Ruští agenti, druhá světová válka a neomezená touha po moci. Příběh tohoto úctyhodného vozu rozhodně stojí za to vyprávět.
Dobývání nejjižnější části světa rozhodně nebyl lehký úkol. Dobrodruzi se potýkali s náročnými podmínkami, a ať už pro prohledávání zamrzlých končin volili plavidla, vlastní nohy či automobily. Vždy to znamenalo speciální úpravu prostředku, nebo zasednout k rýsovacímu prknu a začít od nuly.
Vědec a badatel Thomas Charles Poulter, který zároveň pracoval v Illinoiském institutu technologií, pro cestování po Antarktidě volil různě. Jeho největší dílo se však začalo rodit v roce 1937, když se rozhodl postavit něco, co ledovou krajinu nejen přejede, ale absolutně ovládne.
To něco měl být jakýsi ledoborec na kolech. A protože Amerika chtěla být první zemí, která tento neznámý kontinent řádně prozkoumá, byl k dispozici téměř neomezený rozpočet. Možná i proto vyjelo v roce 1939 něco, co mělo sedmnáct metrů na délku, šest metrů na šířku a pět metrů na výšku. Majestátnost podporovala speciálně vyvinutá kola s pneumatikami Goodyear. Pro větší trakci na sněhu dostal vůz vpředu dokonce tupláky se speciálním dezénem pro odvod nalepeného sněhu.
Stroj se jmenoval Snow Cruiser a v dnešní době by takové vozidlo vyšlo v přepočtu na šedesát milionů korun. V dobách, kdy armády Adolfa Hitlera pochodovaly Evropou, si Američané usmysleli, že někde tam, hluboko v ledovém království, by mohlo být naleziště ropy, uhlí, nebo vzácných kovů. Také by tam mohli zbudovat observatoř na předpověď počasí, tudíž se na ničem nešetřilo.
Na střeše byla červeně natřená rámová konstrukce. Sloužila k tomu, aby se na ní mohlo připevnit letadlo, a také aby bylo vozidlo vidět z výšky v době, kdy bude letadlo v akci. Vše bylo promyšlené do detailu. Uvnitř byste našli ubytování pro pět lidí a kompletní vědeckou laboratoř. Do vozu se vešlo 9500 litrů nafty a další téměř čtyři tisíce litrů pro letadlo.
I samotný pohon byl velice zajímavý - byl to totiž dieselový hybrid. Základem byly dva vznětové jedenáctilitry Cummins H-6 o výkonu 112 kW (152 koní). Každé z kol bylo osazeno elektromotorem, kdy každý dával dalších 56 kW. Maximální rychlost vozu byla 50 km/h a na jednu nádrž dokázal ujet až 8000 kilometrů. Bylo to poprvé, co se tento systém objevil v takto velkém voze.
Ledový křižník si dokázal „schovat“ vždy jednu z náprav do karoserie, aby mohl přebrodit velké ledové trhliny. Kola se neovládala volantem, ale dvěma pákami, podobně jako v některých tancích. Hydraulický systém řízení byl natlakován na tlak 15.000 PSI. Díky všem těmto technologickým úkazům byl Snow Cruiser doslova zázrak na kolech.
Komplikace hned na začátku
O velký poprask veřejnosti se vůz zasloužil ještě před službou na ledovém kontinentu. Z Chicaga, kde se zrodil, se totiž musel dostat do Bostonu, kde na něj již čekala loď, která jej dopravila na místo akce. Kvůli enormním rozměrům se během přepravy po souši stala nejedna kuriózní situace. Jednou vůz tři hodiny podjížděl most, protože se jen tak tak vešel, nebo se rozbilo hydraulické řízení, které muselo být opraveno na kraji silnice.
15. listopadu 1939 byl již Snow Cruiser na lodi North Star a plavil se k břehům Antarktidy. Problémy však začaly již při vylodění. Dřevěná konstrukce, po které měl vůz sjet, totiž obří hmotnost nevydržela a pod jedním kolem se propadla. Incident, který jednoho člena posádky stál málem život, se nakonec vyřešil díky obří síle motorů a vůz se z problému vytáhl díky masivnímu točivému momentu.
Problémy však neustávaly. Automobil sice věrně sloužil a posádka pracovala na plné obrátky, brzy však začala docházet nafta, protože se řidiči potýkali s obrovskou spotřebou. I výkonu bylo poskrovnu, protože 300 koní je na 34 tun vážícího giganta opravdu málo. Docházelo jídlo pro psy a korunku tomu nasadila porucha motoru lodi North Star, protože jako náhrada posloužil motor z průzkumného letounu na autě.
Neustále sněhové bouře vyústily v to, že posádka rozbila tábor na jednom místě a vůz ukryla pod plachtu. Účast Ameriky na druhé světové válce však značně krátila rozpočet celého projektu. Američané se proto rozhodli, že vůz nechají ukrytý do té doby, než válečný konflikt skončí a nadšení pro dobývání se znovu neprobudí. To už se však nikdy nestalo.
Vůz byl poté dvakrát znovu objeven. Při expedici v roce 1946 a poté až v roce 1958. Tehdy se prý celý dal ještě zachránit. Bohužel jej nálezci museli opustit. A to bylo naposled, co byl oficiálně spatřen. Geologové tvrdí, že kvůli masivním ledovým krám, které se objevily v 60. letech, se Snow Cruiser potopil do oceánu. Některé konspirační teorie tvrdí, že se jej zmocnili sovětští agenti.
I když nebyl projekt Snow Cruiser zas tolik úspěšný, slouží jako krásná připomínka toho, co všechno jsou Američané schopni udělat pro prvenství. Vzpomeňte si na přistání na Měsíci. Fantazii a touze se meze nekladou. Někde tam, hluboko v ledu, je možná ještě jeden z prvních hybridů na světě, který dal světu několik inovativních řešení.