Kapitoly článku:
- Úvodem, Nabídka verzí, Nadčasová elegance, nebo sterilita?
- Modernizace na obzoru, Bezpečnost a spolehlivost, Zkoušený vůz
- Uvnitř, Pracoviště řidiče, Zavazadlový prostor
- Na silnici, Závěrem
- Názor z branže, Milníky, Nač si dávat pozor, Klady a zápory
- Technické parametry, Srovnání cen, Fotogalerie
Uvnitř
Do vozu je pohodlný přístup širokými dveřmi, které mají na svých spodních hranách lampičky osvětlující prostor pro nastupování. Interiér nabízí skutečně velký prostor pro všech pět cestujících a u zkoušeného vozu byl čalouněn kombinací tmavých plastů a textilií s decentní, a kromě obložení středového panelu také kvalitně působící imitací dřeva. Znalcům starších mercedesů se zde bude zdát vše jaksi povědomé, zvláště palubní deska včetně přístrojového štítu a volantu jsou téměř stejné jako u generace W 124. Plasty a potahové materiály působí skutečně hodnotným dojmem (a to i v méně důležitých místech, tedy ve spodní části dveří a palubní desky), jsou dobře slícovány a i na „kočičích hlavách” byste jakékoli pazvuky hledali marně.
Přední sedadla jsou dostatečně rozměrná, kromě regulace sklonu opěráků lze nastavovat také výšku a sklon sedáků. Jsou příjemně tuhá a poskytují slušnou boční oporu (drobnější postavy však v nich budou poněkud “lítat”). Mezi sedadly je pod loketní opěrkou objemná schránka s regulovatelnými výdechy ventilace, další výdechy nalezneme v zadní části středového tunelu a pod předními sedadly. Odkládací schránky se nacházejí pod rádiem, na středovém tunelu těsně před loketní opěrou, ve všech dveřích a před spolujezdcem. Posledně jmenovaný prostor je sice osvětlený, ale kupodivu velmi malý a slohu formátu A4 zde uložíte jen ztěží.
Cestující vzadu se cítí jako v bavlnce. Obě krajní sedadla jsou náznakově anatomicky tvarovaná a mají mezi sebou sklopnou loketní opěrku. V její přední části najdeme výsuvný držák na nápoje, ale také lékárničku, která je tak dobře po ruce. Cestující vzadu uprostřed má sice k dispozici plnohodnotnou opěrku hlavy a tříbodový bezpečnostní pás, s jeho přítomností se však počítá jen na kratší vzdálenosti. Cestující běžných proporcí si vzadu bez potíží přeloží nohu přes nohu. Zadní opěrky hlavy lze v případě, že jsou zadní sedadla neobsazena, dálkově sklopit tlačítkem na palubní desce, takže řidiči neomezují výhled vzad. Vyklopit je vzhůru však musíte ručně.
Pracoviště řidiče
Jak již bylo zmíněno, zkoušený vůz nebyl vybaven stavitelným volantem, což však nebude řidičům běžného vzrůstu vadit. Palubní deska je spíše hranatá, nicméně velmi přehledná a praktická. Ovládací prvky jsou rozděleny do několika skupin. Levá ruka ovládá sklon hlavních světlometů a vnější osvětlení (dvě polohy zcela vlevo rozsvítí pouze obrysová světla na levé, resp. pravé straně vozidla), odjišťuje parkovací brzdu, aktivovanou pedálem zcela vlevo (celkem nepraktické zařízení: zvláště ve větších botách trefujete pedál jen obtížně, navíc nelze zajišťovací brzdu povolovat postupně a pomáhat si třeba při rozjíždění do svahu), dále tempomat a kombinovaný ovladač pro blinkry a stěrač. Jde o mohutné zařízení, které je umístěno nezvykle nízko a občas se nevyvarujete nahodilému kontaktu s kolenem. Blinkry se ovládají běžným způsobem, stěrač pak otáčením celé rukojeti. První poloha spíná automatický režim s čidlem na čelním skle, další pak nepřerušované dvourychlostní stírání. Tento prvek je velmi mohutný a jeho setrvačnost je velká, takže při vypínání blikání rychlým srovnáním volantu dojde často k přepnutí blinkru na druhou stranu. Podobně jako zajišťovací brzda je poněkud bizarní i řazení zpětného chodu převodovky: řadicí páku musíte vytáhnout vzhůru a nacpat ji ke svému kolenu vedle dvojky.
Středový panel, ovládaný pravou rukou řidiče, je rozdělen do několika zón. V té horní se nachází dva výdechy ventilace, pod nimi tlačítko varovného blikání se spínači dálkového sklápění zadních hlavových opěrek a centrálního zamykání po stranách. Následují ovladače ventilačního systému. Jeho základem jsou otočné knoflíky rychlosti ventilátoru a vrstvení vstupujícího vzduchu. Symboly toho posledního jsem však bohužel nepochopil ani po prostudování manuálu k vozu. Jde však o velmi zajímavý příklad dvouzónové, ale mechanicky ovládané klimatizace pomocí koleček. Tlačítka mezi otočnými spínači ovládají vyhřívání zadního okna, deaktivaci klimatizační jednotky a recirkulaci vzduchu v kabině bez nasávání zvenčí. Posledně jmenované tlačítko funguje také při vypnutém motoru a vhod přijde třeba při čekání v zimě, kdy do interiéru dopravuje zbytkové teplo z topení.
Další prvky jsou rozmístěny okolo řadicí páky. Nalezneme zde ovladače okenních skel včetně jejich blokování, kontrolku deaktivace airbagů u spolujezdce při automatické detekci dětské sedačky (bohužel pouze originální Mercedes – Benz), za řadicí pákou jsou joystick nastavování zpětných zrcátek a dálkového otevírání víka zavazadlového prostoru a vlevo vpředu tlačítko deaktivace protiprokluzového systému ASR s indikací oranžovým trojúhelníkem uprostřed tachometru.
Palubní deska se téměř nezrcadlí v čelním skle.
Zavazadlový prostor
Charakter „kufru” odpovídá stylu celého auta. Jeho objem se ve srovnání s generací W 124 zvětšil o 24 litrů na 544 litrů, což lze považovat za hodnotu mírně nadprůměrnou. Jeho objem nelze zvětšit sklápěním sedadel, neboť za zadními opěradly je vertikálně uložená palivová nádrž. Částečnou kompenzací byla alespoň průchodka ve formě vaku na lyže za příplatek 9 400 Kč, kterým však zkoušený vůz nedisponoval. Víko zavazadelníku lze odjistit tlačítkem na dálkovém ovladači, spínačem za řadicí pákou nebo přímo tlačítkem pod tabulkou SPZ, v každém případě se však víko pomocí pružin samo otevře. Dalším praktickým doplňkem kufru jsou hluboké schránky za podběhy, do nichž správně “padnou” třeba menší igelitové tašky nebo notebook, které pak po prostoru nepoletují. Osvětlení zavazadelníku se nachází na horní hraně pod zadním sklem.
