Značka Vauxhall stále žije (na rozdíl od většiny jiných klasických britských značek), ale vyrábějí se pod ní pouze deriváty německého Opelu. Původ společnosti Vauxhall však sahá až do hloubi padesátých let devatenáctého století...
Kapitoly článku:
Sportovní počátky
V roce 1857 založil Alexander Wilson na ulici Dusian Road v londýnské čtvrti Vauxhall společnost. Zprvu nesla název Alex Wilson and Comp., záhy však byla přejmenována na Vauxhall Iron Works, přičemž produkovala pumpy a lodní motory. První automobil zde postavili v roce 1903, šlo o pětikoňový vozík s řízením „kormidlem“, dvěma rychlostmi vpřed a zpátečkou. Zájem o tyto stroje překonal očekávání a vedl k tomu, že se s ohledem na další rozvoj společnost Vauxhall přestěhovala v roce 1905 do Lutonu. Teprve o dva roky později byl její název změněn na Vauxhall Motors.
Jeden z prvních vozů Vauxhall z roku 1903 a meziválečný D-type
V té době se vozy Vauxhall, jež se záhy staly stěžejním prvkem výrobního programu celé továrny, vyznačovaly především sportovními verzemi, teprve po první světové válce se modelová paleta přiblížila běžným uživatelům. V předválečné éře dominoval vývoji automobilů Vauxhall konstruktér Laurence Pomeroy, který do firmy nastoupil roku 1906 ve svých dvaadvaceti letech. Na přelomu let 1907 a 1908, kdy šéfkonstruktér Vauxhallu F. W. Hodges nastoupil poměrně dlouhou dovolenou, byl Pomeroy zastupujícím šéfem vývoje Percym Kidnerem pověřen stavbou motoru pro následující RAC a Skotskou soutěž spolehlovosti konanou v červnu roku 1908.
Tímto agregátem osazené vozy byly natolik úspěšné, že mladý Laurence záhy nastoupil na Hodgesovo místo. Své konkurenty jím připravené stroje v obou zmíněných podnicích citelně překonaly, jako třešnička na dortu přibylo vítězství v závodu na okruhu Brooklands, kde model Vauxhall Y-type v třílitrové třídě E urazil vzdálenost 320 km průměrnou rychlostí 74 km/h, přičemž na rovinkách dosahoval rychlosti 89 km/h. Úspěch to byl fantastický a vyústil v rozhodnutí vyrábět tento model pod označením A09 sériově. Tak vznikl slavný Vauxhall A-type, který byl produkován od konce roku 1907 až do roku 1914. Poslední vůz tohoto typu byl smontován v roce 1920 a jezdil až 160 km/h.
Vzhůru do války!
Během první světové války stavěl Vauxhall ve velkých sériích spartánsky vybavené a na výkonu poněkud přiškrcené vozy označené D-type, jež vycházely z podvozku Prince Henry (C-type) a sloužily jako vozidla pro osobní přepravu vojenských posádek. Po skončení války zůstal D-type ve výrobě po boku sportovního modelu E-type. V roce 1919 odešel Laurence Pomeroy do USA a na jeho místo nastoupil C. E. King. Vauxhall i pod jeho vedením stále stavěl dobrá auta, ale doba se změnila a předválečná poptávka po drahých vozech nepokračovala.
Vozy Vauxhall se zapsaly i v průběhu druhé světové války, symbolem poválečného boomu se stala řada Cresta
Automobilka strádala a hledala vhodného strategického partnera. Roku 1925 tak byl Vauxhall za cenu 2,5 milionu dolarů pohlcen americkým koncernem General Motors, jenž hledal potentní akvizici pro posílení své pozice na evrospkých trzích. Nastalo období racionalizace produkce a snižování výrobních nákladů. Roku 1931 byl představen lehký užitkový Bedford, který vycházel z pick-upu Chevrolet (po krachu na newyorské burze již nebylo rentabilní tyto Chevrolety do Evropy dovážet), ale především levný Vauxhall Cadet prodávaný za pouhých 280 liber. Ačkoli byl tento model orientován především na nízkou cenu, do dějin se zapsal také jako první britský automobil osazený synchronizovanou převodovkou (!).
Vliv mateřského koncernu byl všudypřítomný a spolu s konkurenčním FMC do Evropy (ale hlavně na britský trh) přinášel vlastně až do osmdesátých let americké stylistické postupy. V průběhu druhé světové války ustoupila výroba osobních automobilů v továrně v Lutonu bleskové přípravě sériové výroby „churchillova tanku“. Produkce se rozěbehla během pouhého roku a do konce války vzniklo (dohromady s ostatními továrnami) bezmála 6 000 těchto tanků. Kromě nich v Lutonu vyráběli také nákladní vozy Bedford, opět pro armádní nasazení (těch se zde postavilo na čtvrt milionů kusů).
Vauxhall v období klidu
Po válce se výroba vrátila i k osobním automobilům, ale směřovala k modelům určeným pro plánovanou (a nakonec úspěšnou) expanzi, pro niž také byla roku 1960 dokončena nová továrna v Ellesmere Portu. Vauxhally šedesátých let byly známy svojí extrémní náchylností ke korozi, ale ruku na srdce, to byl v té době problém řady evropských automobilek. Snahy o zlepšení protikorozní ochrany běžely neustále, jisté úspěchy se však dostavily teprve na počátku osmdesátých let.
Padesátá léta a modely Velux, Cresta a Wyvern
Druhá půle šedesátých let však patřila modelům Vauxhall Viva a Victor, jež se prodávaly jako housky na krámě. V roce 1970 prošla Viva modernizací a její úspěchy pokračovaly. Roku 1973 však popularita většího typu Victor začala pod tíhou znamenitého Fordu Cortina rychle upadat. Vauxhall se v britských prodejních statistikách propadl za výrobky Fordu a British Laylandu a dokonce jen stěží odolával místní odnoži Chrysleru (dříve Rootes Group, psali jsme o něm v minulém vydání magazínu TIPpro Oldtimer v souvislosti s dějinami Talbotu). V roce 1975 však Vauxhall představil dva stěžejní modely, jež jej opět vynesly na výsluní. Prvním z nich byl kompaktní, třídveřový Chevette.
Vauxhall Victor 101 a několik podob velkého sedanu Cresta
Stal se vůbec prvním britským vozem tohoto druhu a ve zbytku Evropy se podával pod jménem Opel Kadett (v USA pak působil jako Chevrolet Chevette). Druhým typem zásadního významu byl elegantní čtyřdveřový sedan Cavalier (alias Opel Ascona), jenž vznikl přímo pro útok na konkurenční Ford Cortinu. Úspěchy se záhy dostavily a koncem sedmdesátých let se Vauxhall opět začal vehementně dotahovat na oba své největší soupeře.