Rodinným ideálem se podle počtu prodaných aut staly na úkor kombíků i minivanů crossovery všech velikostí, jsou ale i jiné vozy, které stojí za to vzít do hledáčku, když hledáte povoz pro své početné potomstvo.
Kapitoly článku:
Skvěle využitý prostor
Pohodlný podvozek
Vynikající spotřeba
Variabilita interiéru
Lehce gumové řazení
Zbytečně přeposilované řízení
Podélná stropní přihrádka pod střechou jaksi nedává smysl
8 /10
Je nesporně hezké snít o strojích jako je Porsche či Ferrari, když ale přijde na poněkud šedivější realitu všedního dne, jsou to právě auta jako je Berlingo, která se prodávají po statisících až milionech, motorizují svět a nenápadně plní spoustu různých důležitých maličkostí i velkých seriózních úkolů.
Tím neříkám, že bych nutně nepotřeboval starou devětsetjedenáctku nebo F355 Berlinettu, přiznávám ale, že mám skoro stejně tak rád i na první pohled obyčejné Berlingo. Proč? Protože se mi libí, co od svého uvedení na trh v roce 1996 představuje a jak jednoduchá a zároveň brilantní myšlenka za ním stojí.
Na počátku byla skromná kompaktní dodávka, prostý dělník se zavazadlovým prostorem vyrobeným ze sta procent plechu a nula procent izolace. Pak někoho napadlo přidat dozadu okna, sedačky, trochu plastu a praktický mix osobního a užitkového vozu se spoustou místa byl na světě. Přes den pytle s cementem, sazenice nebo limonády, večer za kulturou, o víkendu k vodě či do lesa na dřevo
Co bylo pro tyto typy aut inspirací, přesně netuším. Ale rád odkazuji třeba na zapomenutou Matru Rancho. Kvůli nelakovaným vnějším plastům, přizvednutému podvozku s pohonem pouze předních kol ji mnozí označují za vůbec první crossover. Podle mě však Matra především lépe než kterékoli jiné auto podobného typu i data výroby zamaskovala užitkové geny a ukázala, že i něco se siluetou krabice křížené s běžným osobákem může vypadat stylově.
Matra je dnes bohužel minulostí, nicméně i v historii samotného Citroënu bychom vypátrali spoustu přímých předchůdců Berlinga. Vzpomeňme třeba na model Acadiane či novější typ C15. Nechme ale minulost některému z jiných článků a pojďme se raději společně podívat podrobněji na to, kvůli čemu jste se začetli do těchto řádků.
Lehce extravagantní pracant
Snad se shodneme na tom, že v případě dodávek se nikdy moc neřešilo, jak vypadají. Mnohem důležitější, než jejich vnější tvary byl přístup do kabiny, objem nákladového prostoru, jeho využitelnost, zatížení, zkrátka celková praktičnost.
Design byl víceméně podružný, což je hezky vidět u prvního Berlinga z poloviny devadesátých let. Se soudobými modely své značky nemělo po stylistické stránce prakticky nic společného. Byl to zkrátka velkými ocelovými výlisky obestavěný obrovský kufr prolínající se s prostorem pro posádku a tam končila i veškerá invence.
Při pohledu na novou generaci je zřejmé, jak moc se během dvou dekád (minimálně u koncernu PSA) změnil k těmto rodinně orientovaným užitkovým vozům přístup. Už to nejsou pouze pomocníci v montérkách, ale stejnou měrou si nárokují být i plnohodnotným a nadto stylovým osobním automobilem. Však posuďte sami…
Najdete tu vertikálně dělená přední světla po vzoru jiných nejnovějších citroënů, nechybí módní křiklavě zbarvené detaily na karoserii, kontrastní černé přední sloupky, boční nárazníky airbump nebo dvoutónově lakovaná hliníková kola. Když tohle není důkaz, jak moc automobilce záleželo na vzhledu, pak už nevím, co jiného by to mohlo být.
