Řada Čechů každoročně řeší, kam na dovolenou, asi ale nebudu moc daleko od pravdy s tvrzením, že to kolikrát bývá stále na jedno brdo. Týden u moře, hotel, každý den v podstatě to samé jídlo a zážitky mimo rezort by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Opálení za pár týdnů zmizí a na fotky v telefonu narazíte spíše náhodou, nebo když si chcete zkrátit čekání na úřadech. Chtělo by to změnu.
Co nechat válení na pláži na jindy a vyrazit na pouť, na které je zážitkem i jindy nudná ranní hygiena? A to hezky „v sedle“, lépe řečeno za volantem Volkswagenu Touareg, který se na čtyři celé dny stane vaším nejlepším kámošem. Bude vás to sice stát balík, ale pokud vezmu v úvahu, co všechno za vaše peníze dostanete, je to vlastně ještě docela pohoda. Ale o financích až později.
Příští zastávka: Marrákeš!
Putování, o kterém vám chci vyprávět, nebylo běžnou novinářskou akcí. V jejich případě víme, na co zhruba se můžeme připravit, tenhle africký výlet však byl mixem úplně všeho. Propozice nás upozorňovaly na vysoké i nízké teploty, dokonce i na sníh, který se při pomyšlení na Afriku jenom tak někomu nevybaví. Jenže my míříme do Maroka za vším, co k němu patří, včetně pohoří Vysoký Atlas, jehož nejvyšší bod (Džabal Tubkal) leží ve výšce 4167 metrů nad mořem. A tam se může dít vlastně cokoliv.
Začínáme v Marrákeši. Je to krásné město se širokými bulváry, luxusními obchody a hotely, kam jenom oko dohlédne, místní si ale neodpustí ani divadélko pro turisty. Chcete se vyfotit s dromedárem tak, aby to vzdáleně vypadalo, že jste s ním v poušti? Není problém, jenom se připravte na to, že je přivázán za nohu ani ne půlmetrovým lanem, vy stojíte před obrovskou plachtou a šlapete v tom, co to zvíře stihlo během chvíle vyprodukovat. No, raději odsud pryč…
Dny tady mají trochu jiný průběh než u nás. Před osmou ráno stojím před hotelem, venku tma a zima, kolegové si dávají načas. Není nás málo. Vedle čtyř Čechů jsou s námi ještě Rusové a Korejci, kteří si prostřednictvím tohoto tripu připravovali půdu na červnové uvedení Touaregu na jejich trh. Tohle seskupení měli na starosti němečtí instruktoři Heike a Peter, které doplňoval Ingo z Ingolstadtu, zodpovědný za marketing dobrodružných výletů pořádaných přímo automobilkou Volkswagen.
Vstávat a „cvičit“!
První den byl co do ujeté vzdálenosti nejnáročnější. Čekalo na nás téměř šest set kilometrů z celkových asi třinácti set, které máme v Maroku ujet. Až na nestandardní pneumatiky General Grabber AT3 nebyly naše Touaregy v ničem jiné od těch, které koupíte i u nás. Všechny měly pod kapotou třílitrový turbodiesel s výkonem 210 kW a točivým momentem 600 N.m, byly vybaveny off-road paketem, který přidává ochranné prvky podvozku, 90litrovou nádrž namísto standardní 75litrové, šlo o linii R-Line a v záloze jsme měli nejenom veškerou komfortní výbavu včetně panoramatické střechy, ale třeba i systému nočního vidění.
Na obzoru už pomalu začalo vykukovat slunce, když se ve vysílačce ozvalo, že jsou před námi tak čtyři hodiny jízdy „rovně“. Pozlacený Marrákeš necháváme za zády a otevírá se před námi ten pravý a nefalšovaný pohled na Maroko. Vesnic jsme projeli bezpočet a vesměs to v nich zelo prázdnotou. Na ulicích potkáte téměř výhradně muže, ne že by se ale předřeli. Posedávají u otevřených garáží a restaurací a kolona sedmi Touaregů je nechávala chladnými.
Příliš se nezdržujeme, asi po sto kilometrech však zastavujeme a poprvé ochutnáváme „marockou whisky“. Takhle tady říkají tradičnímu čaji Touareg (to je ale náhodička!) servírovanému výhradně muži do malých skleniček. Je směsicí zeleného čaje a máty a má tak výraznou hořkou chuť, že si do malé „decovky“ všichni házeli spousty kostek cukru. Nastřelí vás takovým způsobem, jako byste vypili hrnek hodně silné kávy.
