V kategorii vozů určených pro rychlostní rekordy najdete celou řadu prapodivných strojů. Takzvané „dvojité torpédo“ z Itálie však možná patří k těm vůbec nejkurióznějším.
Odpor vzduchu je pro rychlostní rekordmany v autech nebo na motocyklech odvěkým nepřítelem. Pokud se snažíte dosáhnout té nejvyšší možné rychlosti, nakonec je tou největší překážkou právě samotný vzduch před vámi. Napříč historií se tak inženýři snažili vždy přijít s co nejefektivnějším způsobem, jak aerodynamický odpor vozu snížit na úplné minimum.
Asi nejdůvtipnější metodou, tedy alespoň pro období 50. let minulého století, však disponoval prapodivný rychlostní speciál Tarf (často známý i pod značkou Italcorsa). Jeho tvůrce, inženýr a pilot Piero Taruffi, se rozhodl s odporem vzduchu zatočit obzvláště fikaným způsobem. Výsledkem je vozidlo připomínající spíše dvojici kapotovaných motocyklů vedle sebe. Z pohledu Italů pak dostalo přezdívku „bisiluro“, tedy doslova „dvojité torpédo“.
Taruffiho nápad vozu s rozdělenými částmi, kdy v jednom trupu sídlí hnací ústrojí a v druhém sám pilot, načež celek je spojený dvojicí „křídel“, se mohl ve své době zdát šílený. Radikální snížení plochy odporu konvenční karoserie vozu se však ukázalo jako velice úspěšné. Inženýr a pilot v jedné osobě už navíc závodil v automobilech těch nejprestižnějších značek jako Alfa Romeo, Bugatti, Cisitalia, Ferrari, Maserati či Mercedes-Benz, takže zkušeností k řízení svého torpéda měl více než dost.
Při pohledu na Tarf je nicméně jasné, že řízení vozu nemohlo být od konvenčních aut vzdálenější. Konstrukce vychází z dvojice napříč spojených trubkových rámů, přičemž všechna čtyři kola jsou nezávisle odpružena. V kabině pro řidiče nebylo místo pro volant a rychlostní speciál stejně jezdil nejčastěji na rovinkách či klopených oválech, se zatáčením předních kol se proto Taruffi vypořádal jen pákovým mechanismem, jimiž kola lehce směroval.
Zatímco prvotní verze Tarf I měla v motorové části vozu uložený motocyklový motor, u druhé přepracované varianty Tarf II už byl použita motorizace jiného kalibru, přesněji 1,7litrový čtyřválec Maserati, který byl ke všemu přeplňován kompresorem. Výkon? Kolem 213 kW (290 koní). Řetězovým převodem a hřídelí vedoucí skrze zadní spojnici/křídlo pak byla poháněna zadní kola.
Tarf II už měl v zadní spojnici rovněž uložen chladič motoru a záď obou trupů byla vybavena směrovými křídly, které mohl Taruffi z kokpitu ovládat táhly. K zastavení z vysokých rychlostí pak vozu pomáhaly bubnové brzdy na všech kolech.
Mluvíme přitom o doopravdy vysokých rychlostech – na svou dobu a použitou techniku. Se svým počinem totiž Taruffi v 50. letech překonal na italské i celosvětové scéně celkem sedm rychlostních rekordů. Největším úspěchem byl rekord ve třídě rychlostních speciálů do objemu dvou litrů, kdy neohrožený Ital dosáhl v Tarfu II při dvou jízdách na letmou míli průměrné rychlosti 298,5 km/h. Při samostatné jízdě se však Taruffi rozjel až na 313,6 km/h. Tohoto vrcholu navíc dosáhl již při prvotním uvedení vozu v březnu 1951.
Po vítězné premiéře a dvou letech přepisování rychlostních tabulek byl projekt Tarfu uložen k odpočinku v tvůrcově sbírce. Kuriózní závoďák byl ovšem v polovině 80. let prodán do Austrálie, kde z nejasných důvodů přišel o svůj motor. S novým srdcem ve formě šestiválce z Ferrari Dino byl poté u protinožců vystavován v řadě muzeí.
V roce 2012 byl Tarf II opět prodán do osobních rukou. V aukci byl vydražen za konečnou cenu 89.600 euro, tedy v přepočtu asi 2,3 milionu korun. Původní Tarf I se poté nachází v muzeu v Turíně.