I nákladní auto může být umění. A ne, dnes se nebudeme dívat na různé airbrush kreace. Japonci jdou ve všem mnohem dál.
Japonsko láká Evropany díky své bohaté kultuře a jiným návykům tamních obyvatel. Pro průměrného Evropana mohou být ale některé japonské subkultury jen těžko stravitelné. Ne jinak je tomu u automobilů a jejich úprav. Některé z těchto směrů jsme si už na našich stránkách představili a pár se jich dokonce chytá i u nás. Králičí nora ale sahá mnohem hlouběji.
Když se řekne Dekotora, asi se vám jako první vybaví nějaká vesnická rocková kapela, ale ve skutečnosti je to zkratka pro sousloví decoration truck, neboli velmi extravagantně upravené náklaďáky. Velmi často jsou to opravdu přeplácané stroje plné neonů a osvětlených ploch, které vypadají jako pouťová atrakce. Kde se tahle subkultura vůbec vzala?
Japonsko, zotavené po válce, si rychle vybudovalo bohatou dálniční síť, po které začaly jezdit nové nákladní vozy a udržovaly tak nově nastartované Japonsko v pohybu. Kamioňáci tráví ve svých vozech obrovské množství času a tak je jasné, že si je někteří ozdobují podle svého. Často to vídáme i v Česku, ale hodně nás tu samozřejmě svazují zákony.
V Japonsku v 60. letech to však bylo asi úplně jedno a řidiči si začali auta výrazně vylepšovat. Takto upraveným vozům se začalo říkat Dekotora a staly se ozdobou silnic. Po čase se majitelé ozdobených náklaďáků začali scházet na parkovištích a subkultura byla na světě. Jak ale udělat z klubové záležitosti celostátní fenomén? V Japonsku snadno, stačí být dost bizarní.
V polovině 70. let si trendu všimla japonská filmová a videoherní společnost Toei a vypustila do světa sérii deseti filmů Torakku Yarō, které pojednávaly o dvou kamioňácích patřících do kultury Dekotora a jejich vtipných eskapádách. Celonárodní kult byl rázem na světě.
Upravené náklaďáky se po čase samozřejmě dostaly i do hračkářství, takže měly velký vliv i na děti. Našli byste je také ve videoklipech a japonských komiksech manga. Japonské děti byly z tuningové subkultury celkově unesené, a protože nemohly řídit velká auta, začaly si upravovat jízdní bicykly. Tím vznikla druhá subkultura, dekochari.
Japonské úřady nechaly Dekotory jezdit docela dlouho a tipec extrémním úpravám zatrhly až v devadesátkách. Od té doby je Dekotora jen koníčkem, i když nadále populárním. Západní diváci se s kulturou Dekotora mohli setkat třeba prostřednictvím filmu Černý déšť z roku 1989 od Ridleyho Scotta, kde hlavní roli ztvárnil Michael Douglas.
V roce 2005 dokonce vyšla videohra Shin Bakusō Dekotora Densetsu na Playstation 2, kde jste s náklaďáky Dekotora mohli závodit. Pro všechny, kteří se chtějí o těchto vozech dozvědět víc, lze vřele doporučit fotografickou knihu Decotora od Tatsuki Masaru. Koupíte ji třeba na Amazonu.