Taková vzpruha přišla vhod, protože se silnice začala náramně klikatit a my stoupali výš a výš. Aby ne – čeká nás asi nejnebezpečnější část cesty, průsmyk Tizi n'Tichka vedoucí z Marrákeše skrze Vysoký Atlas do města Warzazát (Ouarzazate, natáčely se zde třeba filmy Mumie a Gladiátor). Je snadné nechat si strhnout pozornost zasněženými vrcholky hor, přitom ale stačí okamžik a zničíte auto nebo rovnou někoho přejedete. Ne všechny úseky průsmyku jsou totiž dokončené a ne všude platí, že na sobě pracovníci mají reflexní prvky. Klidně se pak může stát, že se před vámi v oblaku prachu zjeví člověk a vy máte co dělat, abyste se mu vyhnuli.
Časté střídání povrchů bylo také zkouškou komfortu Touaregu. Že je na asfaltu i navzdory nazutým „átéčkům“ tichý, jako by jel po klasických silničních gumách, jsem si už zvyknul, on si ale v pohodě poradil i s výtluky, blátivými hlubokými kalužemi a tunami všudypřítomného prachu. Neříkám, že by šlo o oblast zapovězenou čemukoliv jinému, jenom málokteré auto by ale poskytlo takový mix jistoty a komfortu, i když zrovna nejedete úplně krokem.
S výjimkou nebezpečného průsmyku byl celý den v podstatě na asfaltu, jenom na chvíli jsme si vyzkoušeli bloudění v písku podél vyschlého říčního koryta. Kilometry ubíhaly, s každou zastávkou do sebe lijeme další marocké čaje a krajina se začíná pomalu barvit dožluta. Městu Warzazát se tady přezdívá Dveře pouště, my ale míříme mnohem, mnohem dál. Téměř 600kilometrovou pouť totiž zakončujeme v malé vesnici Merzouga poblíž hranice s Alžírskem, a aby byl zážitek stoprocentní, nespíme v hotelu, ale pouštním kempu.
Podobných zařízení byste v okolí napočítali desítky, dostat se k nim už ale vyžaduje čtyřkolku. Vůbec poprvé přepínáme Touareg do režimu Off-road, ve kterém dojde k deaktivaci protiprokluzu, omezení stabilizačního systému (ESP pak můžete úplně vypnout v nastavení vozu), pneumatický podvozek si poskočí o úroveň výše a při určitém klesání se sám aktivuje asistent pro sjíždění kopců. Šlo ale spíše o „sichr“ než nutnost, protože opravdové duny nás čekaly až následující den.
Nocleh nacházíme až se západem slunce, teplota strmě klesala a marocký čaj přišel vhod. Nebyl jsem sám, kdo si berberský kemp v saharské poušti představoval trochu prostší. Na turisty jsou tady podle všeho dobře připravení, vždyť na okolních dunách kdekdo jezdí na snowboardu a údajně je to hrozná legrace.
Kdyby mi ale někdo řekl, že budu chodit po kobercích a spát ve stanu vybaveném jako hotelový apartmán, asi bych se mu vysmál. Elektřina, sprcha, záchod, umyvadlo… takovou postel nemám ani doma! Žádný div, že za nocleh v podobných zařízeních zaplatíte klidně i 300 eur, je to ale se vším všudy. Tedy i tažínem na všechny způsoby.
Co je to tažín?
Tajine/tažín není konkrétní recept, ale styl vaření ve speciálním hrnci s kónickou vysokou poklicí, kde se využívá stékání přebytečné páry zpět do hrnce. Používá se libovolné maso i zelenina, pokrájené na větší kusy, různé druhy koření... V mnoha dalších úpravách se přidává například i červená čočka, cizrna či fazole.
Zdroj: recepty.cz
Kdo asi zapadne jako první?
Rána v poušti bývají chladná a nejsem si úplně jist, že všichni „účastníci zájezdu“ absolvovali ledovou sprchu. Já si ji však dal se vším všudy a s otevřenou pusou sledoval svítání v dunách. Nic podobného jsem nezažil. Vnímání vzdálenosti je tady úplně jiné než obvykle. Slyšíte kolegy, jak se baví zdánlivě blízko vás, ale cesta k vám jim trvá deset minut.
