Tatra a její dějiny stojí za pozornost z mnoha různých důvodů. Ignorovat se nedá třeba už fakt, že patří k vůbec nejstarším automobilkám na světě. Jméno a věhlas si však nevybudovala svým stářím. Co kopřivnickou společnost proslavilo, byla originální bezrámová koncepce s centrální nosnou rourou, vzadu uložené vzduchem chlazené osmiválce, respektive luxusní limuzíny s proudnicovými karoseriemi, které tohle všechno kombinovaly v dechberoucí celek.
Tatry byly ve své době natolik pokrokové a inspirativní, že na příkaz samotného Hitlera, který práci Hanse Ledwinky skutečně obdivoval, byl od československé značky nucen opisovat i takový konstruktérský velikán, jakým byl Ferdinand Porsche.
Zajímavé přitom je, že Tatra zvyšovala své renomé všelijak a na různých frontách, kde ale tón naopak prakticky neudávala, byla třída luxusních kupé či tudorů. Tedy ne že by žádná auta tohoto typu nepostavila. Stačí vzpomenout na nádhernou předválečnou Tatru 70 A s ohromující karoserií od Sodomky nebo hliníkový sporťák T 601 Monte Carlo z přelomu čtyřicátých a padesátých let. Nicméně dvoudveřové vozy se splývající zádí vskutku nepatřily k dominantám této firmy.
Říci proto, že Tatra mohla v sedmdesátých letech udělat slušnou díru do světa i v tomto směru v případě, že by se do sériové výroby dostalo velké kupé T 613 s designem od italského studia Vignale, je hezká ale mám za to, že poněkud naivní představa.
K realizaci tohoto nenaplněného snu by musela být nejdříve významně navýšena kapacita továrny, která v podmínkách reálného socialismu stěží zvládala přechod od šestsettrojky k šestsettřináctce. Soudruzi by dále museli uvolnit pravidla tak, aby byly tyto vozy dostupné i pro široké masy běžných smrtelníků v ČSSR nebo minimálně je exportovat dál na západ, kde byla přeci jen jiná kupní síla.
A nakonec nelze opomenout ani jinou důležitou věc, která s tehdejším politickým zřízením a diktátem plánovaného hospodářství nemá co dělat. Nástup výkonné a svým způsobem jen málo praktické Tatry s velkým motorem na mezinárodní trhy by byl do značné míry ovlivněn ropnou krizí buď přímo, nebo jejími dozvuky, které ve finále znamenaly odklon od aut s vysokou spotřebou.
Těch „kdyby“ je ve výsledku tolik, že zabývat se podobnou spekulací nedává smysl. Samozřejmě kupé teoreticky uspět mohlo a byl bych ten poslední, kdo by to tatrovákům nepřál. Stejně tak to ale mohl být pořádný průšvih s obrovskými ztrátami počítanými v desítkách nebo spíše stovkách milionů korun. Bylo by více než pravděpodobné, že by v tehdejším režimu za takový přešlap nepadaly hlavy jen obrazně.
Přesto přese všechno je myšlenka na malosériovou výrobu dvoudveřové T 613 značně vtíravá a neméně lákavá. Jen si to na chvíli zkuste představit. Československo, polovina 70. let. Z pobočného závodu Tatra Příbor vyjíždí luxusní kupé s elegantní karoserií Vignale, osmiválcovým motorem DOHC o objemu 3,5 litru, manuální nebo za příplatek i automatickou převodovkou Borg-Warner pohánějící zadní kola, kůží čalouněným interiérem, klimatizací… Opravdu bychom se neměli za co stydět.
Že se soukolí historie nakonec roztočilo opačným směrem, všichni víme a nic s tím nelze udělat. Nicméně kvůli tomu, co Tatra 613 Coupé představovala a čeho mohla dosáhnout, stojí za to si ji připomenout trochu detailněji.
Nadějné vyhlídky
Na nástupci šetsettrojky začali v Kopřivnici a posléze i pobočném závodě Tatry v Bratislavě pracovat relativně brzy, jenže s přibývajícími návrhy, maketami, studiemi i časem nad nimi stráveným bylo stále více zřejmé, že si s tímto zadáním samotná automobilka už neporadí. Slovenský funkční prototyp T 603 X, který vznikl ve druhé polovině roku 1966, vypadal více než sympaticky a nadějně. Nakonec mu ale příliš nepomohl poněkud menší vnitřní prostor ve srovnání s autem, jenž měl nahradit a posudková komise zkritizovala i několik další klíčových částí.
Tou dobou vrchní velení v Kopřivnici tušilo, že tudy cesta nevede, takže se začalo ohlížet po spolupráci s externí karosářskou firmou. A protože konec šedesátých přinesl kromě jiného i jisté politické uvolnění a v kurzu byl respektovaný italský design, iniciativa Tatry na sebe nenechala dlouho čekat. Giovanni Michelotti a Nuccio Bertone vůli ke spolupráci neměli, s Alfredem Vignalem však kopřivničtí poměrně rychle našli společnou řeč.
Počátkem roku 1967 Carrozzeria Vignale oslovili a již v létě byly v Tatře první skici. Doteď není zcela zřejmé, jestli československý výrobce chtěl po Italech kromě limuzíny také dvoudveřové kupé, nebo v Turíně vypracovali jeho návrh z vlastní iniciativy. Každopádně mezi nákresy velkého sedanu bylo hned několik variant dvoudveřového vozu v konfiguraci 2+2.
Sportovnější model měl zpočátku rozvor zkrácený z 2850 na 2600 milimetrů a jednotlivá provedení se odlišovala především svou střechou a tvarem zadních sloupků, v Kopřivnici se však rozhodli pro důležitou změnu. Motor se měl vůči zbytku pohonného ústrojí posunout více dopředu až nad zadní nápravu, takže rozvor mohl být prodloužen na 2980 mm.
