Z Formule 1 se stává jen zábavná show (analýza)

Mezinárodní automobilová federace FIA udělala přes zimu všechno proto, aby se z Formule 1, dlouhodobě nejkvalitnějších automobilových závodů světa, stala bezvýznamná fraška. První velké ceny sezóny hovoří naprosto jasně: Povedlo se.
Z Formule 1 se stává jen zábavná show (analýza)

Sotva dozvučely motory závodních monopostů po skončení poslední velké ceny Monaka, ozvalo se mi několik mých známých nadšeně reagujících na dramatický závěr závodu. Stejně tak jsem ale přijal několik zcela opačných názorů hořekujících nad absurditou současné situace ve Formuli 1. Kupodivu je ale nerozdělovalo to, zda fandí tomu či onomu týmu, vítězství zcela suverénnímu Räikkonenovi přál skoro každý. Tím, co dělí fanoušky Formule 1 na dva nesmiřitelné tábory, jsou pravidla, která FIA pro letošní sezónu pro „ef-jedničky“ nastavila. Jedni v nich vidí skvělou cestu jak učinit závody dramatickými, druzí jen umělé vytváření dramatických frašek, které zcela popírají smysl sportovního soupeření: Přijít spravedlivě na to, kdo je opravdu nejlepší. Rovnou se přiznám, že se řadím k těm druhým a na následujících řádcích popíši proč.

Měníme pravidla podle aktuální situace

Letošní situace ve Formuli 1 nevznikla mavnutím kouzelného proutku, FIA již dlouhodobě upravovala pravidla tak, aby zastavila klesající zájem o tento motoristický sport. Vzhledem k tomu, že zdrojem „nudy“ byla suverenita italské stáje Ferrari, byla pravidla postupně upravována tak, aby Ferrari vítězilo co nejméně a když už, tak aby to nebylo o tolik. Letos, kdy Ferrari na špičku z objektivních důvodů nestačí (a teď neřešme, zda je to pneumatikami Bridgestone nebo technikou samotné stáje), se v plné nahotě ukazuje, jak nešťastné byly zásahy automobilové federace do pravidel a jak se jejich úprava aktuální situaci může v dalších ročnících otočit proti jejímu původnímu záměru.

Mám nyní na mysli např. změnu systému bodování, kdy se z ověřeného systému 10-6-4-3-2-1 jasně preferujícím honbu za vítězstvím, přešlo na 10-8-6-5-4-3-2-1 dávající přednost průměrnosti. Již v minulých ročnících mnohé napadlo: Jak je sakra možné, že vítěz deseti závodů bojuje v předposlední velké ceně s jezdcem, který vyhrál jediný? Přesně o to ale FIA šlo, když už Ferrari jasně vítězí, ať se nám proboha nestane, aby po deseti závodech bylo jasno o titulech. Bylo by absurdní, kdyby se mistrem světa stal Raikkonen, který hrál celou sezónu jen hodně dobré druhé housle, ale to se naštěstí nestalo a Mosleymu s Ecclestonem papíry s pravidly nikdo o hlavu pořádně neomlátil.

Letos se ale změnili hráči a podle not naroubovaných na situaci z minulých let, hrají pěkně falešnou hru. Asi nemá cenu diskutovat o tom, že Renault byl v prvních závodech sezóny nejlepší a úvodní vítězsví Fisichelly a další triumf Fernanda Alonsa si zasloužil. O tom třetím už si ale nejsem jist, k důvodům se dostanu níže. Pravdou je, že po třech závodech se kouzlo Renaultu začalo pozvolna vytrácet a otěže začali přebírat jiní. Nejprve zazářil Michael Schumacher, jeho znovu zářící hvězdu ale zase rychle uhasila nespolehlivost monopostu a defekty jeho bridgestoneů. Otěže tak převzal Kimi Raikkonen a po počátečních problémech s technikou McLarenu si vyjel dvě zcela suverénní vítězství. Nový kandidát na titul mistra světa? Možná, v cestě mu ale nestojí ani tak Fernando Alonso, s tím se ve Španělsku a v Monaku nepotkal ani v boxech, ale proklatý bodový systém.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Alonso je pořád dost rychlý na to, aby jezdil druhý či třetí a kdyby mu to vydrželo po celý zbytek sezóny, Räikkonen už jej bodově velmi pravděpodobně nedostihne. Můžeme mít vedle sebe dva jezdce: jednoho, který na začatku sezóny dvakrát vyhrál a když se mu nedařilo, jezdil druhý a vedle něj suverénního vítěze zbytku grand prix v sezóně, který ovšem v prvních závodech několikrát nedojel. Mistrem světa bude ten první, i když drtivá většina závodů ukázala, že lepší je ten druhý. Přesně tomuto scénáří „nový“ systém bodování nahrává a dost dobře se může odehrát právě letos. To všechno jen proto, že Schumacher kdysi vyhrával skoro každý závod, ve kterém dojel a zvedání titlulu mistra světa ve dvanáctém závodě by oku diváka zrovna nelahodilo. Kdyby ale šlo jen o to. Problém je bohužel mnohem hlubší.