Druhého dne jsme měli ujet pouze 65 kilometrů, jenže převážně v dunách a šnečím tempem. Tohle jsem si vyzkoušel úplně poprvé a Peterova názorná instruktáž proto přišla vhod. Základem je mít co největší styčnou plochu pneumatik, kola našich Touaregů pro upouštíme z původních 2,5 atmosfér na 1,2 vpředu a 1,0 vzadu. Překvapivě využíváme základní režim Off-road se zaměřením na písek (vypne asistent rozjezdu do kopce) a jen s lehce zvýšenou světlostí. Už ale máme natvrdo zařazenou jedničku, protože pojedeme krokem.
Musíte umět číst terén: pokud v písku nevidíte vzorek pneumatik, je podklad měkký a při špatné práci s plynem snadněji zapadnete. Nemůžete ani naplno zabrzdit, protože se vůz hned zaboří všemi čtyřmi koly. V písku nikam nespěcháte, sjezdy provádíte se srovnanými koly, a když náhodou zapadnete, nesmíte zpanikařit a snažit se z toho dostat plynem. Na ten je třeba šlapat jemně a současně rychle točit volantem na obě strany. A pokud ani to nezabere, musí vám někdo pomoci. Buď vlastní silou, nebo pomocí druhého vozu. Ani jedno z toho není v dunách úplně jednoduché.
Přiznám se, že jsem měl z jízdy v písku fakt respekt. Snažím se držet instruktora Petera a s každým metrem si uvědomuji, jak je to třeba v porovnání s jízdou ve sněhu jiné. Auto se ovládá velice lehce a hranice mezi stavy „všechno je v pohodě“ a „sakra, zapadnul jsem“, je tenčí než vlas. Však se mi to také stalo jenom po pár minutách za volantem, zrovna když jsme s kolegou vtipkovali, koho asi bude Peter tahat jako prvního. Nevyjel jsem ani první dunu…
Bylo zle. Čumák zabořený v písku, zadní kola odlehčená, nepomohlo spuštění podvozku na nejvyšší světlou výšku ani vychytávky s volantem. Peter ke mně pomalu nacouval, připojili jsme lano, a jakmile cuknul, já pomohl plynem a auto bylo venku. Styděl jsem se vzal to jinudy, jakmile jsem ale zastavil v bezpečné vzdálenosti od ostatních, mohli se Peter s Heike vracet tam, kde jenom pár chvil před tím stál můj Touareg. Bylo nám řečeno, že se tohle prostě stává a všechna naše auta za ten den zapadnou klidně i třicetkrát.
Jenže víte co? Mně to stačilo jednou a všechny ty rady začaly dávat smysl. Za volantem jsem si byl stále jistější. Projeli jsme, co se dalo a ani se u toho nenadřeli, protože auto dělalo vlastně většinu práce za nás. Netrápíte se při sjezdech, protože si Touareg brzdy ovládá sám. Kdykoliv jde do tuhého, lehce přišlápnete plyn a takhle pořád dokola.
Musíte se naučit auto vnímat úplně jiným způsobem. Zvládnete-li to, automaticky kalkulujete i s tím, jak se vám na daném povrchu sklouzne příď, kdy je třeba točit a kdy raději pro zpomalení využít samotný odpor písku. Teoreticky to není nic světoborného, jenže zkuste si to na vlastní kůži. A to sedím v autě, které je doslova napěchované moderními systémy, čímž na dálku smekám před Berbery, kteří poušť křižují v Land Cruiserech bez elektronických pomocníků.
Ovšem pozor: nemám tím na mysli, že jsem se hned naučil číst duny a můžu vyrazit na Dakar. To je totiž úplně jiná disciplína, což si všichni uvědomujeme záhy poté, co náčelník zavelí „Volno!“ a můžeme si v dunách razit vlastní cestu. To můžete zapadnout v podstatě hned, můžete také dojet do míst, ve kterých se nelze otočit, nebo mylně odhadnete situaci a zůstanete viset na břiše na hraně duny. A to jsou stále ty lepší případy. I proto tak obdivuji borce na dakarské rallye, a to nejenom závodníky, ale třeba i fotografy a kameramany. Jsou totiž kolikrát odkázáni pouze sami na sebe.
Nebudu zastírat, že jsme se také museli potýkat s drobným problémem, s využitím Peterova návodu na vyproštění zapadlého auta a pomoci vlastních sil jsme se však dokázali z nesnází dostat. Tohle všechno ale byl pořád jenom trénink, přičemž „maturita“ na nás čekala v závěru odpoledne. Výjezd na nejvyšší dunu (během pár desítek vteřin jsme vystoupali o 65 výškových metrů od místa výjezdu) totiž neprobíhal šnečím tempem, a přestože jsem dostával do vysílačky jasné instrukce o tom, jak to mám provést, pořád existovala velká šance, že se něco pokazí.
