Německé mini se zrovna dočkalo menšího omlazení, my jsme ale na konci funkčního období stávajícího typu ještě otestovali jeho eko verzi.
Kapitoly článku:
Populární Corsa je tradičním zástupcem značky Opel ve třídě malých aut, kde je podobně jako Polo, Punto, Fiesta nebo u nás i Fabia jednou ze stálic. První třídveřáky toho jména opustily továrnu ve španělské Zaragoze už v roce 1982, stávající čtvrtá generace značená po oplovsku písmenem D se vyrábí od roku 2006.
Poslední generace se Opelu skutečně povedla, takže dílčí inovace přichází jen pozvolna. O aktuálním faceliftu zevnějšku už byla řeč, my se ale dnes zaměříme na technickou stránku věci. V Evropské unii jsou v poslední době v módě všemožná úsporná opatření či balíčky (a ponechme teď stranou, že ve výsledku nejsou vůbec úsporná...), a tak se i u Opelu, který nedávno prodělal klinickou smrt, rozhodli přispět svou špetkou do mlýna. Ano, máme na mysli úsporné verze jeho modelů prodávané s dovětkem ecoFLEX.
Rádoby ekologicky a více ekonomicky zaměřené provedení Corsy bylo součástí omlazovací kůry podvozku a motorové škály, která se udála v loňském roce. Je nabíledni, že od takového auta je možné čekat všechno ostatní, jen ne velkou spotřebu a dusivé emise. V čem je vtip? Předně je tu malý turbodiesel 1,3 litru s dlouhou manuální převodovkou, dále nižší podvozek, pneumatiky s nižším valivým odporem a pár aerodynamických vylepšení. Základem pro takto vybavený Opel je třídveřák, v síti našeho redakčního testu však tentokrát uvázla civilizovanější pětidveřová verze. Jak to všechno dohromady funguje?
Zvenku i po letech stále svěží
V době, kdy motoristické servery i klasické tiskoviny hojně obletují zprávy o designovém faceliftu Corsy, mi nepřipadá moc smysluplné rozvíjet teorie o stylistických detailech dosavadního provedení. Ale budiž.
Jednoho sobotního odpoledne zjara roku 1993 jsem usedl k televizoru a v pořadu Auto-moto-revue poprvé zahlédl tehdy novou Corsu druhé generace, která oproti archaické jedničce vypadala opravdu světácky. O sedm let později následovala opět poněkud konzervativní vizáž generace C, aby roku 2006 diváky osvěžila aktuální řada D. Jednoduché, a na Opel toho času atraktivní tvary karoserie dobře odolávají hlodání zubu času, o čemž svědčí aktuální omlazení, které Corsu některými detaily jen sjednocuje s novou Astrou nebo Merivou. Stylem přední masky Corsa naopak předznamenala image budoucí Insignie.
Auto se proporčně v lecčems podobá Puntu Grande (resp. Puntu Evo) nebo „dvěstěsedmičce“ od Peugeotu, ale je míň zavalité a jakoby lehčí. Víc než jinde je tady markantní rozdíl mezi třídveřovou verzí, která svádí k myšlenkám na sportovní minikupé a pětidveřovou klasikou, se kterou jsme jezdili my.
Pro Corsu je typická výrazná přední partie odkazující spíš na MPV než na v uvozovkách malé auto. Proč v uvozovkách? Corsa měří bezmála čtyři metry, což je hodnota, která před nedávnem pojmula i některá auta nižší střední třídy. V podobném duchu pokračuje kraťoučká kapota a dlouhatánské, hodně zalomené přední okno nenásilně přecházející v oblouk kabiny. Zadek je potom ordinérně seseknutý, přičemž u některých verzí nechybí křidélko nad zadním oknem.
Žádná nuda ani uvnitř
V době vzniku Corsy D (a i dlouho předtím) nebylo u Opelů zvykem pouštět se při vymýšlení interiéru do nějakých designových kreací a v lepším případě jste se mohli spokojit s jistou nekonfliktní elegancí. S příchodem nových modelů už je vše jinak, Corsa z roku 2006 však ani dnes výrazněji nezaostává.
