Kapitoly článku:
Interiér
Hned po otevření bočních dveří budí útroby tohoto vozu dojem jisté dávky luxusu. Sedadla jsou čalouněna kombinací černé kůže a na omak příjemné Alcantary a celá palubní deska působí jaksi uspořádaným, přehledným uspořádáním. Dojem poněkud kazí černočerné zbarvení celého interiéru (s výjimkou plastových, matově stříbřitě zbarvených obkladu na palubní desce a středové konzoli) doplněné rozsáhlými plochami prostě působících plastů, jež nás nenechávají na pochybách o tom, v jaké třídě se nacházíme.
Všechna sedadla jsou pohodlně přístupná do široka se otevírajícími dveřmi. K předním sedadlům ani prostoru okolo nelze mít výhrad, sedáky i opěráky jsou dostatečně dlouhé a všestranně seřiditelné (navíc elektricky) a nabízejí přiměřenou oporu v zatáčkách. Ve zkoušeném Passatu měla obě po vzoru např. BMW 5 E39 elektricky stavitelnou nejen tuhost bederní opěrky, ale také její svislou polohu. Přesto bychom na delších cestách ocenili celkově tužší čalounění sedadel.
Sedadla vzadu působí spíše dojmem lavice, neboť krajní místa prakticky postrádají boční vedení. Dva dospělí cestující na nich mají místa dostatek ve všech směrech, ten uprostřed se ale bude poněkud tísnit. K dispozici má hlavovou opěrku i tříbodový pás, nicméně celková šířka interiéru nijak nevybočuje ze zvyklostí střední třídy. Možná do bude znít divně, ale vzadu není v Passatu o moc víc prostoru než v současné Octavii.
Volant je spolu s madlem řadicí páky čalouněn kůží, jeho průměr je ale poměrně velký a průřez nepříliš tlustého věnce se kol dokola nemění. Na jeho ramenech by škarohlíd mohl postrádat dálkové ovládání tempomatu nebo rádia. Ale jelikož v námi zkoušeném voze rádio nepracovalo, nechybělo nám.
Velkorysý zavazadelník
Ačkoli to řada z našich motoristů zřejmě tak úplně nechápe, značka Volkswagen vyrábí především auta pro prakticky smýšlející motoristy. A tomu odpovídá také pojetí zavazadlového prostoru námi zkoušeného vozu. Již základní uspořádání zavazadelníku budí respekt. Již ve svém základním uspořádání nabízí úctyhodný prostor s širokou a hlubokou podlahou (práh je sice vysoký, nicméně přítomnost diferenciálu zadní nápravy je takřka nepozorovatelná).
Šířka zavazadelníku je i díky prostorové hospodárnosti více prvkových závěsů zadní nápravy mezi podběhy omezena pouze minimálně, hluchá místa za jejich rudimenty jsou doplněna odkládacími schránkami na drobnosti. V úrovni podlahy pak najdeme bytelná oka pro uchycení jisticí sítě a pod podlahou samotnou (složena je z tuhých a snadno zajistitelných dílů) pak i místo pro dojezdovou rezervu a základní nářadí.
V případě nutnosti přepravy větších předmětů lze sklápět nestejně dělené opěráky do míst překlopených sedáků. Hlavové opěrky je přitom třeba vyjímat a bezpečnostní pásy na krajních sedadlech se poněkud pletou pod ruce, nicméně odměnou vám nakonec bude prakticky plochá a žádnými výběžky neomezovaná ložná plocha. Pokud povezete třeba lyže nebo pometlo, postačí vám jen otevřít průvlak pod středovou loketní opěrou. A ještě máte dispozici vyvedenou zásuvku na 12 V.
Za volantem
Tvarování palubní desky je poněkud nečekaně možná tou nejsvéráznější částí Passatu, a není tedy divu, že v nejnovější generaci B7 její vzhled změnilo vlastně jen doplnění analogových hodin uprostřed. Plastové obklady nepříliš věrohodně imitující leštěný hliník obepínají většinu samotné desky i středové konzole a celkový dojem z černých obkladů oživují. Přístrojový štít je opticky součástí průběžné lišty. Tak se to dělalo zejména v šedesátých a sedmdesátých letech.
Jednotlivé analogové přístroje vynikají přehledností a příjemným, červenomodrým podsvitem a jsou opatřeny chromovanými rámečky. Mezi dominujícími stupnicemi otáčkoměru a rychloměru (v jejich spodní části se zobrazují čas a datum, resp. počítadla ujeté vzdálenosti) najdeme ukazatele teploměru chladicí kapaliny a palivoměru, ale především středový, monochromatický displej. Ten průběžně zobrazuje nejen hodnoty palubního počítače, ale také chybová hlášení palubních systémů (v češtině) a vnější teplotu. Položky počítače a jejich resetování je soustředěno do hrany páčky stěračů vpravo pod volantem.
Ovládání veškerých palubních soustav je skutečně jednoduché, přehledné a intuitivní a anachronicky působí snad jen nulování denního počítadla kilometrů a nastavení hodin přímo po stranách přístrojového štítu. Malá páčka pod blinkry reguluje tempomat, audiosoustavu jsme vzhledem k její nefunkčnosti nehodnotili a pod jejím „mrtvým“ panelem najdeme velmi jednoduché ovládání ventilace a vyhřívání předních sedadel v kombinaci otočných a tlačítkových spínačů.
Tlačítka po stranách řadicí páky deaktivují stabilizační systém ESP a parkovací asistent s čidly v předním i zadním nárazníku i režim „auto hold“. Ten poněkud nemotorným způsobem kombinuje automatické zatahování elektricky ovládané ruční brzy (ta má samostatné tlačítko v těsné blízkosti regulace vnějšího osvětlení na palubní desce vlevo od volantu) a dnes již běžného asistenta pro rozjezdy do kopce.
Zatímco u současných vozů VW Group (i jiných značek) tato soustava působí bez nutnosti aktivace zcela samočinně a takřka nepozorovatelně, v tomto případě se poněkud potrápíte. Po manuálním stlačení aktivace zajišťovací brzdy se brzda sama uvolní při rozjezdu, v případě předchozího sepnutí „auto holdu“ je třeba ji odjistit manuálně. Nepochopitelné. A nepraktické…