Tentokrát už to nebylo na jedničku, ale vytočenou dvojku mezi keři, kde se Touareg bez podpory asistenčních systémů valil šedesátkou. Peter nám prozradil, že na tomto místě čtrnáct dnů nefoukalo a nemáme se nechat rozhodit roletou vyjetou od předchozích expedicí, já spíš ale musel bojovat sám se sebou a nepovolit plyn, protože samotný písek má obrovský brzdný efekt. Jako pokusný králík naší posádky jsem ani nevěděl, co mě čeká za dalším zlomem…
Sešup dolů, jak jinak, navíc v tak pitomém rozhození, že si to Touareg mířil bokem do posledního keře, který jsem měl objet. Rychlé kontra, noha pořád na plynu a expresní traverz přímo po hraně duny, za níž by se ztratil i pětipatrový panelák. Zbývalo už jenom „zaparkovat“ čumákem dolů, aby pak bylo možné auto „spustit“ z duny. To už byla brnkačka, protože stačilo udržovat směr a Touareg díky kontrolovanému sjezdu všechno zvládnul sám. Ale víte co? Nahoře jsem se klepal jako ratlík.
Ne na všech frontách to ale šlo tak dobře. Vzpomínáte si na naše korejské kolegy? Celkem chápu, že se stranili kolektivu, tažín jim moc nejel a místo toho srkali vlastní nudle s omáčkou. Nejde mi ale na rozum, jak může někdo řídit v gumových nazouvácích a na vrcholu duny to namířit rovnou na lidi, kteří museli uskakovat. Video, které natočil jeden z ruských kolegů, hovoří za vše. Já to viděl ještě z trochu jiného pohledu, protože „korejský“ Touareg zastavil jen kousek od zadních dveří toho mého, ve kterých jsem zrovna seděl. Hlavně, že se nikomu nic nestalo…
Na jeden den bylo toho dobrodružství až až, začalo se navíc rychle stmívat. V dunách jsme nakonec ujeli asi 25 kilometrů s průměrnou spotřebou okolo 40 litrů na sto kilometrů. Přesun do nedaleké Merzougy (ano, tamtudy jsme už projížděli) probíhal v poklidu, byť v některých pasážích jsme museli poprvé vyšroubovat podvozek na maximum. Zbývalo už pouze dofoukat kola a jít to zalomit. Jsme v polovině, máme ujeto něco přes 650 kilometrů všude možně, ale zatím jsme netankovali.
Pokračování 2 / 2
„Dámy a pánové, vymyslel jsem novou cestu“
Podobnou vzdálenost, jakou jsme během prvního dne ujeli na jeden zátah, si rozdělujeme v těch dvou zbývajících. Přibližně 40 kilometrů od hotelu poprvé tankujeme (přestože měl můj vůz ještě asi čtvrtku nádrže), po cestě zastavujeme na prohlídku starého berberského vodního kanálu a po poledni fotíme v nádherné skalní soutěsce Todra ve východní části pohoří Vysoký Atlas.
Čas tam letěl opravdu rychle, a zatímco my pořizovali snímky a nevycházeli z úžasu, instruktor Peter „někam“ odjel, aby nám v zápětí sdělil změnu plánu. Nepojedeme po okresce, ale vezmeme to přes hory, kudy běžně auta nejezdí. Když jsem viděl to strmé a hodně úzké stoupání, říkal jsem si, že tohle přece nemůžeme vyjet. Nebo to vyjedeme, ale auta nezůstanou bez úhony.
Tady už nebylo co řešit: podvozek na maximum, režim Off-Road Auto, hlavy z oken a hlavně koukat kolem sebe. Bylo to poprvé, co jsem si musel sedačku pošoupnout trochu výš, abych lépe viděl ven, stejně to ale nestačilo a pomoci musely kamery. Postupovali jsme pomalu, místní děti nás měly za atrakci. Strmé stoupání nakonec zvládáme a máme krásný výhled na hliněné stavby, kterých se hned následující den nabažíme dosyta.
