Nejdříve to měl být crossover pro masy, teď si to v Citroënu rozmysleli a tvrdí, že jde o normální hatchback. Takže jsme společně s Cactusem vyrazili na cestu poznání, najít jeho místo pod sluncem.
Kapitoly článku:
Výkonný a zároveň úsporný benzínový motor
Slušná dynamika
Pořád nezaměnitelné tvary
Pohodlná sedadla
Jednostranné odladění podvozku
Dlouhé dráhy řazení i převody
Celková ovladatelnost
Nesmyslné šetření v interiéru
6 /10
Netuším, jak se něco takového může stát v dnešní době, ale Citroënu se povedlo udělat menší botu. Automobilce se v jedné třídě naráz potkalo hned několik stejně velkých aut, takže se začalo přemýšlet, jak z toho – pokud možno elegantně – vybruslit.
Peška dostal podle očekávání a priorit trhu letitý pětidveřový hatchback C4, který už z nabídky českého zastoupení značky zmizel a postupně zmizí i ze zbývajících evropských trhů. Problém byl v tom, že proti sobě zůstaly stát dva skoro identické crossovery. C3 Aircross a jen o pár milimetrů delší C4 Cactus. Učebnicový příklad vzájemné kanibalizace? Nazvat to můžete, jak chcete, důležitější ale bylo, co s tím.
Možností se nabízelo hned několik. Citroën mohl nasadit bohorovnou masku a tvrdit, že přesně tohle plánovali. Však poptávka po přizvednutých pseudo-offroadech pořád stoupá, a pokud se vám nebude líbit jedno auto, pořád je tu druhé.
Byla by to poněkud přímočará myšlenková zkratka, ale podívejte se na Opel (mimochodem, pod křídy PSA). Jeho Crossland a Mokka se také zčásti překrývají a nikdo to neřeší. Dobře, možná to není ten samý případ, druhé ze zmiňovaných aut může nabídnout i čtyřkolku, nicméně je velmi podobný. Místo toho ale začali v Citroënu spekulovat.
Zatímco původní vůz byl se vší pompou prezentován jako odolný městských crossover, po mezigenerační modernizaci nám výrobce tvrdí, že je všechno jinak. Citroën rozsáhlým způsobem (ale pořád v rámci normy pro běžný facelift) přepracoval příď i záď auta a z původně dominantních, nepochybně originálních a funkčních panelů Airbump na bocích, udělal jen designovou placebo variantu skutečné ochrany dveří.
Jako kdyby firma svému dřívějšímu zajímavému nápadu přestala věřit a naslouchala jen těm, kterým se toto řešení nelíbilo, což jen podtrhoval následný způsob prezentace inovovaného modelu. Crossover byl najednou pryč, Francouzi mluvili o hatchbacku.
Pořád nepřehlédnutelný
Čistě technicky má Citroën pravdu. Přesná definice křížence zkrátka neexistuje. Takže i když zde zůstaly nelakované lemy blatníků či zvýšená světlá výška, podobně zcrossoverovaná bývají i běžná auta a nikam je mimo svou modelovou řadu obvykle necpeme. Je akorát poněkud neobvyklé zařazovat konkrétní auto jednou tak a podruhé zase onak, protože to pak vypadá, že má firma problém s identitou svého produktu.
Ať už se ale na francouzský kaktus budete dívat jakkoli, můžu vám slíbit, že se za jeho volantem v davu jiných aut neztratíte. Není to nijak oslnivý vůz, obrovský dojem na silnici neudělá, ale i po letech je neobvyklý a působí přesně tak originálně, jak byste si u pravého Citroënu představovali.
Co trochu zamrzí, je fakt, že i tady dostala přednost forma před funkcí. Už jsem zmiňoval ztracené „vzduchové polštáře“ na dveřích a další chybí pod zadními světly. Místo nich se zde objevilo odvětrávání zadních podběhů a brzd, až na to, že uvedené výdechy jsou pravé asi jako politikův úsměv.
Tím bych pojednání na téma design Cactusu pomalu uzavřel. Názory na jeho vnější tvary či částečné změny zavedené s modernizací, si díky rozsáhlé galerii jistě uděláte i sami. Pro mě osobně jsou však některé nové detaily zklamáním. Ne kvůli tomu, jak vypadají. To je čistě subjektivní záležitost. Mám ale za to, že každá inovace by měla auto posunout k lepšímu. A to se dle mého mínění po funkční stránce nestalo.
I šetřit se musí umět
Citroën se nikdy netajil tím, že nechce stavět Cactus do jedné linie s luxusními vozy, pokud tedy za luxus nepovažujete komfort jako takový. Této myšlence se snažil podřídit odpružení podvozku a ve stejném duchu měl sloužit i interiér. Prioritní bylo pohodlí, a navíc to nemělo ani mnoho stát.
Je vám tento přístup povědomý? Pochopitelně. Na stejných principech vznikla legendární kachna 2CV či odvozený model (dnes bychom řekli pick-up crossover) Méhari. Akorát je trochu škoda, že v některých ohledech zůstal Cactus se svými duchovními předchůdci svázán až příliš.
Víte, nevadí mi, když automobilka použije na palubní desce je tři výdechy ventilace pro posádku místo obvyklých čtyř. Ta kabina se nepochybně vyvětrá. Dokonce bych dokázal ignorovat i absenci otáčkoměru, ačkoli to nedává příliš smysl, když to mohl být pouhý softwarový výstup na jednom ze dvou dostupných displejů. Ale budiž. A nemám problém ani s okny v zadních dveřích, které nelze spouštět ale jen vyklápět.
Co ale opravdu nechápu, je to, jak může mít nějaké auto tak hezky zpracovaná kupříkladu dveřní madla či přihrádku před spolujezdcem a zároveň zakrnělou, prakticky nepoužitelnou loketní opěrku mezi předními sedadly či drahé příplatkové panoramatické okno přes celou střechu, ke kterému ale nedostanete žádnou roletku, takže si budete připadat tak trochu jako v akváriu. Proč a ještě jednou, proč?
Za co si Francouzi naopak zaslouží poplácat po zádech, ale jen tak zlehka, protože tohle měli udělat už dávno, je zavedení podélně stavitelného sloupku řízení a také proto, že tablet přilepený na palubní desce spolupracuje s několika hardwarovými tlačítky, takže v multimediálním menu už nemusíte tolik tápat jako školák v univerzitních skriptech.
Sedačky se i nadále ani jen netváří, že by chtěly nabídnout nějakou boční oporu. A to ani ty vpředu. Jak si ale povíme v dalších odstavcích, ono to vlastně ani není chyba.