Příběh Henryho Forda není jen o černém "téčku". Dokázal proslavit sóju v potravinářském a automobilovém průmyslu. Postavil z ní i auto.
Když se řekne Henry Ford, zřejmě vás ihned napadne Model T, coby první masivně vyráběný vůz na montážních linkách. Jenže rodák z agrárně založené rodiny přinesl mnohem více pokrokových myšlenek. Některé z nich byly dokonce tak nadčasové, že našly v automobilovém průmyslu uplatnění až o několik let později.
Vyrostl na farmě a práce na poli byly, vedle chození do školy, běžnou rutinou. Je pochopitelné, že zvídavého chlapce zaujalo pěstování plodin a jako úspěšný podnikatel se snažil najít způsoby spojení moderních technologií se zemědělstvím. Podnětů měl více než dost, jelikož velkou část jeho zákazníků tvořili právě farmáři.
Zlomovým se stal rok 1929, kdy Ameriku zasáhla hospodářská krize. Ve snaze pomoci farmářům založil Ford ve spolupráci s vědcem Georgem Washingtonem Carverem výzkumnou laboratoř jako součást Edisonova technického institutu v Dearbornu. Zde zkoumal plodiny s největším technickým i potravinářským potenciálem, které by se daly pěstovat v oblasti Michiganu. Z nespočtu provedených testů vyšla nejlépe dosud podceňovaná a levná sója.
Obsahovala velké množství bílkovin, byla bohatá na olej a zbytková vlákna se hodila k dalšímu technickému zpracování. Boby navíc mají nízký obsah vody a nejsou náročné pro skladování. Ford věřil v jejich potenciál, proto motivoval farmáře k jejímu pěstování s tím, že jim zajistí odbyt. V laboratořích usilovně pracoval na různých extrakcích a možnostech zpracování. V roce 1934 uspořádal novinářskou sešlost, kde zástupcům tisku podával sýr, krekry, máslo, a dokonce zmrzlinu vyrobenou ze sóji.
Podobná revoluce se odehrála i z technického hlediska. Ford a jeho kolegové zjistili, že odtučněný sójový šrot vytvoří po smíchání s fenolem a formaldehydem tlakově tvarovatelnou pryskyřici vhodnou pro výrobu dílů v interiéru. Krátce poté tento materiál využil Ford pro sedadla traktorů, hlavici řadicí páky, tlačítka nebo plynový pedál. Po opracování šlo dosáhnout vysokého lesku, což Fordovi vnuklo nápad vyrobit z nového materiálu celou karoserii automobilu.
Ukázalo se, že je to reálné, což podnítilo Forda v rozhodnutí postavit 120 metrů dlouhou budovu závodě River Rouge, kde bylo umístěno 400 lisovacích strojů a zařízení na výrobu 36 tun lisovacího materiálu denně. Investice do nové výrobny ho prý stála neuvěřitelné 4 miliony dolarů. Spotřeba sójového šrotu byla obrovská, což zajistilo farmářům prodeje.
Práce na experimentálním voze začaly v roce 1937, pod vedením Boba Gregorieho z designového institutu. S jeho prací však nebyl spokojen, a další postup přesunul do svého institutu. Lowell E. Overly a jeho nadřízený Robert A. Boyer navrhli elegantně zaoblenou karoserii, složenou ze čtrnácti částí. Ty měly být připevněny k trubkovému rámu a šasi osazeném motorem.
Asi centimetr silné panely tvořila ze 70 % celulóza a zbytek připadal na pryskyřičné pojivo zalisované do látky. Ford zjistil, že vůz bude nebývale lehký. Hmotnost kolem 900 kg představovala čtvrtinovou úsporu ve srovnání s automobily nesoucími ocelovou karoserii. Přitom díly byly mimořádně odolné. Jako první se do finální fáze dostalo víko kufru, což Ford využil k mediální popularitě.
Na tiskové sešlosti Henry vší silou udeřil kladivem do plastového víka svého vozu, které tam předtím Boyer nainstaloval. Zatímco tradiční ocelový díl by se promáčkl, Fordův revoluční materiál ránu bez prasknutí vydržel. Hlásal, že do tří let dostanou všechny jeho vozy plastovou karoserii. Není divu, vždyť ve srovnání s ocelí byl plast výrazně levnější a Fordům tým našel i možnost vytváření barevných kombinací bez nutnosti lakování.
Prototyp prezentoval Ford 13. srpna na festivalu v Dearbornu. Součástí programu pro novináře byl čtrnáctichodový oběd složený výhradně ze sójových potravin. Vůz si okamžitě získal celostátní popularitu a jistě by mu přinesl obrovský úspěch nebýt vypuknutí 2. světové války. Ta převrátila trh naruby a ve výsledku by výroba plastových karoserií vyšla dráž než ocelová alternativa. Navíc produkce nebyla nejrychlejší, finální vytvrzení zabralo hodně času.
V roce 1946 velkolepý Henry Ford zemřel a sním na další roky i myšlenka karoserií z alternativního materiálu. Jeho nápad znovu oživil General Motors, který laminátové díly použil pro karoserii slavné Corvetty. V roce 1962 na trend navázal Studebaker s modelem Avanti a rokem 1968 se plastové díly znovu vrátily do fabrik Fordu.