Hodně to házelo, ale chtělo to trpělivost a na pláních, kterých jsme nakonec bez ztráty kytičky dosáhli, také nutnost hlídat si rychlost. Pokud bychom jeli rychleji než dvacítkou, světlost spadne o úroveň níž a zvýšilo by se tím riziko poškození podvozku. Indikátor v přístrojovém štítu snadno přehlédnete, a když máte oči přilepené na silnici před vámi, nestíháte kontrolovat kruhové ovladače na středovém tunelu, jejichž prostřednictvím pracujete s nastavením pohonu.
Kameny už neuvidím. Budou pod vodou!
Máme před sebou poslední den a něco málo přes 330 kilometrů zpět do Marrákeše. Čím více se k němu blížíme, tím více je na silnicích živo, nemám na mysli pouze provoz samotný. Z třináctitisícového města Boumalne Dades se vydáváme zpět do Warzazátu, kde navážeme na trasu prvního dne.
V každé projeté vesnici, a že na sebe občas navazují opravdu těsně, se potýkáme s cyklisty jedoucími uprostřed silnice, rozverné děti nehledí kolem sebe a klidně vám vběhnou před kapotu. Kvalita cest je naštěstí povětšinou lepší okolní budovy. Staví se ze všeho možného, povětšinou z cihel, kdo to ale dělá, netuším. Pánové pořád jenom posedávají, mnohdy i před docela luxusními auty, přestože to vypadá, že jim obydlí co nevidět spadnou na hlavu.
My nicméně pouze projíždíme, co nevidět už podruhé míjíme filmová studia CLA, kde se natáčel třeba fantasy seriál Hra o Trůny nebo horor Hory mají oči. Kousek za Warzazátem sjíždíme ze silnice, chvíli se trmácíme mezi kameny a čeká nás naprostý opak vyprahlé Sahary – brod! Tady opět není co řešit. Světlou výšku zvedám na maximum (258 mm se vzduchovým podvozkem oproti 215 mm standardního podvozku s vinutými pružinami) a pomalu se sunu za Peterem, který razí cestu říčním korytem.
Pro mě osobně je to zase něco nového, pokud tedy pominu krátké umělé brody, které občas zkoušíme na prezentacích. Touareg zvládá v nejvyšší poloze podvozku hloubku až 550 milimetrů, i tak je ale terén nutné předem prozkoumat, pokud jej neznáte. Na rozdíl od Range Roveru vám totiž neřekne, v jaké hloubce se nacházíte, navíc pod hladinou mohou číhat velké kameny, které klidně poškodí podvozek. V našem případě to zase takové terno nebylo a osobně jsem byl rád, že se mi Peter nevzdaloval z dohledu. Samotný brod ale nebyl jediným cílem naší návštěvy.
Netrvalo totiž dlouho a příroda vyjevila něco naprosto úžasného: ksar Ait Ben Haddou, který je v několika pramenech uváděn jako jedna z nejkrásnějších památek Vysokého Atlasu. Od roku 1987 je součástí světového kulturního dědictví UNESCO a při pohledu na něj přechází zrak. Stavby z vepřovic tvoří zvláštní síť uliček, nad kterými ční hliněné hrady. Tradiční domorodce tady ale nehledejte, tady jde o něco úplně jiného.
Ait Ben Haddou je už totiž pouze turistickou atrakcí, ale nádhernou. Místní tady dobře umějí anglicky, rádi vás provedou, nabídnout tradiční touareg a prozradí, jaké filmové trháky se tady natáčely. Namátkou Ježíš Nazaretský a Honba za klenotem Nilu, úplně nejvíce tady ale „frčí“ Gladiátor, které průvodce zmiňoval hlavně v místě, kde stávalo jedno z filmových koloseí.
Jde tady ale především o business s tradičními, ručně dělanými berberskými koberci. Zavedou vás do „chrámu“ Gladiátora (v upravené místnosti skutečně visel zarámovaný filmový plakát!), pohostí čajem, ukážou několik skutečně nádherných kousků, a začnou vyjednávat.
Je jedno, že nemáte dost peněz. Koberec s vámi smění za hodinky, oblečení nebo telefon. Výmluvy, že se nám nevejde do letadla, tady nehrají roli, což prodejce stvrdil ukázkou formulářů a tvrzením, že nám koberec za dva týdny připluje lodí. Mají to tady fakt promyšlené a vůbec bych se nedivil, kdybych někde narazil na e-shop.
Stejnou cestou se vracíme zpět na pevný povrch, nechávám spadnout podvozek do komfortního módu a mažeme zpátky do Marrákeše. Výlet je téměř za námi, na počítadlo kilometrů se už dávno přehouplo přes tisícovku a do cíle zbývají necelé dvě stovky kilometrů. Ale pěkně adrenalinové!
