Kapitoly článku:
Modla k modle sedá...
Do třetice všeho dobrého i zlého, praví se, a tak ani třetí kapitolka nepřinese žádnou zásadně novou informaci. Přesto se motoru věnovat musím, protože 2,0 TDI je mezi motory něco jako Passat mezi auty. A když se obojí spojí dohromady... Po zjištění, že je vypůjčený Passat osazen tímto nadmotorem, se mi málem podlomila kolena... Ale vážně.
Měl jsem to štěstí, jsem vůz přebíral jako úplně nový, s pár desítkami najetých km. A tak jsem si motor mohl sám zajet a nestěžovat si na to, co s ním kdo prováděl přede mnou. Na výsledném hodnocení to ale mnoho nezměnilo, tento agregát prostě na špičku nestačí. Motor 2,0 TDI je především hlučný a to zejména zvenku. Studený je dosti nesnesitelný, zahřátý stále nepřeslechnutelný a spolehlivě přebíjející všechny normalní (rozumějte benzinové) motory v okolí. Stejně tak vibrace jsou jasně citelné, stačí si s puštěným motorem otevřít dveře a položit si na ně ruku, potřesení ze strany německého šviháka na sebe nenechá dlouho čekat.
Volkswagen 2,0 TDI: řekněte wow
Uvnitř není stiuace tak děsivá, v nižších středních otáčkách a při malé zátěži je dokonce celkem tichý, při zátěži a ve vyšších otáčkách ale nepříjemně duní s chrastivým doprovodem na pozadí. Vibrace jsou utlumené jak to jen jde, přesto vám na semaforech může připadat, že vaše základní sedadla dostala ve výrobě omylem masážní funkci.
Charakter motoru je značně nedokonalý, v nízkých otáčkách je prakticky nefunkční, probírat se začne mezi 1500 a 1800 ot., aby v 2000 ot. chytnul konečně dech. Typické TDI nakopnutí nečekejte, což je dobře, přesto je nástup výkonu docela jiný než decentní. Ale dobrá, pokud si zvyknete na to, že máte motor závislý na roztočené turbíně (nic jiného vám stejně nezbude), pak lze mezi 2500 a 4000 ot. hovořit o celkem příjemném průběhu výkonu šetřicí posádku nepříjemných postrků a zároveň dodávající dostatečnou dynamiku. Když na to přijde, umí motor i 4500 ot., bez zásadního vadnutí, jen s podivným dieselovým „dunorykem”.
Ve výsledku je motor zkrátka průměrný, konkurence umí lepší, ale i horší. Neoslní ani spotřebou, ke které se ještě dostanu, byť je rozhodně nízká. Nicméně bych si troufl říci, že málokoho urazí, má své mouchy, ale nějaká pořádná masařka mu „chybí”...
Tak kde je sakra to překvapení?
Máme za sebou tři typické kapitoly „passattestu” a tři z mnoha důvodů, proč jsem test tohoto auta nikdy psát nechtěl. Všechno je na něm tak průměrné, že k tomu nelze říci nic nového krom omílání známého. Prostorný, nenápadně elegantní, pak je tu hlavně ta německá kvalita, bla bla... Jenže Passat má i své silné stránky a tou první je něco, co bych v žádném případě neočekával – jízda.
Passat a Volkswageny obecně platí za jedny z řidičsky nejnezáživnějších aut na trhu. Jsou tak utlumené a nekomunikativní, navíc umírněné a neutrální, že radost z jízdy dodávat prostě nedovedou. Nebudu hodnotit ostatní současné modely VW, ale výše zmíněné jistě platilo o předchozí generaci Passatu. Ta současná je ale jiná.
První kilometry s autem nic zvláštního nenaznačí, vše se nese v duchu nudné německé pohody. Komfortní podvozek snadno zdolává české necesty jak co se fungování, tak co se utlumení rázů týče. Pokud vozu „nejdete po krku”, je umírněný i motor, aerodynamický svist je až do maximální rychlosti minimální a k tomu se přidává klasická VW dvojka – přeposilované řízení a ještě více přeposilované brzdy. Čím může tohle auto překvapit, ptám se sám sebe, když se ve vysoké rychlosti na dálnici nudou div nešťourám v nose?
Jenže stačí sjet z dálnice a zkusit Passat na technické trati. Prvním paradoxem je, že byť řízení nekomunikuje a přesné dávkování brzd se zdá být nemožné, je docela snadné s vozem doslova srůst. Jako hlavní důvod vidím to, že Passat vůbec nedává najevo svou velikost a hmotnost. Před řidičem se chová docela jako kompakt a mrštně následuje všechny vaše pokyny. Žádné odříkání, žádná těžkopádná nedotáčivost nebo cokoli podobného. To vše jistě pramení z věci, kterou jsem se záměrně rozhodl popsat odděleně – podvozek a jeho naladění.
Když nový Passat přišel na trh, mnozí se obávali toho, že na upravené podvozkové platformě Golfu (a Octavie a dalších koncernových hvězd napříč třídami), na které je skutečně postaven, prostě nemůže fungovat. Paradoxně je právě tento podvozek tím, co Passat posunulo o krok dále. Nejpůsbivější je na něm naladění zadní nápravy, které je veskrze fordovské, dovoluje zádi vozu tíhnout k přetáčivosti (rostucí pod brzdami či po sundání nohy z plynu) a jistě vykružovat poloměry, které se v dané rychlosti zdají být u takového vozu nesmyslně malé. Zapomeňte na těžký motor na předku, Passat o něm nedává vědět. Výsledné naladění vozu pro mě bylo téměř šokem, přes sebou jsem měl komfortní vůz střední třídy, který je jako doma na silnici takřka libovolné kvality. A pokud od něj něco začnete chtít, nejen že neřekne ne, dokonce vás v tom bude podporovat. Negativum jsem našel jen jedno, pro tento podvozek veskrze typické – zadní náprava na větších příčných nerovnostech nepříjemně odskakuje. Dělá to Octavie, dělá to Bora, dělá to i Passat.
V plné zátěži se dá naučit pracovat i s přeposilovanými brzdami a zvyknete si i na nekomunikativní řízení. Je přinejmenším přesné a dostatečně ostré, i když kolem středové polohy působí nepřesvědčivě.
Shodou nepříznivých okolností jsem se s tímto vozem ocitl proslulé na Grossglockner Hochalpenstrasse. Nepříznivých proto, že alpské vracečky v 140koňovém rodinně-pracovním kombíku nejsou zrovna příjemná výzva. Ale právě tady ukázal Passat svou výjimečnost, cestou nahoru mu pochopitelně chyběl výkon, cestou dolů byl ale naprostý král. Nikdy bych nevěřil, co se s tímto autem dá v alpských klesáních provádět, hrát si s poslušnou a mrštnou zádí byla skutečná radost. Kterou navíc podpořila druhá, ještě překvapivější silná stránka. Brzdy.