Značka Alfa Romeo se většinou spojuje se sličnými sportovními modely. Má za sebou ale i několik etap užitkových a terénních vozů, jako je tento. Typ 1900 M sloužil u armády i policie, procestoval pomalu celý svět, a dokonce závodil. Ve výrobě ale bohužel moc času nepobyl. Překážela mu v tom sice promyšlená, ale především drahá technika. Váže se k němu však krásný příběh.
Na psaní o starých autech mě asi ze všeho nejvíc baví to objevování. Naprosto brilantní příklad vidíte na těchto fotografiích. Vždy jsem se považoval za celkem znalého alfistu, když ale Martin Tůma z Land Rover Series Clubu otevřel dveře své garáže a vykoukla na mě tahle neskutečná roztomilost, posadil jsem se z toho na zadek a nastala chvíle ticha. Ještě než jsem ale přes zuby nenápadně procedil trapný dotaz, podíval jsem se ještě jednou a pořádně.
Znak se symbolem Milána a hadem požírajícím muže, otvory v přední mřížce ve tvaru klínu. To sedí. Proč to ale vypadá jako sourozenec Toyoty Land Cruiser FJ a prvních sérií Land Roveru? To je fakt alfa? ptám se opatrně. „No jasně, to je matta,“ odpovídá Martin. Marně pátrám v paměti, jestli jsem o ní náhodou někdy neslyšel, ale ve vzpomínkách bohužel není ani ťuk. Rozhodl jsem se tedy rozhodit sítě a s Martinem se znovu sešel, abychom se na roztomilý teréňák společně podívali.
Jak porazit Fiat
V roce 1950 vyhlásilo italské ministerstvo obrany tendr na lehké víceúčelové vozidlo domácí produkce, protože armádě už nestačily dosluhující jeepy z druhé světové války. O soutěž se ihned začal zajímat Fiat a pustil se do práce na novém projektu, který byl po představení známý jako model Campagnola. I když byla Alfa Romeo v té době vlastněná státem, vstup do soutěže oddalovala. Než padlo finální rozhodnutí, měl Fiat roční náskok. Alfa Romeo to ale ani tak rozhodně neměla lehké, protože s vývojem a výrobou terénních aut neměla žádné zkušenosti. Proto se pro inspiraci pořídil Land Rover. Odtud pramení podobnost obou vozů, první prototyp matty měl dokonce i volant vpravo. Práce na vozu byly v plném proudu a svými poznatky přispěla i armáda, která se zásadně podílela na finálním výsledku. Pro pohon se použil vodou chlazený řadový čtyřválec z civilního modelu 1900 s karburátorem Solex.
Udělalo se na něm však několik změn. Tou nejzásadnější bylo nahrazení olejové vany suchou skříní s oddělenou olejovou nádrží pro lepší mazání v terénu. Byl mu také snížen kompresní poměr, aby si poradil s nízkooktanovým benzinem. Vůz má čtyřstupňovou manuální převodovku synchronizovanou od druhého stupně, dvoustupňovou přídavnou převodovku a jednolampovou spojku. Podvozek je řešený ocelovým žebřinovým rámem, nezávislým zavěšením kol vpředu a pevnou zadní nápravou. Ve výchozím režimu se poháněla pouze zadní kola a přední se přiřazovala. Matta je opravdu malý stroj s délkou 3650 mm a šířkou 1575 mm, a to při hmotnosti 1250 kg.
Nastal čas jít s novinkou ven. Slavnostní premiéra proběhla 16. září roku 1951 na závodním okruhu v Monza při Velké ceně Itálie, čtrnáct dní po představení konkurenčního fiatu. Za volantem prototypu alfy seděl automobilový závodník Giuseppe Farina. Hodí se zmínit, že Velkou cenu Itálie vyhrál tehdy legendární automobilový závodník Juan Manuel Fangio za volantem Alfy Romeo.
Už tehdy se počítalo i s civilní verzí, takže automobilka nechala vůz propagačně nafotit a šlo se s ním do tisku, který o něm napsal s nadšením. Alfa Romeo 1900 M získala přezdívku Matta, tedy v překladu Mezek, díky svým schopnostem zdolávat překážky. Jednou například vyjela schody k bazilice svatého Františka v Assisi. Vůz ovšem ještě neměl vyhráno, prošel ještě několika drobnými úpravami a spokojená s ním značka byla až po čtvrtém prototypu. Vypadalo to nadějně. Alfa Romeo 1900 M byla krásná, technicky vyspělá a vyladěná do posledního detailu. Jeden by tak řekl, že se stala ihned populární, ale k tomu bohužel nedošlo. Jednoduše byla díky svým technickým řešením a modernímu motoru moc drahá. Ve výrobě, která začala v březnu roku 1952, tak vydržela pouhé dva roky.
