Test Alfa Romeo 156: promarněná příležitost

Kapitoly článku:

• Na počátku byl..., Slibný start, Technika na výši doby, Světová premiéra Common Railu
• Na první pohled, Zkoušený vůz, Nespolehlivost...?, Nač si dávat pozor?
• Uvnitř, Za volantem, Na silnici, A vystupujeme
• Stručné technické údaje, Naměřené hodnoty
• Kompletní fotogalerie

---

Na první pohled

Jakmile se k tomuto autu přiblížíte, ihned je vám jasné, že o zajímavosti nebude nouze. Celek působí až neuvěřitelně propracovaným dojmem, i přes převládající obliny nevypadá ani dnes zastarale. Karoserie vypadá jako cvičení nadaného sochaře. Přídi dominuje erbovitá maska chladiče připomínající ty nejlepší sportovní a závodní Alfy motoristického dávnověku. Masku obklopuje čtveřice úzkých štěrbin a se sdruženými světlomety se zdvojenou optikou pro potkávací a dálková světla je propojují vodorovné otvory rozdělené chromovanou linkou.

 

Italští konstruktéři se soustředí především na originalitu designu a dynamičnost ve všech jejích podobách, patrný je též jejich smysl pro detail. Dominantní masce musela ustoupit tabulka poznávací značkay vytěsněná k levému okraji nárazníku. Zatímco kliky předních dveří jsou výraznými, překrásně tvarovanými chromovanými díly, kliky zadní se naopak decentně skrývají v rámech oken. Nutno dodat, že podobné řešení převzala dnes řada značek, vzpomeňme například Hondu Civic. Zaoblené boky narušují pouze mělké prolisy v úrovni klik předních dveří. Dosti skloněné zadní okno naznačuje, že na zadních sedadlech to pro obry zrovna nebude. Úzké, vodorovné zadní sdružené svítilny jsou částečně umístěny na malém víku zavazadlového prostoru.

  

Zkoušený vůz

Těžko říct, kolik toho tento vůz má za sebou, kromě údaje tachometru nemáme žádné údaje. Jisté je, že se k němu nikdo zrovna v rukavičkách nechoval, o čemž svědčí i lépe či hůře opravované povrchové díly karoserie. O tuto Alfu se evidentně nikdo příliš nestaral, vůle v řízení a klepání snad ze všech dílů závěsů kol hovořily o tom, že do těchto částí nikdo již dlouhou dobu pořádně neinvestoval. Výfuk ještě něco vydrží, podobně jako brzdy, ale znepokojoval nás motor. Ačkoli nekouřil, byl z jeho výfuku cítit spálený olej, další indicie navíc naznačovaly potíže s katalyzátorem. Startoval dobře, pokud ovšem zaskočil pastorek startéru, což nebylo bohužel pravidlem. Za studena docela výrazně kolísaly volnoběžné otáčky (zřejmě dosluhující váha vzduchu a s ní spojená příliš chudá směs), ale jinak pohonná jednotka fungovala. „Sportovní“ vzduchový filtr dynamice motoru zjevně příliš nepomáhal, o čemž svědčí i nepříliš oslnivé dynamické parametry shrnuté v tabulce publikované v předposlední kapitole.

   

Interiér byl až na sesezenou vnější hranu řidičova sedáku poměrně zachovalý, někdo však manipuloval s airbagem před spolujezdcem. O potížích s airbagy hovořila i nepříliš pečlivě začerněná a trvale svítící kontrolka. Ale defektů zde najdeme více. Elektrické spouštění oken sice fungovalo, nicméně tlačítky od řidiče bylo možno ovládat pouze sklo vlevo vpředu a vpravo vzadu. Původní rádio mělo poněkud „rozsypaný“ displej, co je však horší, bezpečnostní kartu nebylo možno zasunout, což znemožňovalo jeho poslech. Šikovné ručičky si s tím možná poradí, ale nejspíš bude jednodušší koupit redukci a nahradit rádio něčím novým. Centrální zamykání se ovládá tlačítkem na hraně klíče (o změně uzamčení však řidič není nijak informován), po jeho stisku se nám tento klíč bohužel občas rozpadl. A na závěr tohoto odstavce: palivoměr prakticky neukazoval, rafička v podstatě neustále ležela v poli rezervy. Coč je ještě nepříjemnější než nefunkční rádio nebo tarokující ovládání oken....

  

Nespolehlivost...?

V tomto netradičním testu zkoušená Alfa 156 bohužel potvrzovala nepříznivou pověst těchto aut. Ne že by to bylo nějak směrodatné, ale tyto Alfy se v žebříčcích spolehlivosti s železnou pravidelností umísťují až na posledních místech, je však jisté, že Italové tímto modelem pochybnosti o svých schopnostech nerozprášili. Z výše uvedeného plyne, že vůz vykazoval několik evidentních poruch, jež u podobných vozů přiliš obvyklé nejsou. Nelze však opomenout ani vliv péče konkrétního uživatele, jenž se může v případě takto úzce zaměřeného modelu promítnout i do obecnějších výroků. Čtenář bude jistě souhlasit s tím, že podobné auto si nekupují důchodci pro sobotní nákupy, ale spíše ti, kteří hodlají naplno využívat jeho předností. A proto lze očekávat rychlejší opotřebení všech komponent, takže najít dnes Alfu 156 v dobrém a perspektivním stavu vyžaduje notnou dávku štěstí.

Nač si dávat pozor?

Zážehové šestnáctiventilové motory Twin Spark každopádně podle dlouhodobých zkušeností nevynikají svojí trvanlivostí (předchozí osmiventilová generace s řetězem hnanými rozvody a instalovaná i do vozů Alfa 75 nebo 155 naopak byla velmi spolehlivá). Problematické je zejména mazání motoru a zanášející se olejové čerpadlo, tendenci k zadírání mají zejména ojniční ložiska. Poměrně velká vůle hliníkových pístů v litinovém bloku má za následek větší spotřebu oleje a rychlejší opotřebení pístních kroužků. K prodloužení životnosti přispívá včasná výměna olejového čerpadla a používání kvalitního oleje se specifikací 10W 60 a jeho výměna v intervalech kolem 7 000 km. Péči je třeba věnovat také preventivní výměně rozvodového řemene včetně předčasně selhávající napínací kladky. Aby toho nebylo málo, „dvoulitr“ má ještě jeden ozubený řemen, který žene vyvažovací hřídele. Pokud o Alfě 156 přeci jen uvažujete, doporučuje se paradoxně spíše, tedy alespoň z hlediska spolehlivosti, slabší z „turbodieselů“. Pouze původní verze 77 kW totiž mají jednoduché dmychadlo s obtokovou regulací, všechny ostatní pak turbíny VGT se zatuhávajícím mechanizmem naklápění rozváděcích lopatek.