Karl Benz byl neskutečně talentovaným konstruktérem, ale bez své manželky by takového úspěchu nedosáhl. Zprvu zachránila firmu před bankrotem a posté proslavila jeho vůz zdoláním první dálkové cesty.
I když je automobilový průmysl dnes neuvěřitelně rozvětveným stromem, silný kmen vyrůstá z kořenů pevně zasazených panem Benzem. Přitom jeho cesta k prvnímu automobilu byla pořádně spletitá a doslova posetá zajímavými perličkami. Zároveň za jeho dětství by jen těžko někdo hádal, jakého úspěchu nakonec dosáhne.
Budoucí německý konstruktér se narodil 25. listopadu 1844 Josephine Vaillant a Johannovi Georgu Benzovi, jehož příjmení po svatbě převzal. Otec zemřel na zápal plic, když mu byly pouhé dva roky. Následovaly roky života v chudobě, ale matka věřila v dobré vzdělání, a tak ho poslala na gymnázium v Karlsruhe. Jako školák byl pečlivý. V devíti letech přešel na vědecky orientované lyceum a později na technickou vysokou školu. Strojnímu inženýrství se vedle praxe věnoval i v navazujícím studiu, ale po otci začal tíhnout k lokomotivám.
Přestože měl za sebou devět let pracovních zkušeností a úspěšnou promoci z roku 1864, nikde si nenašel pevné místo. Po stěhování do Mannheimu získal místo vývojáře v továrně na váhy. Ani tam ale dlouho nevydržel a ve fabrice Gebrüer Benckiser Eisenwerke und Machinenfabrik začal sbírat nové zkušenosti při konstrukci motorů, které v roce 1878 využil pro vývoj vlastního dvoudobého motoru. Tou dobou měl 27 let a spolu s Augustem Rattlerem stál v čele vlastní slévárenské společnosti, které se ale moc nedařilo. Udržet podnik v běhu pomohlo věno jeho manželky Berthy Ringerové.
Vše nakonec dobře dopadlo a Benz mohl svůj dvoutakt v roce 1879 dokončit. Patent získal v roce 1880. Tou dobou už Wilhelm Maybach a Gottlieb Daimler měli patent na čtyřdobý motor, ale Benz si nechal zaregistrovat například regulátor otáček a další technická vylepšení. Díky těmto pokrokům a širokým kontaktům, to byl už jen krůček k dvojici Maxe Rose a Friedrich Wilhelm Eßingera, s nimiž vytvořil značku Benz & Companies Rheinische Gasmotoren-Fabrik (Benz & Cie). Ta měla dostatečný potenciál pro zamýšlenou výrobu spalovacích motorů. Byl tu ale problém.
Benz potřeboval vymyslet konstrukci vozu, do níž by motor usadil, a přitom nebyla příliš těžká. Pak tu byl ještě problém s vývojem odpovídajícího paliva (ligroin). Navíc Karl nebyl schopen vyřešit mechanismus řízení, proto se nakonec rozhodl pro pouze jedno přední kolo.
Nakonec se mu podařilo většinu problémů vyřešit a v lednu roku 1886 předložil žádost na patentový úřad. Vozu byla přidělena listina s číslem 37435, což lze z dnešního pohledu považovat za první certifikát původu, který je dnes běžně součástí dokumentace historických vozů. Schválení sice proběhlo až v červenci, ovšem směrodatné bylo datum podání.
Tak vznikl první Benz Patent Motorwagen a Benz zároveň v Mannheimu položil základy koncepce, která se používá dodnes – čtyřtaktní vodorovně postavený motor umístěný spolu s diferenciálem v zadní části rámu z ocelových trubek. Benzovo mistrné dílo se na svou dobu mohlo pochlubit pokrokovou automatickou regulací sání a vysokonapěťovým zapalováním se svíčkou. První kus byl osazen experimentálním jednoválcem o objemu 0,954 litru s výkonem 0,6 kW při 400 ot./min.
Benz Patent Motorwagen byl nejen prvním svého druhu, ale do dějin se zapsal také absolvováním první dálkové cesty. Ačkoliv z technického hlediska šlo o obrovský posun vpřed, Benz nebyl příliš schopný obchodník a veřejnost stále o jeho vynálezu pochybovala. Manželka Berthy se proto rozhodla pro radikální důkaz. Z továrny si tajně jeden exemplář Modelu III půjčila a v doprovodu obou synů (Eugena a Richarda) se 5. srpna 1888 vydala na první zdokumentovanou cestu z Mannheimu do Pforzheimu a zpět.
Nápad to byl skvělý, ale situaci trochu podcenila. Především do cíle neznala přesnou cestu a z počátku měla problém vůz vůbec nastartovat. Záhy přišla na to, že ve voze není mnoho paliva, a protože měl jednoválec o objemu 1,66 litru spotřebu 10 l/100 km, musela zastavit u místní lékárny pro doplnění. Ta mimochodem dodnes existuje. Odměnou jí byl opět plný výkon 1,8 kW, které 360 kg vážící vůz rozpohybovaly na maximální rychlost 16 km/h. Tankovat musela často, protože nádrž měla jen 4,5 litru.
Dále měla v kopcích problémy motor uchladit, takže jej musela každou chvíli polévat studenou vodou. Tu brala z přírodních zdrojů nebo od vstřícných lidí. Benzův vůz měl i chatrné brzdy, které se už cestou rychle opotřebovaly. Od ševce si proto údajně nechala obšít čelisti kůží a položila tak základy brzdového obložení. Během jednoho dne zdolala neuvěřitelných 106 kilometrů a dojela v pořádku do cíle. O absolvování cesty ve zdraví informovala svého manžela telegramem a za pár dní se vrátila. Tímto výkonem nejen dokázala kvality vozu, ale zároveň rozprášila nedůvěru veřejnosti.
Benz ale věděl, že tříkolka má své mezery, a tak stále pracoval na dalších vylepšeních. Během výletu do Pforzheimu trápily jeho manželku kopce, kdy synové museli vystoupit a autu pomáhat tlačením. Nové poznatky ho přiměly k přidání nižšího rychlostního stupně pro dodání síly.
Zároveň mu pořád hlavou vrtalo nedomyšlené řízení. Byl si plně vědom pozornosti, která mu je věnována, proto nová řešení testoval na silnicích výhradně v noci a bezprostřední blízkosti továrny. Na vhodný koncept přišel až se čtyřkolovým modelem Benz Volo v roce 1893. Šlo o ozubenou tyč spojenou s jednoduchou přední nápravou bez odpružení. Tento nový model se stal velmi oblíbeným a během pěti let Benz vyrobil na 1200 kusů. Šlo o výrazný posun, který značce Benz & Cie pomohl na přelomu století k masivnímu rozvoji se 430 zaměstnanci.