Řídit klasické červené ferrari při zapadajícím slunci je možná kýč, stejný jako zaparkovat ho u krajnice a sledovat, jak poslední paprsky objímají červený lak nanesený na karoserii od Pininfariny, která ani po dekádách neztratila nic ze své přitažlivosti, ale dejte na má slova: potřebujete to prožít. Je to podobné jako s letní láskou.
Pamatujete na tu dívku na hudebním festivalu, se kterou jste celou noc spolu protančili? Bylo těžké se nad ránem nezamilovat, že? Mou letošní letní láskou bylo Ferrari 400 a naším parketem bylo Litoměřicko. Takže pojďme rozvířit nádrž na 120 litrů benzinu a řekněme si, jaké to bylo. Ferrari 400 totiž není jen hezké, ale pro svou značku také přelomové.
Hrany určily dekádu
Ferrari mělo v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let velmi plodné období. Zákazníci začali být rozmazlení a už jim nestačil podvozek s neurvalým motorem a na to napasovaným uměleckým dílem od karosárny. Chtěli takové moderní výdobytky, jako jsou elektrická okna, klimatizace nebo posilovače řízení. Designové studio Pininfarina na to odpovědělo adekvátně – chrlilo jeden design za druhým, ale nikdy se neuchýlilo k průmyslové nudě.
Vznikala tak krásná a nadčasová auta s dobrou výbavou a šarmem, který je pro Ferrari vlastní. A právě kvůli něčemu, co je nadčasové, tu dnes jsme. Pininfarina jako jedno z prvních studií opustilo šedesátkový design a hned zkraje sedmdesátek pochopilo, jaký designový směr bude určovat tuto dekádu. A když píšu Pininfarina, tak tím myslím hlavně Leonarda Fioravantiho. Ferrari 365 GT4 2 + 2 z roku 1972 je toho jasným důkazem.
Nástupce modelu 365 GT 2 + 2 z roku 1967 přišel s hranatými tvary, které v kategorii čtyřmístných GT s vidlicovými dvanáctiválci vydržely až do roku 1992, kdy je vystřídal uhlazený model 456 GT. Mezi nimi byly ještě dílčí modely, naše dnešní 400 a její nástupce 412. Pamatujete na ty rozmazlené zákazníky, co chtěli posilovače a klimatizace? Tak přesně ti chtěli i automatickou převodovku. A právě v tom je Ferrari 400 přelomové, protože šlo o první sériově vyráběné ferrari se samočinnou převodovkou, skoro po třiceti letech od založení značky.
Samozřejmě s tím bylo načase, další výrobci exkluzivních vozů, jako Aston Martin, Lamborghini nebo Porsche, automatické převodovky už nabízeli. Vyvstala tak otázka, s čím motor 4.8 V12 spojit. Jednotka v modelech 400 a 412 byla poslední interpretací designu Gioacchina Colomba s úhlem rozevření válců 60 stupňů. Motor měl blok i hlavu z hliníku a model 400 zažil dobu s karburátory Weber i vstřikováním Bosch K-Jet ronic. V prvním případě měl 340 koní, ve druhém 310 či 315.
Automatická převodovka se nabízela již od počátku výroby v roce 1976, a motor měl tedy ještě karburátory, zůstala ale i do éry vstřikování. Zvolenou skříní byl americký třístupňový automat Turbo-Hydramatic 400 od General Motors, zkráceně THM400. Převodovku byste našli také ve vozech Jaguar/Daimler, Rolls-Royce, Bentley, AM General nebo Jeep.
Ferrari na každý den
Je zvláštní posadit se do klasického ferrari a nevzít do ruky kulatou hlavici řadicí páky, kterou přes kulisu vybroušenou z hliníku nedovedete na příslušný stupeň s mechanickým cvaknutím. Místo toho je tu páka jako pro nabírání rychlosti v letadle, kterou usazujete přes štětiny na příslušný jízdní režim. Interiér je mixem dřeva, hliníku a kůže. Překvapí vás ale jeho vzdušnost, pohodlná sedadla a prostor i na zadní lavici.
Tohle si dokážu představit jako auto na výlet se třemi kamarády. Dokonce i zavazadelník je použitelný. Rozjezd s touto 400 se nijak neliší od klasických automatů, normálně na režim Drive. Pod ním jsou pak ještě jednička a dvojka. Na jedničku se můžete klasicky taktéž rozjet nebo s ní vyjet strmý kopec. Dvojku pak můžete hojně využívat při sportovním ježdění, když si chcete sami podřadit před zatáčkou a nechcete to nechat na logice převodovky, které to bude s podřazením přece jen trochu trvat.
Spojení italského dvanáctiválce a americké třístupňové převodovky je něco, co na papíře nevypadá moc dobře, ale v reálu to funguje skvěle. Převodovka od GM není žádná sportovní skříň, ale naopak krásně podtrhuje gétéčkovou náturu modelu 400. Motor Colombo s ní jako by našel svou druhou tvář. Po vytočení nad pět tisíc otáček stále běsní a graduje výkon, ale při obyčejném cruisingu je až překvapivě jemný. A pokud na tuhle hru přistoupíte i vy a necháte čtyřstovku pořádně prohřát, odmění se vám velmi příjemnou jízdou, kterou bych si troufal přirovnat k americkým korábům. Jen to jsou úplně jiné koně, plnokrevníci.
