Jeden z nejstarších výrobních závodů německé značky slaví výročí. Dnes je největší fabrikou na Mercedesy.
V květnu roku 1904 došlo k přesunu ředitelství automobilky Daimler-Motoren-Gesselschaft z Canstattu do nového výrobního závodu v Untertürkheimu, který je jednou z východních čtvrtí Stuttgartu. Tato oblast procházela ještě před začátkem 20. století výraznou industrializací – v roce 1889 zde vznikla továrna na výrobu postelových pružin Straus & Cie, v roce 1898 se sem přestěhovala fabrika na kakao a čokoládu Staengel & Ziller. Továrna nynějšího Mercedesu zde vznikla tak trochu z nutnosti, protože motorárna automobilky v Cannstattu vyhořela – kupní smlouva na pozemky byla uzavřena mezi Gottliebem Daimlerem a starostou Untertürkheimu Eduardem Fiechtnerem již v roce 1900.
První budovy pro skutečnou výrobu zde vznikly až v roce 1907, a to k produkci vačkových a klikových hřídelí, postupně přibývaly motory, převodovky, podvozkové díly a samozřejmě i kompletní vozidla. Činností za druhé světové války se automobilka samozřejmě oficiálně moc nechlubí, nicméně ještě před vypuknutím konfliktu se stejně jako většina dalších velkých říšských závodů i tato továrna přeorientovala na vojenskou výrobu, přičemž již od roku 1937 zde vznikaly třítunové nákladní vozy LG 3000 pro Wehrmacht a také letecké motory DB 600 a DB 601. Výroba osobních vozů byla téměř zastavena, v důsledku nedostatku pracovních sil pak Daimler-Benz AG začala využívat nucenou práci válečných zajatců, deportovaných civilistů, vězňů z koncentračních táborů – v roce 1944 byla mimochodem téměř polovina z více než 60 tisíc pracovníků z kategorie nuceně nasazených dělníků.
Koncem války byla továrna těžce poškozena spojeneckým bombardováním a její aktivity tak značně utlumeny, po ukončení konfliktu sloužila k opravám amerických vojenských vozidel. V listopadu roku 1945 pak americká okupační správa povolila výrobu užitkových vozidel a sanitek na technice modelu W 136/170 V. Výroba civilních vozidel nabíhala postupně a rekonstrukce výrobního závodu byla dokončena v roce 1951. O deset let později zde také otevřela závodní jídelna, která funguje dodnes – k jejím nejoblíbenějším pokrmům mimochodem patří již desítky let makarony s rajčatovou omáčkou, havajské tousty a ovocné poháry, dnes vydává okolo 4800 jídel denně.
K dalším zajímavým milníkům patří rozšíření testovací dráhy (ta původní fungovala od roku 1956, testovací okruh měl dva kilometry), včetně jejího slavného klopeného úseku – došlo k tomu v roce 1967 a právě zde vznikly slavné propagační materiály s týranými „Piány,“ „Čínami“ a dalšími modely. Celková délka činí více než 15 kilometrů, tisku byl nový komplex představen 9. května 1967, ovál se zvětšil na 3018 metrů a se svým sklonem umožňoval teoretickou maximální rychlost až 200 km/h, při běžném testování je ale limit 150 km/h. I při něm se hmotnost testovacího jezdce zvyšuje 3,1krát. Pro užitková vozidla byl vybudován přejezd s rampami se sklonem od 5 do 70 procent, dále se zde nachází známá mučící trať s výmoly, deformačními kolejemi a dírami. Tu mimochodem Mercedes okopíroval ze skutečné silnice v Lünburgské oblasti na severu Německa – kdykoliv se po zkouškách poškodí, je uvedena do původního stavu. Pak zde vznikly brodící prvky a solné lázně pro testování koroze, nebo známá smyková plocha o průměru 100 metrů se sedmi různými povrchy. Tento testovací komplex umožnil Mercedesu již koncem 60. let dotlačit svá auta na hranu a mnohdy i přes hranu poruch a technických selhání, aby své zákazníky pak nezklamala i v těch nejnáročnějších podmínkách – potvrzuje autor tohoto textu jako bývalý majitel Benzu W 123.
V roce 2015 Mercedes zahájil transformaci továrny na high-tech provoz pro nízkoemisní technologie, včetně vývoje palivových článků. V roce 2019 pak byl položen symbolický základní kámen první továrny značky pro výrobu baterií do modelů EQ, rok 2021 pak přinesl první změny v rámci strategie „Electric first“ se zaměřením na elektromobily a bateriové technologie. V letošním roce pak došlo k otevření takzvaného eCampusu, kompetenčního centra pro vývoj bateriových článků.