Samozřejmě můžete Francouze obviňovat ze strojené okázalosti, ale podle mě je tohle nutné brát trochu s nadhledem a vidět v tom spíše sympatický návrat k původní extravaganci a originalitě dřívějších aut se zdvojeným šípem na přídi.
Tím nechci tvrdit, že Berlingo vypadá dokonale. Pořád je to jen velká krabice na relativně malých kolech, navíc s nadměrně vysokým a tupým čumákem, nicméně ve srovnání se sesterským Peugeotem Rifter a Opelem Combo nepůsobí Citroën tak usedle a nudně. Jestli je z uvedené trojky také nejhezčí, nechám na vašem posouzení, ale obecně (mezi osobními dodávkami) má něco do sebe.
Hned ve dvou velikostech
Ještě lepší na tom všem je, že Francouzi kromě přidané hodnoty v podobě svébytného šarmu nezapomněli ani na prapůvodní kořeny Berlinga. Za vším tím pozlátkem a vnějšími panely se ukrývá platforma s rozvorem na úrovni Kodiaqu, ani jedna z největších škodovek se však na tento Citroën nechytá svou výškou, kterou překonává skoro o sedmnáct centimetrů.
Umíte si v kontextu s výše zmíněným asi představit, kolik místa musí být v interiéru. Obvykle se čísly neoháním, na to máte k dispozici přehlednou tabulku, a nehodlám to příliš měnit ani tentokrát, ale za všechna relevantní data bych rád citoval alespoň základní objem zavazadlového prostoru – 775 litrů. A to můžete mít ještě prodlouženou verzi Berlingo XL s třímetrovým rozvorem a kufrem o objemu začínajícím na 850 litrech.
Co to znamená, pochopíte, až když se podíváte dovnitř. Bez větších problémů i do menší varianty naložíte po sklopení zadních sedadel čtyři až pět bicyklů a u většiny z nich nebudete muset sundávat ani přední kolo. U nejvyšší výbavy nechybí samostatně otevíratelné okno pátých dveří, docela zajímavá je i šedesátilitrová stropní schránka nad zavazadelníkem, a když už jsme u výbavy, za zmínku stojí head-up displej, dvouzónová klimatizace, adaptivní tempomat, výklopné stolečky nebo 220voltová zásuvka.
Zpracování i materiály jsou přitom solidní, tedy pokud vám nevadí převážně černé tvrdé plasty, a stejně tak mě neurážela ani ergonomie. Kufr má nízkou nakládací hranu a výškově polohovatelný kryt, sedačky složíte do roviny a všude po interiéru najdete tolik přihrádek či uzavíratelných boxů, a to včetně podlahy, že už teď nezávidím to hledání ztracených věcí všem s horší pamětí.
Pokud si já dobře vzpomínám, překáželi mi v Berlingu asi jen dvě věci. Ploché a měkčí přední sedačky ještě chápu. Čekat cokoli jiného v tomto voze by byl holý nesmysl. Navíc dostanete ve slušném rozsahu stavitelný sloupek řízení, takže za volantem si lze najít docela přirozenou a pohodlnou pozici, a protože je lehce vyvýšená, do auta se bude skvěle nastupovat i těm, co musí kvůli bolavým kloubům polykat kolagen na kila. Čemu naopak nerozumím, je to, proč Citroën pořád montuje do svých aut ty úzké a téměř nepoužitelné loketní opěrky. Sklouzávají z nich ruce a při delších cestách nepříjemně tlačí na předloktí.
Druhým detailem mimo mé chápání je systém Modutop sestávající z panoramatického okna s elektricky ovládanou roletou a zčásti průhledného stropního panelu táhnoucího se podél středové osy od zpětného zrcátka až nad zadní sedadla. Kromě toho, že jeho podsvícení v noci docela ruší, do něj nelze uložit kovové nebo plastové předměty bez toho, aby při kontaktu s „mléčným plexi“ nechrastily a nepoletovaly sem a tam. Umím si navíc představit, jak to tam bude vypadat díky prachu, hmyzu či jiným nečistotám během pár týdnů nebo měsíců.