Kapitoly článku:
- Slavná minulost a náhlý pád, Znamenité prodeje, Střídání stráží,
- Nabídka verzí, Na první pohled, Zkoušený vůz
- Interiér: óda na šedou, Na sedan slušný zavazdelník, Za volantem jak za soustruhem
- Zmatené ovládání, Na silnici,
- Vystupujeme, Pohledem obchodníka, Základní technické údaje, Naměřené hodnoty
- Kompletní fotogalerie
Interiér: óda na šedou
Průměrnost tohoto vozu svým způsobem naznačuje již barevné ladění interiéru. To je důsledně kombinováno v unylých šedých odstínech, v nichž prakticky zanikají i dekorační prvky v podobě matných (ale opět šedých) lišt na palubní desce a dveřních výplních, volantu a v okolí kulisy řadicí páky. Interiéru jinak ale nelze upřít velmi dobrý přístup ke všem sedadlům skrze rozměrné dveře, ani prostor a vzdušnost. Přední sedadla mají dostatečně dlouhé sedáky i opěráky, ale také míru boční opory lze označit za slušnou.
Vzadu se podobné opory nedočkáte, ale místa je zde dostatek ve všech směrech. Všechny tři hlavové opěrky lze navíc do značné míry zasouvat, takže při prázdných sedadlech nepřekážejí řidiči při výhledu vzad ani při jejich sklápění. Odkládacích prostor na palubě Vectry věru mnoho nenajdete. Kapsy v předních dveřích jsou jen malé, vzadu pak chybí úplně. Pokud vám nebude stačit běžná přihrádka před spolujezdcem, máte k dispozici již jen úzkou štěrbinu pod panelem ovládání ventilace, plošku vedle madla ruční brzdy a útroby stavitelné středové konzole.
Kromě volantu je však uvnitř hranaté prakticky všechno ostatní od páček pod volantem přes panel ovládání předních oken a zrcátek ve dveřích řidiče až po tvarování krytů airbagů v opěradlech předních sedadel. Přičteme-li k tomu nepříliš kvalitně působící obkladové materiály (k jejich zpracování jsme však výhrad neměli, ani žádné pazvuky jsme nezaznamenali), musíme konstatovat, že je to na střední třídu opravdu bída. Přesto se jistě najde řada motoristů, kteří trochu přiměřené okázalosti rádi obětují pro příznivou pořizovací cenu. Ale o tom až později.
Na sedan slušný zavazdelník
Každému je jasné, že klasický sedan střední třídy prostorem pro zavazadla zkrátka ohromit nemůže. Objem osvětleného zavazadelníku Vectry, vyjádřený hodnotou 500 l, je však velmi slušný, za podběhy, které nijak nezasahují do využitelného prostoru, najdeme uzavíratelné schránky pro drobnosti. V rozích podlahy jsou oka pro uchycení jisticí sítě. Víko zavazadelníku je zevnitř čalouněné a opatřené madlem pro „zavírání čistou rukou“ a jeho závěsy nezasahují mezi převážené předměty.
Pod podlahou najdeme fixované, plnohodnotné rezervní kolo a nejnutnější nářadí, které se však skrývá až pod ním. Vstupní otvor však pochopitelně neumožňuje nakládku rozměrnějších předmětů. Je-li třeba, lze sklápět nestejně dělené opěráky zadních sedadel na sedáky, je však třeba připravit se na prostupní otvor omezený citelným prahem a částmi výztuh. Pokud však potřebujete pouze úzký otvor k protažení lyží nebo dalších úzkých a dlouhých předmětů, máte k dispozici také uzavíratelnou průchodku ústící skrze sklopnou loketní opěrku mezi krajními sedadly vzadu.
Za volantem jak za soustruhem
Facelift do pracoviště řidiče přinesl jen nový volant a nepatrně pozměněnou konzoli v okolí madla ruční brzdy. Přístrojový štít je přehledný a opatřený obvyklou čtveřicí „budíků“, sadou běžných kontrolek a dvouřádkovým displejem počítadel ujeté vzdálenosti. Palivoměr však u zkoušeného vozu zlobil, v konfrontaci s údaji palubního počítače se totiž zdálo, jako by se na hraně rezervy rafička zasekla, což bylo, jak jistě uznáte, velmi nepříjemné. Opakované zkoušky dokázaly, že nešlo o náhodné selhání, nicméně lze připustit, že by problém pomohla vyřešit kalibrace v servisu. Kůží potažený volant má sice prakticky neměnný průřez, ale průměr jeho věnce je dostatečně tlustý a dobře padne do ruky.
Na jeho vodorovných ramenech se nachází ovladače, jejichž symboly nám zůstávají záhadou i po sérii testů jiných Vecter a Aster. Jejich ovládání zůstává i po delším soužití spíše namátkové než intuitivní. Totéž platí o páčkách pod volantem s jedinou, středovou aretací, jejichž prapodivné „namačkávací“ ovládání jsme v testech vozů Opel rozebírali již mnohokrát, takže jen stručně. Například blinkry. Namáčknutí má zahájit populární „trojklik“ a teprve silnější pokyn spustí samotný blinkr, nicméně až do konce testu tohoto vozu se nám stávalo, že v půli zatáčky jsme zjistili, že páčka posoudila náš pokyn pouze jako trojklik...