování, díky němuž jezdíme po hrbolatých cestách jako v peřince. Pravda, ne všechny silnice vypadají jako naše dálnice D1, jsou zde i slušné asfaltové silnice, ale beton převládá. Na interstate byl limit 65 mil, rychlost cestování nebyla nijak výrazná.
-- Niagarské vodopády v noci: nádherná podívaná
Je docela zvláštní, jak Američané používají světla. Pokud je horší viditelnost, mají někteří zapnutá obrysová světla. To jsou stále rozsvícené blinkry na cca polovinu intenzity, hlavní světla jsou přitom zhasnutá. Mnohá auta nemají zadní blinkry, k signalizaci změny směru jízdy slouží blikání brzdových červených světel. Pokud tak auto brzdí, bliká mu brzdové světlo, což nás zpočátku trošku mátlo. Náš Buick měl tuto funkci ostatně také.
Michigan: drsná lesnatá krajina
Detroitem jsme pouze projížděli, na nic zajímavého jsme nenarazili. Zato za městem se nachází v obrovském komplexu hned několik atrakcí – Fordovo muzeum a Greenfield Village. Muzeum sdružuje takřka stovku automobilů z různých období (nejen ta s logem Fordu). Mezi nejzajímavější exponáty patří bezesporu limuzína, v níž zastřelili prezidenta Kennedyho a model T, kterým Ford odstartoval motorizaci Ameriky.
-- Auto, v němž jel Kennedy svou poslední cestu
Jedním jsem se i projel (jako spolujezdec samozřejmě), bylo to vskutku nadmíru zajímavé. Protože mám asi padesát fotek, můžete se po návratu z dovolené těšit na fotoreportáž. Druhou atrakcí je Greenfield Village, skanzen, kam byly přesunuty domy významných amerických osobností, případně celé továrny (jako Edisonova, Fordova apod.). Cesta Michiganským poloostrovem nahoru probíhala celkem v pohodě, jen cestou po západním pobřeží nás zastihl déšť, takže první polovinu dne jsme museli strávit proti své vůli v autě a přišli jsme o nádherné pohledy na michiganské jezero.
-- Buick Century - příšera z jezera
Večer se počasí umoudřilo, takže prohlídka písečných dun Spícího medvěda stála zato. Druhý den jsme pokračovali cestou na sever přes nádherné jezerní zátoky až k nejdelšímu mostu Ameriky, Mackinac Bridge, který má délku pět mil. Není možná tak efektní jako Golden Gate, ale jeho konstrukce je pozoruhodná a cena na výstavby dosáhla sto milionům dolarů.
-- Příšera zezadu
Horní poloostrov Michiganu je prakticky samá divočina. Žádná interstate, jen lokální silnice s limitem 55 mil za hodinu, případně méně. Cesty vedou divokým pralesem, místy tak hustým, že je v něm tma i ve dne. Civilizace je tu poskrovnu, signál mobilních sítí se ztratil už v polovině dolního poloostrova, takže jsem občas přemítal nad tím, co budeme dělat, až se nám pokazí auto. Spíše než člověka zde potkáte jelena (resp. jeho americkou „verzi“).
--Úzký věnec volantu a měkké sedačky patří mezi slabiny Buicka
Z atrakcí doporučuji cestu lodí okolo Pictured Rocks, míle různě tvarovaných skal u Hořejšího jezera a vodopády v Tahquamenon State Park. Líbit se vám bude i výhled z Whitefish Point na jezero, kde lze vidět na kanadskou stranu a je zde možné pozorovat západ slunce nad jezerem. Mnoho silnic tu není zpevněných, mnohokrát jsme narazili na štěrk zaježděný do hlíny, ale i zde lze udržovat cestovní rychlost okolo 45 mph.
Jedenáct korun za benzin
V tomto kraji je dobré dbát na to, aby se palivo v nádrži drželo daleko od ukazatele rezervy a nedošlo někde uprostřed pralesa. Benzín je zde docela drahý, brali jsme za 1,72 dolaru v městečku Paradise, zatímco dole pod Detroitem stál i pod 1,40 dolaru. Mimochodem průměrná cena benzínu na severu (od NYC po Chicago) je okolo 1,55 dolaru, v centrech měst pak vždy vyšší. Nejvíce jsem viděl v centru Chicaga (nějakých 1,89 dolaru za Regular). Je vždy lepší dojet na okraj města nebo za něj, kde je levnější.
-- Ceny benzínu se na severu pohybují okolo dolaru padesát pět
Benzínu mají Američané tři druhy, většinou nazývané Regular, Plus a Premium, názvy se občas trochu liší a bývají doplněné slovem Unleaded; uvidíte-li pouze Unleaded, jde o typ Regular. Tyto benzíny mají následující oktanová čísla: 87, 89 a 93. Na evropské poměry je to docela málo. Snad to souvisí s nižší účinností amerických motorů, kvalitní benzín není potřeba. Na některých benzínkách mají i diesel, většinou stojí tolik, co Regular nebo Plus, záleží na lokalitě. Cena za Plus bývá o deset centů vyšší než za Regular a cena Premium se pohybuje o deset centů výše než za Plus. Většina aut jezdí na Regular, Plus vyžadují víceobjemové motory.
-- Jediný motor, který se dává do Century (šestiválec 3.1 l)
Když jsem byl v Americe před dvěma lety, stál benzín (uvádím vždy cenu Regularu) okolo dolaru dvacet; nyní se průměrná cena dostala až na 1,55 dolaru za galon (3,79 litru), tedy cca 11,50 Kč za litr – Amerika je díky tomu celkem vhodným státem pro dálkové cestování autem. Nádrž Buicku Century je 17 galonů (cca 64 l), za plnou nádrž tedy zaplatíte okolo 750 korun (přes 26 dolarů) – když svítila rezerva, do nádrže se vešlo 13,5 litru, za které zaplatíte cca 22 dolarů – to se docela dá, nemyslíte? Spotřeba Buicku se pohybovala okolo sedmi a půl litru na interstate při 65 mph, při průjezdech členitějšími oblastmi se pak dostala na osm a půl litru.