Znova se totiž před námi otevírá obávaný průsmyk Tizi n'Tichka, jenom v opačném směru, než jsme jej jeli první den. Naše skupinka se pomalu rozpouští s tím, že se znova sjedeme před Marrákešem, a přestože pasáže s kvalitním asfaltem sváděly k tomu prohnat Touaregu pérka, drželi jsme se při zemi.
Provoz totiž od posledně zhoustnul, po cestě potkáváme spoustu autobusů, náklaďáků, a přestože o výkon není nouze, každé předjíždění smrdělo průšvihem. A když jsme to dotáhli až sem, přece si to teď nepokazíme. Moc rád bych se tam ale jednou vrátil, zastavil a poznal tento kus světa hlouběji, radost ze všech těch nádherných panoramat však vždycky bude ovlivněna vůní strachu. Křížky kolem silnice totiž jasně napovídaly, že ne všichni měli takové štěstí jako my.
Na kolik to tedy vyjde?
Naše cestovatelsko-gastronomické okénko se blíží ke konci. Během čtyř dnů strávených za volantem jsme ujeli téměř 1300 kilometrů, plazili se pískem, brodili se řekou, jednou tankovali a dvakrát projeli jeden z nejnebezpečnějších průsmyků v Africe. Do toho se seznámili s marockou kulturou, ochutnali skvělé jídlo, zažili neopakovatelnou noc v poušti a dokonale poznali jedno z nejlepších SUV současnosti.
Situací, kdy se mohlo něco zvrtnout, bych se už nedopočítal, Touareg nás ale nechal ve štychu jenom jednou, navíc mojí chybou. Asi jsem nebyl sám, kdo se kvůli absenci off-roadověji laděné verze Terrain tech obával, že vůz s novou generací trochu vyměknul, ale to se neprokázalo. Neumím si představit, že by se s ním běžný uživatel dostával do podobných situací, ale i kdyby se tak stávalo, může mít stoprocentní jistotu opory. Navíc se u toho ani nenadře, protože i v těžkém terénu se Touareg řídí neuvěřitelně snadno.
Dohromady šestidenní výlet, beru-li v potaz den příletu do Maroka a odletu zpátky do Prahy, vyjde na 3290 eur, tedy zhruba 85.000 korun. Bez letenek. O nocleh s kompletním servisem je postaráno, po celou dobu neřešíte výdaje za stravu, projdete profesionální školou jízdy v náročném terénu a v případě jakéhokoliv poškození auta jste krytí. Je to dost peněz, ale ty zážitky za to stojí!
Auto jsme kolikrát trápili na hranici jeho možností, překonávali hory, duny, ploužili se městy i vesnicemi, ono si ale překvapivě nevzalo až tak moc. Průměrná spotřeba se nakonec ustálila na 9,3 litrech na sto kilometrů, plynulé přesuny mimo města a vesnice ji však dokážaly stlačit pod sedm litrů! Touareg je luxusní pokojík na kolech, který nám po celou dobu poskytoval nejvyšší možný komfort. Je to cesťák i off-road zároveň a já jsem osobně rád, že taková auta zatím ještě existují.
| Volkswagen Touareg: Technická data zkoušeného vozu |
| Motor |
3.0 TDI |
| Emisní norma |
Euro 6d-TEMP |
| Zdvihový objem [cm3] |
2967 |
| Vrtání x zdvih [mm] |
83,0 x 91,4 |
| Válce/ventily |
6*4 |
| Největší výkon [kW/min] |
210/3500-4000 |
| Točivý moment [N.m/min] |
600/2250-3250 |
| Převodovka |
8A |
| Pohon 4x4 |
mezinápravový diferenciál Torsen |
| Maximální rychlost [km/h] |
238 |
| Zrychlení 0-100 km/h [s] |
6,1 |
| Provozní hmotnost [kg] |
2070 |
| Maximální hmotnost přívěsu [kg] |
3500 |
| Komb. spotř. [l/100 km] |
6,6 |
| Přední/zadní nájezdový úhel [°] |
23,2/17,2 |
| Přechodový úhel [°] |
13,5 |
| Maximální světlá výška [mm] |
258 |
| Cena Elegance [Kč] |
1.742.900 |
| Cena Atmosphere [Kč] |
1.742.900 |
| Cena Comfort [Kč] |
1.823.900 |
| Cena Off-Road paketu [Kč] |
16.300 |