Chvála průměrnosti

Již samotný bodový systém jasně nahrává průměrnosti před rychlostí. Dává přednost věčně druhým před těmi, kteří dokáží alespoň občas zvítězit. Upřednostňuje jistotu druhého místa před rizikem hnát se za vítězstvím a snadno se díky němu může stát, že na špici tabulky poháru jezdců uvídíme průměrné ale spolehlivé místo výjimečných a soutěživých. U systému bodování ale vše pouze začíná.

Novinkou letošní sezóny je i systém kvalifikace, který dovoluje jezdcům odjet pouze dvě měřená kola během celého víkendu, jejichž časy se navíc sčítají. Neblahé důsledky jsou nasnadě. Stačí jedna chyba a jinak nejrychlejší pilot startuje z poslední řady. Nerozhoduje nejrychlejší čas, ale nejlepší součet dvou časů, což opět preferuje průměrnost před rychlostí. Navíc stačí, aby jezdci měli při kvalifikaci na trati jiné podmínky (což se díky tomu, že startují výlučně jeden po druhém, snadno může stát) a v prvních řadách se místo nejrychlejších objevují nejšťastnější.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Všechny tyto situace jsme letos mohli zažít a výsledkem bylo jen to, že nevyhrávali nejlepší. FIA toto zjevně chtěla - míchat startovním polem tak, aby se alespoň občas dozadu dostávali rychlejší, dopředu pomalejší a v závodě se předjíždělo, bouralo a předjíždělo. Děkuji, ale něco takového nechci. Zajímá mě, jak se perou rovnocenní soupeři o nejlepší umístění, ne jak se úřadující mistr světa prodírá koncem startovního pole a přijde při tom o obě přítlačná křídla. Bohužel, soupeření rovnocenných je v letošní sezóně jako šafránu.

Hned první závod sezóny ukázal neskutečnou absurditu nového systému v plné „kráse“. Rychlejší kvalifikanti jeli po mokré trati, pomalejší po suché. Výsledkem byly první řady plné druhořadých jezdců a průběh ani výsledek závodu neodpovídal reálnému rozložení sil. Jistě, mohli jsme vidět spoustu předjíždění a karambolů, ale vyhrál opravdu ten nejlepší? Tím se dostávám k tomu, co mi na změnách nejvíce vadí. Dělají vše proto, aby závody byly „zajímavé“ a „dramatické“, ale jaksi pozapomínají na to, že smyslem soutěžení je spravedlivě určit toho nejlepšího. To ve Formuli 1 rozhodně nefunguje a jako příklad mohu zajít i o pár velkých cen dále, do italské Imoly. Zde se hluboko do startovního pole propadl Michael Schumacher kvůli chybě v druhé kvalifikaci. Kvůli součtu časů startoval až z druhé desítky, i když jeho jednotlivý čas na kolo by odpovídal umístění v první řadě. V závodě byl pak suverénně nejrychlejším jezdcem a dokázal jezdit časy na kolo o několik sekund lepší než Fernando Alonso.

Přesto to byl mladý Španěl, kdo vyhrál, a to jenom díky tomu, že měl lepší součet časů v kvalifikaci. Kdyby se jelo podle logického systému, že vepředu stojí ten nejrychlejší, Schumacher by jistě vyhrál s náskokem několika desítek vteřin. Místo spravedlivého určení vítěze jsme se v posledních kolech dočkali jistě poutavé bitvy mezi Schumacherem a Alonsem o první místo. Ano, takovou bitvu bychom bez nového systému neměli, jenže jásat mohlo jen srdce diváka čekajícího zábavu v jakékoli podobě, férového sportovce muselo srdce bolet. Skvělá show, mizerný sport.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Argument, že pro všechny platí stejné podmínky, neberu. Pokud dáte sprinterům na 100 metrů k nohám koule, také budou mít všichni stejné podmínky, ale asi se shodneme na tom, že to nebudou dobré závody. Nebude totiž vítězit nejlepší sprinter, ale nejrychlejší tahač koule. I když - „poběží“ se pomaleji a párkrát někdo zakopne a vyrazí si třeba i zuby, to bude show! To chceme? Za sebe říkám jednoznačné ne. Stejná situace bohužel vládne v letošních ef-jedničkách – někdo vítězí, ale jestli jsou to opravdu nejlepší jezdci na nejlepších strojích, to si vůbec nejsem jist.

Recept na předjíždění? Nestejné podmínky

Změn se letos odehrálo mnoho a ze všech zmíním ještě dvě, které jdou stejnou cestou jako výše uvedené. Je to omezení použití nejvýše jednoho motoru na dva závody a jedné sady pneumatiky na celý závodní víkend. Pokud jezdec toto pravidlo poruší, byť i zcela nezaviněně třeba kvůli prosté poruše motoru, klesá na startovním roštu o deset míst zpět. Jistě stojí za zvážení, zda je opravdu dobré dělat z Formule 1 vytrvalostní soutěž místo honby za rychlostí, ale takovou úvahu si nechám na jindy. Problematické je především použití jediného motoru na dva závody. Na počátku sice mají všichni jezdci stejné podmínky, ale dříve nebo později se intervaly výměny motorů rozejdou a na trati začnou setkávat jezdci, kteří mají motor „čerstvý“ a takoví, kteří mají motor z minulého závodu.

