Test ojeté Škody Octavia II 1,6i: česká cesta

Kapitoly článku:

• Setkání po letech, V pořadí vlastně třetí, Technika na úrovni doby
• Zkoušené auto, Na první pohled, Uvnitř
• Reparát ze zadních sedaček, Znamenitý kufr, Za volantem
• Zdařilý motor, Na silnici, Nikoliv bez chyby, Slovo závěrem
• Stručné technické údaje, Naměřené hodnoty
• Kompletní fotogalerie

---

Zkoušené auto

Testovaný vůz byl osazen takřka základním motorem 1,6i/75 kW. Jedná so o jednoho z posledních solitérů v dnešní nabídce, který si vystačí s osmiventilovým rozvodem a jednou vačkovou hřídelí (u Octavie II řešení OHC používá již jen 1,9 TDI PD). O jeho provozních vlastnostech bude řeč později. Výbava odpovídala prostřednímu stupni Ambiente a skromnějšímu motoristovi nabízí takřka vše potřebné. Patřila sem třeba čtveřice airbagů, ABS s rozdělovačem brzdé síly a vypínatelným protiprokluzem ASR, centrální zamykání s dálkovým ovládáním a sklopným klíčkem, elektrické ovládání předních oken a vyhřívaných zpětných zrcátek, klimatizace s mechanickou regulací nebo palubní počítač se všemi dostupnými funkcemi.

K vozu byla přiložena servisní knížka, podle níž tato Octavia prošla preventivní prohlídkou a výměnou oleje letos v únoru při stavu 102 688 km. Na začátku červencového testu měl vůz na svém tachometru zhruba 107 000 km, což lze považovat za hodnotu relevantní. Pochází z prvního roku, co se tento model vyráběl, a jeho stav lze hodnotit jako dobrý. Na karosérii jsme zaregistrovali značné množství různých škrábanců a otlučenin z běžného provozu, také na některých součástech interiéru bylo mírné opotřebení znát (např. na švech řidičova sedáku, na tlačítcích spouštění oken nebo otočném spínači na rádiu, který si do parády vzalo nejspíše nějaké zvíře). Po technické stránce byl vůz v bezvadném stavu, s výjimkou motoru, který na volnoběh občas „zakopával“. To by však mohly vyřešit nové svíčky či kabely. Podle našeho zjištění ale na budoucího majitele nečíhají žádné skryté investice. 

Na první pohled

Octavia je robustní pětidvéřový liftback a tmavě modrý lak z ní dělá decentní, relativně nadčasově tvarovaný vůz, který právem komplikuje zařazení do konkrétní třídy. Podobně jako první generace, také ta druhá trochu klame tělem a nemusí být na první pohled jasné, jestli se náhodou nejedná o klasický sedan. Vzhled Octavie je vyvážený a svým způsobem originální, zadní sdružená světla s obrysovkami tvaru písmene C jsou nezaměnitelná. Přední kapota přechází výraznými prolisy do rozměrné chromované masky, takže po jejím otevření vyniknou velké horizontální plochy předních blatníků. Ano, i tento prvek je originální, ale při nutnosti vyměnit žárovku jej budete považovat za zlomyslnost.

 

Přední sdružená světla mají oddělené paraboly pro potkávací a dálková světla (účinnost obou je třeba hodnotit jako průměrnou), parkovačky se nachází na vnějších okrajích v blízkosti blinkrů. Přední nárazník nese mohutný otvor pro přístup vzduchu k chladičům („sahara“ je včetně ventilátorů vyrobená z plastu), na okrajích najdeme snad až příliš velké mlhovky, které jsou snadným soustem pro odletující kamínky. Spodní části nárazníků jsou vyrobeny z odolného černého plastu, z podobného materiálu mladoboleslavští vyrábí i otěrové lišty, které chrání exponovaná místa nárazníků a dveří.

Boční blikače jsou v krytech vnějších zrcátek, do jednotky vpravo u zkoušeného vozu zřejmě delší dobu zatékalo, a to bez zjevné mechanické příčiny, takže její účinek byl v době testu již takřka nulový. Spáry mezi karosářskými díly jsou úzké a okna vytažena k vnějšímu obrysu karosérie, což pomáhá ke snížení aerodynamického odporu a hluku ve vyšších rychlostech. Zadní sdružená světla jsou rozměrná a dostatečně účinná, použití několika žárovek pro obrysová světla na každé straně je vzhledem k laxnosti řidičů správným tahem směrem k bezpečnosti provozu. Spodní linie bočních oken je poměrně vysoko, což prospívá dynamickému vzhledu karosérie, ale mírně omezuje prosvětlení interiéru. Také rameno přes okraj otevřeného okna přehodíte jen ztěží. Výhled z vozu je slušný, omezují jej malá a směrem ven se zužující zrcátka a vysoká záď. Přesto se nám výhled směrem vzad subjektivně jevil jako o málo lepší než u předchozí generace.

 

Uvnitř

Také interiér působí dosti robustně, zvláště co do palubní desky, která je uložena poměrně vysoko, což nemusí každému vyhovovat. Dveře jsou rozměrné a poskytují velký prostor k nastupování. Materiály pro obložení a čalounění interiéru nevynikaji reprezentativností, nicméně se nám nezdály tak fádní jako u předchozí generace. Obložení dveří a palubní desky je oživeno lištami z matné imitace hliníku. Okolo loketních opěrek jsou dveře obloženy příjemným textilem. V předních i zadních dveřích se nachází kapsy na drobnosti, dopředu lze uložit i větší lahve s nápoji.

Vzhledem k třídě jsme ocenili rozměry a tvarování předních sedadel, která poskytují příjemnou oporu při průjezdu zatáčkami. Jsou tuhá, ale nijak sportovní, oba cestující vpředu mohou růžicemi regulovat tuhost bederní opěry. Aretace naklápění hlavové opěrky u řidiče byla ve zkoušeném voze nefunkční. Nepříjemným nezvykem pro nás byla absence středové loketní opěrky mezi oběma sedadly. Na jejím místě však vznikla řada odkládacích míst na drobnosti, včetně držáků na nádobky s nápoji o různých průměrech (podélně vedle páky ruční brzdy). Schránek a přihrádek všech druhů je v Octavii habaděj, z těch méně obvyklých jmenujme například krytou schránku nad středovou konzolí pod čelním sklem či přihrádky na vnějších okrajích sedáků. Ve schránce před spolujezdcem je pak modul pro deaktivaci airbagů na spolujezdcově sedadle v případě nutnosti instalace dětské sedačky.