Tato verze musela být pro tehdejší zákazníky jako zjevení, najednou mohli mít doma ferrari, jaké ještě nikdy předtím nevzniklo, a jízda s ním byla jedinečná. Samozřejmě i automatická 400 má své neduhy, pokud si třeba při rychlejší jízdě sami nepodřadíte, čeká automat až moc dlouho. A také vás to bude bolet na čerpací stanici. Kombinace těchto ústrojí umí být pěkně žíznivá a pod dvacet litrů se dostanete jen letargickou jízdou.
Vyspělá technika
Do Ferrari 400 Automatic od investiční platformy Portu Gallery jsem si sedal kvůli motoru, ale zůstal bych v něm kvůli podvozku. Vše, co jsem popisoval výše, by se totiž neobešlo bez vynikajícího odpružení. Rodina modelů 400 používá vpředu i vzadu dvojité lichoběžníkové zavěšení s teleskopickými tlumiči a stabilizátory. K přenosu sil na silnici má patnáctipalcová kola s pneumatikami o rozměrech 215/70. To už je guma, do které se dá pořádně opřít, ale hlavně toho sama o sobě umí dost odfiltrovat. Spojte si to pak s rozměrnými měkkými sedadly a spíše měkce naladěným odpružením a máte tak pohodlné auto, že jsem něco podobného naposledy zažil snad jen v Rolls-Royci Silver Shadow.
Čtyřstovka tak vzala sportovní náturu Ferrari a přetvořila ji ve dvanáctiválcový obývací pokoj, kde nechybějí elektronické vychytávky a popelník. Vskutku znamenité auto, ale po dalším ohledání je to ještě lepší. Řízení je šnekové a brzdy kotoučové. Obojí je naladěno skvěle, zatímco řízení je typicky italské, s reakcemi již od středové polohy a velmi dobře nastavené, brzdy mají dobrý nástup účinku a umějí s 1700 kg vážícím vozem celkem rychle zastavit.
To všechno se bude hodit, když vám jednou za čas bouchnou saze a rozhodnete se ukázat okolnímu provozu, že ta nejlepší auta už byla vyrobena. Samozřejmě že pak narazíte na limity velké karoserie a v plném nasazení vám už nebudou stačit ani brzdy, ale svižná jízda po okresních silnicích 400 prostě sluší stejně jako vyšší rychlosti na dálnici.
Dobové prameny uvádějí, že Ferrari 400 Automatic se umělo rozjet až na 250 km/h, a já bych mu to věřil i dnes. Vůz se vyráběl v průběhu let 1976 až 1985. Prodejně se dala 400 považovat za úspěch a velkou popularitu si získala především v Americe. Asi tušíte, proč zrovna tam. Puristé možná byli trochu zmatení stejně jako dnes, když Ferrari vyrábí SUV, ale pro obojí by měli mít pochopení.
Po modelu 400 navíc následovaly modely 512 BB, 208 GTB, Testarossa a 288 GTO, takže představení modelu s automatickou převodovkou nebylo žádné zakládání nových pořádků, ale jen a pouze uspokojení potřeb trochu jiných klientů. Série Ferrari 400 se na evropských inzercích zpravidla moc neobjevuje, vždy jen pár kousků. Ceny začínají někde okolo 1,4 milionu korun a končí lehce nad dvěma miliony. Je to tedy jedno z těch levnějších ferrari.
Pojďte se projet
Jízdu s ferrari ze sedmdesátých let jsem si představoval úplně jinak. Byl jsem ale velmi příjemně překvapen, protože si čtyřstovka s automatem nehraje na něco, co není. Konstruktéři udělali místo nabroušeného vozu poddajný kočár a osobně to jako chybu nevidím. Zároveň si nedovedu představit, že by automatickou převodovku mělo jakékoliv jiné ferrari z té doby, k charakteru série 400 taková volba prostě sedí. Jasně, chápu, že jinou verzi převodovky THM400 měl i pick-up GMC, takže se můžeme bavit o nějaké ztrátě exkluzivity, ale co se radši místo toho projet?
| Ferrari 400i Automatic: technické údaje |
| Motor |
Zážehový vidlicový dvanáctiválec, vstřikování Bosch |
| Objem [ccm] |
4823 |
| Výkon [kW/ot.min] |
228/6500 |
| Převodovka |
třístupňová automatická GM Hydramatic |
| Brzdy |
kotoučové |
| Vnější rozměry [mm] |
4810 x 1798 x 1314 |
| Hmotnost [kg] |
1830 |
| Objem nádrže [l] |
120 |
Článek vyšel v Auto Tipu Klassik 08/2023. Časopis si můžete koupit na ikiosek.cz.