Armáda objednala 1281 kusů a civilní zákazníci nejevili takový zájem, jak se plánovalo. Alfa ale tak úplně neprohrála. Dokázala si, že je vyspělejší než Fiat a zvládne i náročnější projekty. Místo plakání nad rozlitým mlékem se tak pustila do plánování dalších civilních modelů, ze kterých už se legendy později opravdu staly. Celkem se vyrobilo 2058 kousků, z toho 1326 pro armádu, 457 pro policii a 275 civilních. Nikdy se tedy nestala úspěšným válečným vozem a nezapsala se do dějin motorismu tak tučným písmem jako její soukmenovci. O příběhy se tak musela postarat v podstatě sama během provozu, a to i majiteli.
Debut proběhl na okruhu Monza, takže na závodní trať se už podívala. Šachovnicovou vlajku tehdy ale neviděla naposledy. V roce 1952 vyhlásili organizátoři závodu Mille Miglia kategorii pro vojenské vozy. Přihlásily se čtyři posádky – dvě v Alfě Romeo Matta a dvě v konkurenčním Fiatu Campagnola. Alfa měla ideální příležitost potvrdit svou nadřazenost a tak se také stalo. Jedna posádka sice zabloudila, ale druhá své kategorii skutečně dominovala. První fiat překonala o celkem 41 minut a druhý o skoro dvě hodiny. Průměrná rychlost vítězné posádky činila 92 km/h a závod pokořila za 16 hodin a 54 minut. S přihlédnutím k maximální rychlosti vozu 105 km/h snad není třeba dodávat, že posádka jela opravdu na maximum. To, že vůz takový kalup překonal bez technických potíží, je skutečně na smeknutí klobouku. Závod Mille Miglia se jezdí i dnes, a pokud se podíváte na některý ze záznamů, nebo máte to štěstí a na některý se pojedete podívat, uvidíte mattu v roli doprovodného vozidla.
V tom samém roce podnikl se dvěma plně naloženými alfami s vleky a třemi spolupracovníky cestu z východu na západ Afriky závodní bobista, filmař, cestovatel a letec Leonardo Bonzi. Ze čtyřměsíční cesty dlouhé 7000 km vznikl dokument Magia Verde. Další zářezy má matta za roli doprovodného vozu italských cyklistů při Tour de France v roce 1952. O rok později sloužila jako doprovodný vůz při pokusu o přelet Severního pólu a měla i další cestovatelské úkoly.
S Italy si auto užilo až dost, a i když se vyrábělo jen dva roky, procestovalo skoro celý svět. Abych nezapomněl na oficiální služby, sloužila samozřejmě vojákům, policii, měli ji dokonce i karabiniéři a existovala i jako hasičský vůz či sanitka. Na začátku 70. let se armáda rozhodla, že si vůz nemusí užívat jen Italové, a tehdy již staré vozy začala rozprodávat. Dostala se tak do různých obecních služeb, do rukou závodním kutilům, ale zkusila si i původní roli land roveru jako zemědělský stroj. Dnes je matta veterán, který má v Itálii i svůj vlastní klub.
Na závěr se konečně dostáváme ke konkrétnímu autu na fotografiích. Otevření červené kapoty prozrazuje, že původně sloužila jako policejní, protože má sirénu La Sonora. Až později zjišťuji, že poznávacím znamením policejní verze je právě vínově červená barva. Majitel Martin Tůma si k ní našel cestu postupně a při následném intenzivním hledání narazil na jeden kousek nedaleko Turína a v roce 2012 přivezl do Čech. O exponát z muzea rozhodně nešlo. Nebyla pojízdná, měla starý zelený lak a smrděla hnojem. Při převozu po dálnici jí dokonce uletěla plátěná střecha. Při inspekci stavu již doma v garáži začal Martin postupně odhalovat její příběh a zjistil policejní původ.
Po třech letech práce a shánění původní sirény bylo hotovo. Dnes je to auto pro radost, kterou rozdává jak kolemjdoucím, tak i svému majiteli. Pokud po tomto voze toužíte, jsou teď v Německu na prodej dva zrestaurované kousky, ale cena každého je okolo jednoho a půl milionu korun. Auto na projekt vášnivého kutila si bude muset každý najít individuálně. Snad každého ale něco podobného napadne, jakmile okolo něj matta prosviští. Jen si s ní pak neplánujte žádné dlouhé cesty, protože uvnitř je to opravdu malé.
Článek vyšel v Auto Tipu Klassik 03/2021. Časopis si můžete koupit na ikiosek.cz.