Po opakovaných jednáních byla v lednu 1968 oficiálně podepsaná smlouva mezi italskou a československou stranou zprostředkovaná státním podnikem zahraničního obchodu Polytechna. Věci pak nabraly rychlý spád. Další várka návrhů studia Vignale dorazila v březnu, přičemž kupé i čtyřdveřový model už měly rozvor stejný. Ani v Tatře dlouho neváhali a jeden z náčrtků dostal zelenou.
V polovině roku 1968 byly nejdříve vyhotoveny modely v měřítku 1:5, ze kterých po kopřivnických připomínkách začali u Vignaleho stavět na mramorových deskách dřevěné makety v životní velikosti. Kupé v petrolejovém odstínu bylo dokončeno v listopadu, a protože v průběhu podzimu a zimy postupně dorazily do Itálie i pojízdné podvozky vyztužené pomocnými trubkovými rámy, mohli se v Turínu pustit i do výroby funkčních prototypů.
Prioritu měl pochopitelně sedan, který byl hotový v dubnu 1969, zatímco zelené kupé přijelo na korbě kamionu společně s druhým exemplářem limuzíny zhruba o měsíc později. Jak naznačují i fotografie, rozdíl nebyl pouze v počtu dveří. Zatímco sedan dostal přední masku se dvěma páry kruhových světlometů, příď kupé zdobila jednoduší obdélníková světla původem z užitkového Renaultu a decentnější byly rovněž odvětrávací mřížky na zadních sloupcích. Ani zadní sdružená světla nebyla zcela unikátní. S výjimkou couvací prvků pocházela z Fiatu 124.
Při vývoji velmi pohledného interiéru s kruhovými výdechy ventilace a pěticí budíků pod společnou kapličkou přístrojového panelu si u Vignaleho pro změnu trochu pomohli jiným předchozím projektem. Přední sedadla pocházela z Maserati Mexico a ze stejného automobilu pocházelo také několik dalších prvků ve výplních dveří a na palubní desce. Eleganci a nadčasovost vnitřku dodávalo nevtíravé černé kožené čalounění a chromované detaily.
Pokud jde o pohonnou jednotku, při stavbě funkčních podvozků pro stylistické studio ještě nebyly k dispozici zcela nové osmiválce DOHC, takže zmíněné tři prototypy byly poháněné původním motorem T 603 K. Jen pro pořádek bychom si mohli připomenout, že se jednalo o V8 s rozvodem OHV o objemu 2,5 litru a výkonu 115 koní, který byl v souladu s modifikovanou koncepcí posunutý lehce vpřed a rozvodovku měl tudíž umístěnou v klikové skříni.
Starý osmiválec vydržel pod hráškově zelenou zadní kapotou necelých pět měsíců. Pak kupé jako první z prototypů dostalo nový motor T 613, který se do té doby testoval na motorové brzdě. Jak už bylo řečeno, měl o litr větší objem, čtyři vačkové hřídele a při objemu 3,5 litru byl schopen vyprodukovat 165 koní při 5200 otáčkách za minutu a maximální točivý moment 265 newtonmetrů při 2500 ot./min. Dynamické parametry známé nejsou, dá se ale předpokládat, že nejvyšší rychlost byla podobná jako u limuzíny, která se dokázala rozjet na 190 kilometrů v hodině.
Dvoudveřová Tatra, která se v interních záznamech objevuje pod označením T 613-III C, byla dlouhá 5005 mm, široká 1805 mm a vysoká 1426 mm. Primárně sloužila k testování nového agregátu v reálném provozu, což se ji v srpnu 1970 stalo osudné. Auto mělo najeto něco málo přes 36 tisíc kilometrů, když testovací jezdec Josef Chovanec nezvládl řízení, vyletěl ze silnice a pravou přední částí narazil do stromu.
Následky této havárie jsou dobře patrné na dobových snímcích v galerii, každopádně není to hezká podívaná. Řidič naštěstí přežil, příď se ale na pravé straně zbortila k čelnímu oknu a v místě ukotvení prostředního sloupku došlo ke zlomení střechy i podlahy. Auto bylo na odpis.
Těžko dnes říci, jaký vliv měla tato havárie na následující vývoj a co by se stalo, kdyby kupé přežilo. Každopádně už v témže roce bylo jisté, že se tato karosářská verze vyrábět nebude. Automobilka měla dost starostí, aby do zdárného konce dotáhla alespoň limuzínu.
Dvoudveřová šestsettřináctka skončila na mnoho let zapomenuta pod plachtou v jedné z kopřivnických hal, než si vzkříšení tohoto vozu vynutil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vysoce postavený funkcionář komunistické strany z Bratislavy. O autě se dozvěděl nejspíše náhodou, ve zcela původní podobě se však už zachránit nedalo. V Kopřivnici museli dál testovat prototypy, takže část vybavení z kupé vymontovali a použili tam, kde to bylo možné nebo nutné.
Přesto se v Tatře rozhodli zachovat alespoň to, co zůstalo, tedy zhruba zadní třetinu karoserie a některé specifické panely. Zbytek použili ze sériové Tatry 613-2, auto nalakovali jasně červenou barvou a místo světel z Renaultu namontovali reflektory pocházející z Mercedesu.
Dnes se vůz po náročné a nepochybně i nákladné renovaci opět snaží přiblížit dřívějšímu italskému originálu, a to včetně zeleného laku či světel. Pozornějšímu oku nicméně nemůže uniknout, že se vůz v drobnostech i větších detailech od Vignaleho práce liší. To ale patří do jiného příběhu.