S myšlenkou malých dostupných vozů si Škoda hrála už dávno. Tento mrňous byl předzvěstí známé „Lidušky“.
Koupě osobního auta byla v období mezi oběma světovými válkami realitou pouze pro ty lépe situované občany Československa, přičemž na řadě zahraničních trhů tomu bylo podobně. Není tedy překvapením, že i v této době se Škoda snažila přivést na trh lidové vozidlo za málo peněz. Za prapředka soudobého Citigo tak můžeme označit i nepříliš známý prototyp jménem Sagitta.
Cenovku svých vozů uměla Škoda v průběhu 30. let minulého století držet dole i díky efektivní pásové výrobě, a přestože experimentovala s myšlenkou levnějších dvouválcových motorů, rovněž své čtyřválce dokázala zákazníkům nabídnout za cenu blízkou konkurenčním dvouválcům. Segment malých a zároveň levných vozů byl ale stále nevytěženým záměrem s dobrým potenciálem.
Oblíbená a dostupně ceněná Škoda 420 Popular vyráběná od roku 1934 totiž postupně rostla svými rozměry do čtyřmetrové délky, a to včetně svých nejlevnějších verzí. Vlastně svépomocí si tedy Škoda vytvořila místo pro novinku v portfoliu. Opravdu malý vůz s velmi vstřícnou cenou byl na pořadu dne.
A cestu k sériové podobě takového minivozu si automobilka otevřela několika prototypy Sagitta. V samotných archivech Škody nejsou projekt a jeho iterace přesně zařazeny v záznamech, každopádně ale měly práce na vozech probíhat mezi léty 1936 až 1938. Po úvodním podvozku, osazeném v dubnu 1936 neznámým provedením karoserie, následovaly dva kabriolety, dále čtyři kupé a jeden tudor se čtyřmi plnohodnotnými sedadly (namísto konfigurace 2+2).
Latinský název Sagitta znamená „střela“ a má odkazovat na šíp ve znaku automobilky. V každém případě se jednalo o vážně mrňavou střelu, prototypy měly rozvor 2100 mm, délku okolo 3400 mm, šířku 1320 mm a výšku asi 1420 mm. A miniaturní rozměry jsou ještě důraznější ve srovnání s dnešním kalibrem miniaut – již ukončené Citigoe iV měří na délku 3597 mm s rozvorem čítajícím 2422 mm.
Podvozek Sagitty byl osvědčené škodovácké koncepce s páteřovým rámem a nezávislým zavěšením všech kol, odpružených napříč uloženými půleliptickými listovými pery. Třístupňová převodovka tvořila montážní celek s rozvodovkou zadní nápravy, podobně jako u Popularu. Vzhledem k prašnému charakteru tehdejších silnic a úzkému rozchodu 1050 mm neměla vadit absence diferenciálu, 16palcová kola díky tomu méně prokluzovala v blátě, písku nebo sněhu.
K udržení ceny i hmotnosti nízko se pod kapotou, která se otevírala společně s maskou, objevil právě dvouválcový motor, přesněji čtyřdobý vidlicový o objemu 844 cm3 a výkonu 15 koní (11 kW). S výše zmíněným experimentováním byl neobvykle pro Škodu chlazený vzduchem, nikoli kapalinou. Prázdný vůz vážil jen 580 kg, plně obsazený 860 kg. Při průměrné spotřebě 5,5 litru na 100 km zvládl dosáhnout rychlosti 70 km/h.
Do sériové výroby se škodovácké miniauto z 30. let sice nakonec nedostalo, i tak ale splnilo účel. Řadu technických prvků prototypů totiž posléze využila Škoda 995 Popular „Liduška“, vyráběná od listopadu 1938. Místo cenového šlágru automobilky tak bylo obsazeno, i když došlo na výrobně nákladnější čtyřválec a větší délku o 400 mm. Cena tehdy startovala na 17.300 Kč. Pro srovnání, standardní Škoda 420 Popular se o pár let dříve pohybovala u cenovky 18.800 Kč.
„Lidušek“ vzniklo do roku 1946 celkem 1478 kusů, zatímco z hrstky minivozů Sagitta si dodnes Škoda uchovala ve svém vlastnictví dva exempláře. Kupé s hnědou metalízou prošlo v dílnách mladoboleslavského muzea náročnou renovací a je součástí stálé expozice. Další kupé se pak nachází v muzejním depozitáři.