Přesně s tímto cílem FIA toto ustanovéní do pravidel implementovala, právě to totiž vede k dalším umělým dramatům. Nyní se dostávám zpět na začátek k velké ceně Monaka a zmaru Fernanda Alonsa. Právě jeho totiž začal zlobit „starý“ motor a na paty mu začali šlapat mimo jiné ti, kteří motor měnili až před Monakem. Ale Alonso nebyl jediný, podobná situace nastala i mezi dalšími jezdci na trati. Výsledek? V závěru závodu jsme se dočkali nebývale velkého množství předjíždění a vzájemných soubojů mezi jezdci, kteří by se spolu za jiných okolností neměli šanci v klikatých uličkách Monte Carla utkat. Na jednu stranu opět skvělá show, na druhou bohužel naprostá degradace kvality soutěže.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Za stejných podmínek by nikdy v závěru závodu nevznikly takové rozdíly mezi časy jednotlivých jezdců a pořadí v cíli by odpovídalo schopnostem jezdců a připravenosti jednotlivých týmů. Ty totiž mají stejné podmínky jen obecně, ale v jednom závodě vedle sebe budou často stát jezdci a týmy s jinak opotřebenými monoposty a věrohodné srovnání je v tu chvíli nemožné. Opět mohu skončit stejným závěrem jako v předchozích odstavcích, toto není o sportu a férovém soupeření, ale záměrném upravování pravidel směrem ke vzniku nestejných podmínek a tím rádoby zajímavých situací. Místo pohledu na krásný běh nejrychlejšiho sprintera se máme bavit taháním koulí a vyrážením zubů. To není sport.

Dobré jen pro divadelní publikum

Monackým závodem můj pohár trpělivosti přetekl, a i proto jsem se rozhodl napsat tento článek. Závěr závodu byl jen ubohou fraškou hrající na city divadelnímu publiku, sportovní fanoušky musel hluboce zarmoutit. Nenosím ale hlavu v oblacích, Formule 1 je především byznys a v tom jde o to přilákat co největší zájem diváků. Cesta, kterou zvolili pořadatelé, je na první pohled správná, většina diváků přece touží po prosté zábavě, fajnšmerků a opravdových nadšenců je málo a ti celý moloch jménem F1 prostě neuživí. Proto také očekávám, že v diskusi většina z vás nebude mít pro mé výtky pochopení, Formule 1 je přece zábavnější než loni.

Pro mě ale nikoli a sledování závodů, ve kterých nevítězí ti, kdo by měli (a to prosím není Schumacher, Montoya nebo Raikkonen, to je prostě ten nejlepší) mě vůbec nebaví. Nastolený směr vnímám jako cestu do pekel a jsem přesvědčen, že v na pohled skvělé podívané bude stále více lidí objevovat jen prázdnou show, která nemá s motoristickým sportem nic společného. Zájem o Formuli 1 bude po počátečním nadšení polevovat a i pořadatelé zjistí, že z ní udělali něco, co s původním konceptem nemá nic společného – wrestling na čtyřech kolech. To už ale bude na nápravu pozdě. Zda dá zájem obecenstva za pravdu mě, nebo automobilové federaci, ukáže až čas, o můj zájem Formule 1 na každý pád už přišla.

Test Hondy CB650F: Slušná dávka adrenalinu pro každý den

Honda CB650F

Výkon vyčtený z technických tabulek vás neuchvátí, ale nenechte se vysmát. S touhle motorkou se vyřádíte jako s málokterou jinou. Vypadá skvěle, je dokonale ovladatelná, je za rozumný peníz a vhodná i pro začátečníky. A pokud chcete, pojede s vámi tak, že vám adrenalin bude stříkat z uší ještě hodně dlouho po tom, co ji zaparkujete doma v garáži.

17.  10.  2017 | Michal Žďárský | 4 příspěvky
Test Mercedesu třídy S po faceliftu: Vyšel návrat k řadovému šestiválci?

Mercedes-Benz S400d

Naší recenzí tentokrát prošel Mercedes nejvyšší řady s nejsilnějším vznětovým motorem, které se kdy montovaly do osobních vozů této automobilky.

13.  10.  2017 | Milan Lažanský | 10 příspěvků
Test Suzuki Swift SHVS: Tady elektromotor rozhodně dává smysl!

Suzuki Swift SHVS

Naší recenzí prošla nová generace Suzuki Swift. Vyzkoušeli jsme ji v mild-hybridní variantě.

4.  10.  2017 | Milan Lažanský | 17 příspěvků