O něco méně známou skupinou diagnostických přístrojů pro posouzení opotřebení tlumičů pérování jsou systémy, které by se daly pracovně nazvat jako impulsní testery. Tato zařízení, která se vyznačují především velkou mobilitou a prostorovou nenáročností, jsou k vidění hlavně v menších servisech, i když nejen tam.
Podívejme se tedy v závěrečném pokračování stručně na některé jejich specifika, zejména s ohledem na korektnost výsledků při testování tlumičů.
V servisních sítích jsou momentálně nejrozšířenější především dva systémy. Německý M-TRONIC SDT 2000/U (http://www.axon-cz.com) a český výrobek TRI STAR SHOCK TESTER (http://tristar.espo.cz). Oba tyto systémy pracují na principu vyhodnocení pohybu karoserie nad měřeným kolem, resp. tlumičem, vyvozeného jedním jejím stlačením (zhoupnutím) v daném místě. Každý z těchto systémů má trochu odlišný způsob upevnění ke karoserii i snímání jejího pohybu, nicméně oba pozvedly na „vědeckou“ úroveň praxi starých servisních mazáků, kteří pohoupáním vozidla a svými zkušenostmi dokázali ohodnotit úroveň technického stavu tlumičů. Tyto moderní testery však pracují na trochu odlišném způsobu, kdy se srovnává míra poklesu účinnosti oproti novému tlumiči (M-TRONIC) nebo dochází částečně k přepočtu naměřených parametrů pohybu karoserie tak, aby výsledky korespondovaly do určité míry s metodikou EUSAMA (TRISTAR). O EUSAMA byla řeč již minule a jenom připomínám, že se zde hodnotí míra kontaktu kola s vozovkou při jízdě po nerovnostech. Jednoznačnou výhodou těchto systémů je fakt, že naměřené výsledky nejsou ovlivňovány nedostatky v technickém stavu nápravy (vůle apod.) v takové míře, jako je tomu je u rezonančních testerů. Drobnou nevýhodou je pak skutečnost, že přesnost výsledků měření velmi výrazně závisí na striktním dodržování stanovené metodiky měření a fakt, že nelze měřit vozidla, která není možno pořádně „zhoupnout“ (tj. sportovní podvozky, velké vozidla apod.).
Otázkou, pochopitelně jako u všech ostatních testerů, zůstává kriterium vlastního hodnocení tlumiče. M-TRONIC využívá databázového systému, o kterém byla řeč již v souvislosti s rezonančními testery. Porovnáním výsledků měření s etalonem pro daný typ vozidla pak servisní technik přesně stanoví míru opotřebení tlumiče. Problém ovšem opět nastává, pokud vozidlo není zahrnuto v databázi se všemi svými parametry (model , typ motoru, tlumiče atd.) a porovnání probíhá podle podobného typu či universální hodnoty. Přesnost měření sice neutrpí, ale výsledné hodnocení většinou ano. V tomto směru má určitou výhodu systém TRISTAR, který neobsahuje databázi vozidel, ale universální etalon pro základní rozdělení (typ pohonu, velikost auta). Toto samo o sobě pochopitelně vůbec nezaručuje přesné hodnocení, nicméně technik má během měření na obrazovce počítače k dispozici další kriteria, podle kterých dokáže zodpovědně posoudit stav tlumiče u jakéhokoliv automobilu. Přesto i zde však má své místo databáze vozidel, kterou je možno podle potřeby později samostatně vytvořit. Abychom pak byli ve výčtu diagnostických zařízení úplní, připomeňme, že na podobném principu, jako předchozí dva systémy, pracují i nájezdové testery. Měření zde probíhá najetím a zabrzděním kol vozidla na plošině, kde je pohyb karoserie snímán a vyhodnocován z průběhu zatížení nápravy. Představitelem tohoto provedení jsou například známé kombinované testery od firmy HEKA ( http://www.heka-online.de ). Klady a zápory jsou však, až na některé odlišnosti, velmi podobné výše uvedeným systémům.
Protože diagnostika tlumiče probíhá pouze na základě jediného zhoupnutím vozidla, je při měření na těchto impulsních testerech velmi důležitá správná metodika. O tomto už samozřejmě byla zmínka, ale připomínám to proto, že praxe v servisech a dohady některých nespokojených zákazníků ukazují, že tomu tak občas nebývá. Dále nelze pochopitelně podceňovat ani celkový technický stav nápravy, i když u těchto testerů nemívá extrémně výrazný vliv. Ve výčtu toho, co je nutno splňovat pro korektní průběh diagnostiky by bylo možno dále pokračovat, nicméně všechno lze shrnout do jediné věty. Zkoušky tlumičů tímto typem testerů mohou být velmi přesné, vše ovšem závisí na přístupu k měření.
A protože jsou tady už opravdu poslední řádky, jak tedy zodpovědět otázku z titulku? Testovací přístroje obecně (tzn. všechny kategorie) ve většině případů měří objektivní stav útlumu kola. Vyjímkou může být vždy pochopitelně porucha snímače či jiný „hardwarový“ problém. Pomineme-li ale tuto skutečnost, zůstává jedinou opravdovou potíží interpretace výsledků měření. Faktem je, že diagnostika tlumičů není tak docela jednoznačnou záležitostí, jako například měření geometrie.
Tím, že je měřena v zásadě charakteristika celého závěsu kola (a nejen jeho) jsou do konečného výsledku vnášeny pokaždé značné nepřesnosti. I když je jejich eliminace záležitostí software daného systému, ve skutečnosti jediný, kdo tyto „nepatřičnosti“ dokáže uvést na správnou míru, je kvalifikovaná a zkušená obsluha.
A to je u testerů tlumičů ten „nejcennější komponent“. Pokud bych ale měl já osobně řešit dilema, zda nechat tlumiče testovat či ne, moje odpověď by zněla: Rozhodně ano, nicméně pouze tam, kde budu mít jistotu, že jsou skuteční odborníci a nejde jim v prvé řadě jenom o kšeft.