Kapitoly článku:
- Velká očekávání, Bouřlivá doba nadějí, Odpovědný vývoj
- Nabízené verze a facelift, Zkoušený vůz, Na první pohled
- Uvnitř, Zavazadelník nepřekvapí, Za volantem, Na slinici
- A vystupujeme, Okem obchodníka, Kompletní technické údaje, Naměřené hodnoty
- Kompletní fotogalerie
Uvnitř
Hned po otevření dveří je vám jasné, že žádné unylé, šedo-šedé plasty čekat nemusíte. V konfrontaci s černým lakováním karoserie vyniká přívětivě béžové čalounění, černé jsou pouze horní část palubní desky, středová konzole a horní úseky dveřních obkladů. Zbytek je potažen příjemným textilem, který interiér do značné míry prosvětluje. Navíc zde najdeme řadu detailů zdůrazněných leskle, nebo stříbřitě upraveným povrchem.
Na předních sedadlech se pohodlně usadí i cestující vyššího vzrůstu (k pohodlnějšímu svezení by přispěla středová loketní opěra), vzadu lze očekávat prostor pro trojici dospělých pasažérů pouze v intencích nižší střední třídy.
Odkládacích prostorů ve voze mnoho není, ke schránkám v předních dveřích a prostoru před řadicí pákou lze přičíst jen výsuvný držák nápoje ve středové konzoli a svým objemem nijak nepřesvědčující schránku před koleny spolujezdce.
Přední sedadla jsou rozměrná a pohodlná, výraznější oporu při průjezdu zatáčkami však na nich nečekejte. Ubytování vzadu je poněkud spartánštější, středový tříbodový pás tu sice je, nicméně hlavová opěrka již nikoli. Dospělí cestující se zde budou cítit po všech stránkách stísněně, zvláště pokud na sedadlech předních zároveň pojedou lidé vyššího vzrůstu.
Zavazadelník nepřekvapí
Víko zavazadlového prostoru lze odjistit pouze dvěma způsoby: tlačítkem na dálkovém ovladači, nebo spínačem na středové konzoli. V obou případech je pak třeba potupným způsobem a bez ohledu na znečištění karoserie vsouvat prsty do úzké mezery pod jeho spodní hranou, tohle zkrátka u Fiatu (stejně jako v případě Bravy z výše zmíněného testu) nedomysleli. Po zdvižení zádi se otevře široký vstupní otvor s dosti vysokou nákladovou hranou.
Objem zavazadelníku ani jeho využitelnost v jeho základním uspořádání nepřekoná očekávání hranic nižší střední třídy, ale pro běžné nákupy většině naší populace jistě postačí. V případě nutnosti lze tento prostor zvětšit sklápěním nestejně děleného opěradla na místo vpřed odklopného sedáku, zdánlivě prostorově hospodárné hlavové opěrky je však třeba většinou vyjmout. Průchozí otvor se musí spokojit s jistým, byť plně čalouněným schodem.
Za volantem
Jakmile za vámi zapadnou dveře, a na to vemte jed, budete se na sedadle řidiče cítit velmi dobře. Materiály jsou kvalitní, volant i přes absenci koženého čalounění padne dobře do ruky, ciferníky přístrojů s bílými podklady jsou znamenitě čitelné a vše máte po ruce. Sedíte však ve voze z produkce koncernu Fiat, o čemž vás přesvědčí řada unifikovaných ovládacích prvků včetně páček pod volantem, jež jsou bohužel poněkud dále od věnce volantu, než bychom si přáli.
Na panýlku vlevo od přístrojového štítu najdete kromě toho také „fiaťácký“ panel pro přehlednou regulaci sklonu světlometů (údaje se trvale zobrazují v displeji v těle rychloměru) a nulování počítadla ujetých kilometrů.
Na horní části středové konzole si všimnete jednotky pro rozvod vzduchu ventilace (účel její horní části jsme ani v tomto případě nepochopili), hned pod ní je panel vestavěného rádia, na jehož titěrná tlačítka však proti očekávání z řadicí páky svými prsty nedosáhnete. Ovládání topení, ventilace a klimatizace je však dokonale přehledné, výkon klimatizace byl ale u zkoušeného vozu mizerný a ventilátor hlučný, pylový filtr byl přitom v pořádku. Výhled z vozu je poněkud omezen především směrem vzad, ani zpětná zrcátka svým tvarem a plochou zrovna nenadchnou.
Na slinici
Bez přehnaných očekávání, avšak s vědomím ambicí inženýrů Alfy Romeo, jsme očekávali vůz, který sice může mít své chyby, ale vlastní individualitou a jízdními výkony předčí konkurenci. To se bohužel až tak úplně nepotvrdilo. Jízdní komfort překonává zvyklosti nižší střední třídy co do filtrace rázů i akustických projevů, nicméně nedotáčivost byla stále citelná a stabilita jízdy v přímém směru nijak nepřekonala naše očekávání. Vlastnosti a tlumení nerovností jsou velmi dobré (na takový Golf spolehlivě stačí), přesto jsme možná čekali o něco více.
Brzdy jsme s ohledem na jejich stav raději nehodnotili, po jistém „rozchození“ jsme řazení dlouhou pákou hodnotili jako přesné, ale odhalili jsme jednu konstruktérskou „boudu“, a sice v řízení. Strmý převod a přímý kontakt s koly je sice znamenitým argumentem, zvláště když krajní rejdy nevyžadují obvyklé tři, ale pouhé dvě otáčky volantem, nicméně manévrovací schoposti jsou opravdu mizerné, i třeba se Superbem první generace budete parkovat pohodlněji. Rejd kol je zkrátka malý a tomu odpovídají i manévrovací schopnosti.
Motor naskakuje bez obtíží, než se však prohřeje, jeho chod nelze považovat zrovna za plynulý. Ve spektru středních otáček jsme pak zaznamenali několik prahů „váhání“, tyto pochybnosti však zmizí ve chvíli, kdy přišlápnete plynový pedál k podlaze. Pak totiž jde motor bez vytáček do otáček, posádku neobtěžuje nadměrným hlukem a táhne lépe, než bychom od číselně vyjádřeného výkonu čekali. To si však pochopitelně nechá zaplatit patřičnou spotřebou...
