Jeden muž proti poušti, kobylkám, požárům a žluté zimnici: Připomeňte si úžasnou jízdu československého dobrodruha.
Dálkové jízdy byly již od počátků motorismu tím nejlepším důkazem spolehlivosti a odolnosti toho kterého vozu – začátkem minulého století patřily k nerozšířenějším způsobům propagace automobilů. Jedna z těchto výjimečných a nesmírně dobrodružných cest se odehrála přesně před 90 lety.
Jejím hrdinou je Ing. Jiří Hanuš, syn Ing. Františka Hanuše, který byl v letech 1919 – 1923 generálním ředitelem Škodových závodů. Šlo o zdatného jezdce se zkušenostmi s dálkovými cestami po Evropě, ale Afrika byla zvláště v této době velmi syrovým a nebezpečným kontinentem. Druhým protagonistou příběhu je Škoda 633, předchůdce slavného Superbu s šestiválcovým motorem o objemu 1792 cm³ s výkonem 24,3 kW (33 k). Vůz stál na nýtovaném žebřinovém rámu z U profilů, odpružení bylo řešeno půleliptickými péry, řazení probíhalo skrze třístupňovou převodovku. Šlo o základní verzi s uzavřenou dvoudveřovou karoserií Tudor bez jakýchkoliv speciálních úprav.
Výprava sice oficiálně neměla plnou podporu automobilky a před jejím startem se o ní také nikde nic nepsalo, ale Škoda jí byla zřejmě nakloněna kvůli propagaci výrobků v severní Africe. o cestě později vydal brožuru, v níž zmiňuje, že se cesta odehrála také za přispění společností Varta, Vacuum Oil Company, SKF, výrobce pneumatik Kudrnáč Náchod, Scintilla Vertex a Julius Meinl.
Ing. Hanuš vyrazil 17. února roku 1933 z Radlíku u Prahy, po pěti dnech a 1454 kilometrech na sněhu dorazil do francouzského přístavu Mariseille a o další dva dny později byl jeho vůz vyložen z lodi v Alžíru. Cílem byl Dakar, Hanuš se vydal na cestu se souhlasem Transsaharské společnosti. Smlouva s ní mu garantovala vyslání pátracího záchranného vozidla – ale až po pěti dnech od chvíle, kdy měl dorazit do cíle etapy.
První část cesty do Laghouatu vedla na 442 kilometrech po asfaltu, poté šestiválcová Škoda pokračovala po prašných cestách dalších 211 kilometrů do Ghardáji podél telegrafních sloupů. Ohledně výbavy si československý cestovatel vystačil s málem: s sebou měl startovací kliku, montpáku, kompas (který ztratil) a kombinované kleště – ty mu ale někdo ukradl během cesty lodí. Než dorazil do Ghradáji, vůz se musel probít mračnem živých kobylek, přímo před hotelem na konci první etapy přišel defekt pneumatiky v podobě hřebíku. Duši zalepil, odpočinul si a ohlásil se do cíle další etapy.
Následující část cesty vedla po zvlněném terénu s pichlavým bodláčím za neustálého prokluzování kol a v krajině bez orientačních bodů, i tak se ale Hanuš nakonec dostal do Reggane. Z něj se vydal na nejnáročnější etapu o délce 1100 kilometrů do Tabankortu s jedinou zásobovací stanicí uprostřed. Před startem provedl důkladnou kontrolu vozu včetně seřízení brzd a promazání podvozku. Na palubě měl 173 litrů benzinu, 25 litrů vody, 3 litry minerálky a 15 litrů oleje – vody měl o 52 litrů méně, než určovaly bezpečnostní předpisy, ale nechtěl svůj stroj přetížit. Vezl si také dvě prkna ze sudu pro podložení kol, aby kvůli lepší trakci nemusel upouštět a opět nafukovat pneumatiky.
Na dlouhé cestě dostal Hanuš z únavy a vedra halucinace, vzpomínal že viděl les i poletující bludičky. Ve voze s ním jel africký průvodce Bakik, který jej ale za volantem nemohl vystřídat – neuměl řídit. Škoda se probíjela přes súdánskou hranici, cestovatel později vzpomínal: „Terén je tam strašný. Jsou to hrbečky trávy v hlubokém písku, vyplněné pískem do výše až 30 cm, tráva sama přesahuje často přes chladič. Její přeschlé vršky létají na čelní sklo a v záři světel působí to fantastickým dojmem vybuchujících prskavek.“ Vůz musel jet často na jedničku, vhod přišla světlá výška 18 centimetrů, ale i tak dostal podvozek mezi pahýly stromů zabrat. Přes Tabankort cestovatel dojel do osady Gao ve Francouzské Západní Africe – trasu 1300 kilometrů ujel za 48 hodin místo obvyklých tří dnů.
Dále pokračoval směrem na Dakar podél řeky Nigeru do Niamey. Po cestě potkal gazely, hady i divočáky. Sedmadvacetiletý český inženýr se další den vydal do Ouagadougou v Horní Voltě (dnešním Burkina Fasu), dále přes Bobo-Dioulasso do Bamaka v dnešním Mali, tehdy však šlo o hlavní město koloniálního Francouzského Súdánu. Projížděl i oblastí, kde zuřil stepní požár, v žáru jel se zavřenými okny a kvůli stovkám litrů benzinu na palubě s obavami sledoval jiskry vířící vzduchem. Vyčerpán a vyprahlý vypil v cíli tolik citronády a vody, že cestou do pokoje třikrát omdlel. Po dvoudenním odpočinku a promazání vozu jel přes Kayes do cíle své cesty krajem sužovaným žlutou zimnicí: „Pravidelně tu prý skosí třicet Evropanů ze sta a lidé jako hoteliér Ferrari, který přečkal šťastně deset útoků této zimnice, jsou pokládáni za fakíry,“ konstatoval Hanuš.
Po 6546 km Afrikou v patnácti etapách, s úctyhodným denním průměrem 436,6 km a rekordem 727 km, dorazila Škoda 633 do cíle. O čtyři dny později se parníkem Anfa vrátila přes Gibraltar do Marseille. Při neopatrném vykládání z lodi přístavní dělníci zlomili hlavní list pera levého předního kola, ale Jiří Hanuš opravu odložil až domů. Do Radlíku se šťastně vrátil 17. března 1933, po měsíční výpravě dlouhé 9716 km, s průměrnou spotřebou 13,75 litru lihobenzinového paliva na 100 km.