Pětistovka oslavila v loňském roce šedesátiny. Fiat se ale výrobou nejrůznějších speciálních a limitovaných verzí vytrvale stará o to, aby novodobá generace nezestárla ani o den.
Kapitoly článku:
I po letech svěží design
Krásný a kvalitní interiér
Odhlučnění podvozku, komfort
Spotřeba při běžné jízdě
Pouze výškově nastavitelný volant
Slabý výkon základních světlometů
Lehké řízení postrádá cit
Vyšší základní cena
9 /10
Moderní automobily často mívají šesti- až osmiletý životní cyklus. Během něj projdou modernizací, doplněním výbavy nebo třeba i obměnou motorové palety, obzvláště v současnosti, kdy musejí automobilky přezbrojit pro splnění přísných emisních limitů. Jsou vozy, kterým ale ani facelift nepomůže a ztratí se v davu, na druhou stranu je však i hrstka těch, které prostě nestárnou.
Příkladem budiž novodobé Mini, které sice s každým dalším vydáním narůstá do v minulosti nepředstavitelných rozměrů, ale svůj styl a šarm si pořád udržuje. A pak je tady Fiat 500. Vyrábí se už od padesátých let minulého století, kdy pomohl motorizovat Itálii, po skončení produkce si dal na pár desítek let oraz, aby se roku 2007 vrátil zpátky do sedla. A od té doby se téměř se nezměnil.
Recept na věčné mládí
Pravda, i novodobá pětistovka si pomohla faceliftem. Fiat v roce 2015 uváděl, že se zaměřil na více než 1800 inovovaných detailů v čele s přepracovanými předními světlomety i spodní částí nárazníku, jehož mřížka vytváří prostorový efekt. Nové jsou také zadní svítilny, jejichž střed je vyveden v barvě karoserie, a malou revolucí prošla přístrojová deska se zabudovaným displejem navigace a připlatit si můžete i za rozměrný sdružený TFT přístrojový štít.
Těch důvodů, pro které Fiat 500 prakticky nestárne, je ale samozřejmě více, přičemž mezi ty hlavní patří široké spektrum speciálních verzí. Loňský rok se nesl ve znamení oslav šedesátin a upřímně závidím těm, kteří stihli „urvat“ jeden z 560 kusů výroční edice Sessantesimo, byť v červnu dorazila do Česka i edice Anniversario. Letos v květnu zase vstoupila na český trh verze Collezione, která sice není omezena počtem vyrobených exemplářů, ale jak už název vypovídá, jednou by mohlo jít o sběratelský kus. A právě o tomto autě si dnes řekneme více.
Auto jenom pro holky? To ani náhodou!
Podle fotek v galerii se může zdát, že dnes půjde o další holčičí test pod taktovkou naší Věrky, pětistovka má ale pro mě osobně takový význam a její kouzlo je tak silné, že jsem do ní celý týden téměř nikoho nepustil. Může vám to připadat zvláštní, ale vzhledem k historickému dědictví ji stavím na stejnou úroveň jako Porsche 911 a odmítám přistoupit na stereotyp, že je to auto pro holky jenom proto, že za jeho volantem vídáme něžné pohlaví asi nejčastěji.
A když už jsem u těch holek, nelze nezmínit, jak jsou z Fiatu 500 odvařené vlastně v jakékoliv jeho podobě, natož když se dívají na speciální edici, jako je právě Collezione. Kombinace bílého a zeleného laku karoserie je prostě dokonalá, lité šestnáctky dostanete už v základu, stejně jako spoustu chromu, a k tomu fešácký nápis na víku kufru vyjadřující výjimečnost daného auta.
Pravda, více by se mi líbilo, kdyby byly dva hlavní odstíny karoserie rozděleny lakovaným proužkem než nalepeným, ale berme v potaz, že se bavíme o autě s cenou 336.900 korun (základní Pop začíná na 269.900 Kč). Ta je s ohledem na proporce a využitelnost na daný segment opravdu vysoká, dostanete ale velmi slušnou výbavu a nelze nezmínit fakt, že například v porovnání s kolínskými trojčaty jde o nesrovnatelně kvalitnější produkt. A nejenom vizuálně.
Stačí se posadit za volant a pocítit ten rozdíl v kvalitě, provedení a nápaditosti. Přístrojovka Fiatu 500 je sice vyrobena z tvrdých plastů, nikde byste však nenašli odkryté plechy jako u kolíňat či trojice miniaut z Bratislavy (Seat Mii, Škoda Citigo a VW up!). Barevná kombinace kokpitu navíc odpovídá vnějšku, což je teda něco, byť připouštím, že krémový potah volantu fakt není praktický. Nemáte tady pocit, že by se snažili Italové něco odfláknout. Pětistovka je z mého pohledu stejně bytelná jako vozy vyšších tříd, což poznáte třeba i na zvuku dovírání dveří.
U auta s délkou lehce přesahující 3,5 metru nemůžete očekávat nadpozemský vnitřní prostor, pokud jste ale s pětistovkou dosud neměli tu čest, budete patrně překvapeni, kolik toho uveze. Má kolo v každém rohu karoserie a interiér je situovaný spíše do výšky, takže si za volantem připadáte, jako byste seděli na židli, i za průměrně vzrostlého řidiče se však „někdo“ vejde byť, nastupování dozadu je pochopitelně tělocvik. Navíc má překvapivě skladný kufr o objemu 185 litrů, což je sice na litry méně než třeba u „hranolovité“ Škody Citigo, ale aspoň nemusíte zavazadla lovit kdesi z „podpalubí“.
Existuje v podstatě jediný důvod, pro který bych si já osobně pětistovku nekoupil, přestože by stačilo docela málo a změním názor. Volant má totiž nastavitelný pouze výškově a se svými 190 centimetry jsem si mohl vybrat buď kolena pod bradou a správné držení volantu, nebo přirozenější pozici nohou, ale zase zbytečně natažené ruce.
Ani jedna z variant mi nepřišla úplně fajn, a kdyby tento test psal „disproporčně řešený“ kolega Milan Lažanský, patrně by nezapomněl zmínit, že ani v nejnižší poloze sedadla řidiče nemá dost místa na hlavu a na sedadle spolujezdce s fixně danou výškou musel mít hlavu prostrčenou střešním oknem (potvrzuji, fakt mu čouhá). Pravda, je to do jisté míry i vina onoho střešního okna. Ubírá místo nad hlavou, s otevřenou střechou se kvůli hluku nedá jet rychleji než osmdesátkou, přesto bych ho chtěl.
Takové to „trajdání“ po městě totiž posouvá na docela jinou úroveň. Jste uvnitř a venku zároveň, v krásném autě, se sluncem nad hlavou a překvapivě dobrým audiem Beats tak akorát nahlas. Nasaďte si snapback a máte můj recept na dokonalé pročistění mysli i při cestě kolem komína. Tohle mě prostě bavilo.