Test ojetého Hyundai Coupe: dobrý a dostupný

Žádné jihokorejské plácnutí do vody, ale propracovaný sportovní vůz pro každodenní ježdění?
Seznam kapitol
  1. Úvod, Typický profil, Vyvážený a svérázný vzhled
  2. Zkoušený vůz, Uvnitř
  3. Za volantem, Nový motor, osvědčený podvozek
  4. Na silnici, Závěr
  5. Stručné technické údaje, Naměřené hodnoty
  6. Kompletní fotogalerie

Dvoudveřový Hyundai s prostým názvem Coupe má nač navazovat. Tradici dvoudvéřových, lehkých a cenově dostupných kupé zahájil typ Scoupe v roce 1989, který vycházel z tehdejšího modelu Pony. Znamenal obchodní úspěch po celém světě, protože světové automobilky mu do cesty nestavěly mnoho konkurentů.

V roce 1996 přišla další, výrazně zaoblená generace, jež stanula na podvozku větší Lantry, a její jméno se z krkolomného Scoupe změnilo na jednoduché Coupe. Tehdejší model byl oproti svému předchůdci výrazně zaoblený a některé jeho rysy včetně zvedající se linie horní hrany zadních blatníků můžeme pozorovat i na současné generaci. Od té chvíle si model Coupe začal tříbit charakter, o čtyři roky později přišel facelift s rozevlátou přídí s desítkou samostatných světelných zdrojů, jemuž se dnes někdy přezdívá „plastelína“. Modernizace typu Coupe kráčely ruku v ruce s trendy u ostatních modelů značky a již krátce po „plastelíně“ zde bylo výrazně modernizované kupé s ostřejšími a nadčasovějšími rysy, přibližující jej ostatním dobovým produktům značky Hyundai.

Coupe z této generace prošlo naším testem. Mezi jeho nejvýznamnější novinky ale patří dvoulitrový čtyřválec s variabilním časováním ventilů CVVT, který se pod kapotou zabydlel v půli roku 2003. Ve faceliftovaném provedení z loňska se Coupe vyrábí dodnes, ačkoli vše nasvědčuje tomu, že letošní rok pro něj bude rokem posledním.   

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
 
Typický profil

Hyundai Coupé si v testované generaci zachovalo své specifické proporce a linie, v nichž bychom jen ztěží hledali inspiraci jinými vozy, vyjma těch ze stáje Hyundai. Křivky karosérie se narovnaly a zjednodušily, vysoká a dále stoupající spodní hrana bočního zasklení však zůstala zachována. To se týká také hranatější přídě s velkými sdruženými světlomety, tvarovanými možná trochu ve stylu Toyoty Supry, která však působí nadčasověji. Reflektory jsou kryty čirým plastem, po stranách mají rozměrné, čistě oranžové blinkry a oddělené zdroje pro potkávací a dálková světla. Nevyznačují se sice účinností, ale ty potkávací díky projektorové technice produkují dobře rozložené a jasně ohraničené světlo.

Přední převis je v rámci tradice a optimální trakce vpředu uloženého motoru dlouhý. Kapota mezi velkými světlomety sestupuje hlubokými prolisy k úzké, zdvojené štěrbině, ale hlavní otvory pro přívod vzduchu k chladičům jsou v předním spoileru. Tam po stranách ve svém mohutném žebrování hostí i kulaté mlhovky. Kapota se zdvihá na plynových vzpěrách. S ostrými rysy karosérie celkem ladí velká zpětná zrcátka, která však dle našeho názoru působí příliš nemotorně. Náznaky „lízátka“ po stranách spoileru se opticky přenáší do tvarování prahů.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek 
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
   
Vyvážený a svérázný vzhled

Rozměrné plochy boků jsou oživeny vkusně zakomponovanými „žábrami“ za předními koly, které jsou však díky svému zaslepení bohužel pouze optickým prvkem. Okna ve dveřích jsou bezrámová a po svém spuštění podporují vzezření vozu coby „dospělého sporťáku“. Zadní blatníky jsou rozšířeny snad až příliš a kola jsou v nich poněkud zapuštěna. Zadní sdružená světla jsou koncipována podobně jako u jiných vozů Hyundai z té doby, mlhovky jsou opět vyčleněny do nárazníku. Jeho spodní část svými příčkami navazuje na přední spoiler a po stranách z ní vystupují dvě mohutné a působivé koncovky zdvojené výfukové soustavy.

Také celá záď působí velmi vyváženým a dynamickým dojmem. Pod decentním spoilerem je integrováno třetí brzdové světlo. V levém zadním blatníku se nachází víčko palvové nádrže, jež se odjišťuje zevnitř a na pohled působí jako „rychlouzávěr“ včetně skutečných imbusů.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Následující kapitola
Seznam kapitol
  1. Úvod, Typický profil, Vyvážený a svérázný vzhled
  2. Zkoušený vůz, Uvnitř
  3. Za volantem, Nový motor, osvědčený podvozek
  4. Na silnici, Závěr
  5. Stručné technické údaje, Naměřené hodnoty
  6. Kompletní fotogalerie
Minitest VW Amarok 3.0 TDI V6 4Motion Aventura: Všech pick-upů král

VW Amarok 3.0 TDI/190 kW 4M (minitest)

Volkswagen, nikoli bez souvislosti s novým emisním měřícím cyklem WLPT, pozměnil motorovou nabídku svého již deset let sloužícího pick-upu Amarok, který nyní nabízí v podstatě jediný motor. Nebojte se, jsou to dobré zprávy.

21.  3.  2019 | Petr Schnagl | 46 příspěvků
Minitest Renault Kadjar 1.3 TCe: Malé srdce, velké odhodlání

Renault Kadjar 1.3 TCe (minitest)

Kadjar se v přívalu nových crossoverů možná poněkud ztrácí. O to více ale zaujme, když začnete zkoumat, co je za tou nenápadnou fasádu. A to i malé třináctistovce navzdory, protože funguje pozoruhodně dobře.

19.  3.  2019 | Miro Mihálik | 13 příspěvků
Minitest Honda CR-V 2.0 i-MMD Hybrid 2WD: Napravení reputace?

Honda CR-V 2.0 i-MMD Hybrid (minitest)

Honda se u nové generace modelu CR-V vzdala naftového motoru. Alternativou je hybrid s velice slušným výkonem 135 kW, který mě fascinoval ve více ohledech. Hlavně pak technikou.

17.  3.  2019 | Jan Mička | 37 příspěvků