První dojem po nasednutí žene na jazyk tři slova - úzký a dlouhý. Úzký proto, že šířka interiéru Corsy je jen o malinko větší než u užovky Fabie, dlouhý proto, že od volantu k přednímu sklu je to vlivem extrémně skloněného čelního skla proklatě daleko. S tím souvisí „dlouhá“ přístrojová deska vyvolávající neodbytný pocit jízdy s „empévéčkem“. Samotná architektura palubky není nijak komplikovaná, ale právě ona neokázalost s několika vtipnými prvky dává dohromady svěže působící celek. Přístrojový štít je minimalistický ve stylu předchozí Astry a nepřekvapí proto, že zcela absentuje teploměr chladicí kapaliny, ba i jakákoliv jeho náhražka. Ne, že bych přístrojům moc důvěřoval, ale nesedím přeci ve Fiatu Panda model 84, tak proč ho tam nemít. Alespoň že nechyběl přehledný informační displejík mezi hlavními budíky.
Corsa se „chlubí“ i další libůstkou, která je spojena se staršími Opely. Ano, hádáte správně, jsou tu nenáviděné páčky stěračů a blinkrů bez klasické aretace. Ani já je nemám rád. Při pokusu naznačit kolegům v silničním provozu zamýšlenou změnu směru jízdy se vám skoro nikdy nepodaří docílit toho, aby auto blikalo tak, jak potřebujete a v zoufalé snaze signalizaci umravnit nakonec často blikáte úplně na druhou stranu. Podobně vypečeně se chovají i stěrače, kde pomezí mezi polohami „off“ a „int“ často přestává úplně existovat. Menší útěchou budiž, že na páčce blinkrů našel v našem případě své místo alespoň snadno ovladatelný tempomat - jak praktické u úsporného auta. Ostatní ovládací prvky včetně ovládání palubního počítače z páčky stěračů fungují nezáludně a s velkou výjimkou spínače vnějšího osvětlení (vlevo dole vedle volantu) jsou dobře po ruce.
Střed palubky by vypadal velmi podobně jako u předcházející Astry nebýt kruhových výdechů topení, které najdete i po stranách. Charakteristickým prvkem odkazujícím na spřízněnost se staršími bratry je i typické vyostření jejího středu. Méně originální je už dnes postříbřený plastový podklad této partie. Jinak mi ovšem tvrdé plasty v interiéru nevadily - mají solidní povrchovou úpravu a hlavně ani trochu nevržou.
Poloha za volantem se hledá snadno vzdor jeho seřizování jen ve vertikální ose, nepraktické však je, že mačkací střed zasahuje do věnce, takže při „ručkování“ si občas nechtěně zatroubíte. Užšímu interiéru jsou poplatné užší sedačky, což bylo v našem případě umocněno jejich slušným bočním vedením. Výhled z auta je spíš průměrný, když vpředu hodně stíní masivní A sloupky, vzadu zase opěrky hlav.
Druhý pár dveří by se mohl otevírat do většího úhlu, i tak ale nabízí snadný přístup na zadní sedačky, kam se kupodivu jakžtakž vměstná i střední cestující. Potíž zde překvapivě není s místem před koleny a na výšku se pohodlně vejdete, pokud neměříte nad 175 cm. Velice praktické je, že opěradlo lze mít skloněné ve dvou různých úhlech. Zaujalo mě také, že skla v zadních dveřích lze oproti zvyklostem spouštět (manuálně) až úplně dolů.
Kufr patří se svými 285 litry základu k ryzímu průměru, potěšila mě ale jeho hloubka a absence hluchých míst neboť inženýři neřešili žádná zákoutí okolo podběhů a vyrýsovali pravidelný obdélník. Pod jeho podlahou je spousta místa na menší předměty díky absentující rezervě, kterou již tradičně nahrazuje lepící sada zabudovaná v pravém ostění zavazadelníku. Na závěr menší kuriozita - dálkově ovládané centrální zamykání u Corsy klape asi tak hlasitě a plechově jako u aut z osmdesátých let.
