Poválečné USA byly místem, kde následkem průmyslového rozvoje vznikala opravdu zajímavá, někdy až šílená auta. Vůbec se tedy nelze divit, že tento prototyp měl kombinovat design prvních stíhaček a zároveň být rivalem tradičním evropským sporťákům.
Říká vám něco jméno Gordon Buehrig? Pro Evropany asi nebude natolik známé, ale v americkém automobilovém průmyslu byl tento designér jedním z nejtalentovanějších lidí. Před válkou byl Buehrig autorem úžasných karoserií pro vozy značek Duesenberg, Auburn a pro neznalé Evropany navrhl možná nejznáměji i design převratného Cordu 810 a 812.
Stejně jako plno dalších designérů byl i Buehrig po válce silně inspirován rychle se rozvíjejícím leteckým průmyslem. A aby taky ne, když za války pracoval jako návrhář komponentů pro armádní letadla.
Bylo tomu právě jen několik let po válce, přesněji v roce 1948, kdy váženého Buehriga oslovila jistá skupina investorů a nadšenců, která chtěla vlastními silami vytvořit novou automobilku. Cílem bylo americkému lidu nabídnout to definitivní, sportovní auto s domácími kořeny, zatímco Buehrig by měl zcela volné ruce při navrhování jeho designu.
Buehrig s nabídkou souhlasil. Viděl možnost, jak bez omezení ventilovat svou fantazii a najednou byl součástí projektu nazvaného příznačně TASCO – zkratka pro The American Sportscar Company (volně přeloženo „Společnost amerických sportovních vozů“).
Velké ambice, ale díly ze šroťáku
První a nakonec taky poslední prototyp mladé společnosti však technikou vůbec nezaujal, natož aby nadchl nějakým sportovním charakterem. Jako základ bylo použito staré šasi osobáku Mercury z roku 1939, z něhož pocházel i osmiválec o objemu 3,9 litru a výkonu kolem 150 koní (110 kW).
Fakt, že díly Mercury pocházely ze šrotiště v Indianě vám napoví, že Buehrig zde opravdu šlápl vedle a nepracoval pro kdovíjak profesionální společnost. Každopádně, po návrhu zmenšeného modelu se následovalo tvorbou zbrusu nové hliníkové karoserie, která se na rozdíl od techniky pod ní nepodobala ničemu jinému tehdy na silnici.
Čumák vozu měl připomínat první stíhačky s otvory pro přívod vzduchu na bocích, kdežto netradiční laminátové kryty hořčíkových kol byly inspirovány aerodynamickými blatníky na podvozcích tehdejších letadel.
Rozsáhle prosklená kabina odkazovala na pilotův kokpit a vrchní panely střechy z plexiskla byly oddělitelné. Tuto vychytávku mělo TASCO jako vůbec první auto na světě a Buehrig si ji nechal patentovat. O 20 let později designér neváhal žalovat Chevrolet, který podobný prvek nabízel u tehdejší Corvetty. Buehrig soudní proces vyhrál a díky tučnému odškodnění si poté mohl užít poklidný důchod.
Zpátky ale k pozemní „stíhačce“. Při pohledu do interiéru je nakonec celé pobláznění letectvím asi nejpatrnější. Kolmá palubní deska byla pokrytá hliníkovými plechy, navíc s viditelnými šrouby v rozích, a úhledné rozmístění budíků do řad opravdu vypadalo jako přístrojový štít z letadla. Nehledě na konzoli uprostřed s páčkami a táhly jakožto ovládacími prvky pro topení, rádio a kdovíco ještě.
Finance, finance, finance…
Neobvykle vypadající vůz měl tedy zaujmout svým leteckým designem, původně nabídnout sportovní charakter americkým lidem a nakonec byl dokonce zamýšlen i jako unikátní alternativa pro drahé evropské sporťáky.
Jenomže, sečteno podtrženo, TASCO do svého jediného projektu nacpalo doslova celý svůj rozpočet a tvorba prototypu prý vyšla až na 60 tisíc dolarů. Těžko říct, jak se to firmě podařilo. Zamýšlená prodejní cena vozu ale měla být jen okolo 7500 dolarů.
Tento výsledek mezi investory vyvolal pochybnosti ohledně možné produkční výroby, jelikož nutné snížení nákladů se zdálo takřka nereálné. O projekt pak už neměl zájem ani výrobce letadel Beech Aircraft Company z Wichity, u kterého byla produkce vozů prvotně zajištěna.
Spolek nadšenců a investorů tak hořký nezdar zapil, designér Gordon Buehrig odešel za lepším a krátce existující TASCO nadobro zaniklo. Svůj prototyp následně firma darovala muzeu vozů Auburn, Cord a Duesenberg v Indianě, kde zajímavý prototyp stojí dodnes.