Renault 4 byl nástupcem slavné „želvičky“ 4CV, která se prodávala i u nás. Je dodnes nejpopulárnějším francouzským vozem a jeho výroba trvala přes třicet let.
Kapitoly článku:
Po druhé světové válce zestátněný Renault se u svých malých vozů rychle přeorientoval na motory vzadu. Návrat ke koncepci „vše vpředu“ přišel až s typem 4, původně dokonce R4, úhlavním konkurentem „kachny“, tedy Citroënu 2CV. Vývoj projektu 112, který trval od jara 1956, spustil samotný šéf Pierre Dreyfus. R4 byla představena domácím novinářům 28. srpna 1961, široké veřejnosti se ukázala poprvé až 21. září na autosalonu ve Frankfurtu. Autíčko to bylo opravdu v mnoha směrech revoluční, mělo totiž kromě čtveřice bočních dveří i výklopnou zadní stěnu, takže se dozadu snadněji nakládala zavazadla. Můžeme jej klidně považovat za hatchback...
Pro všechny bez rozdílu
Základním motorem byl kapalinou chlazený čtyřválec OHV objemu 747 cm3 s výkonem 17 kW (23 k), který konstruktéři uložili podélně za přední nápravu. Jako novinku představil uzavřenou chladicí soustavu, jinak vycházel ze „želvičky“. Kapota se vyklápěla směrem vpřed i se světly, čelní sklo, pod kterým se nacházela větrací klapka, bylo prakticky kolmé, boční okénka zase posuvná a nikoli stahovací.
Renault 4 vyznával koncepci "vše vpředu", měl motory před nápravou a poslosamonosnou karoserii, měkký podvozek toho snesl hodně
Sympaticky oblá R4 se základními rozměry 3,67 x 1,49 x 1,55 m byla sice lidovým, ale vlastně také víceúčelovým automobilem jednoduché a robustní konstrukce, který zvládl i lehčí terén. Dopomáhala mu k tomu nízká hmotnost, vážil totiž zhruba 600 kg. Podvozek měl nestejný rozvor náprav na obou stranách (2,40 m vlevo, 2,44 m vpravo). Přední náprava s lichoběžníkovými závěsy byla odpružena podélnými zkrutnými tyčemi, zadní kliková příčnými, ale podélně přesazenými. Polosamonosná karoserie se upevňovala k plošinovému rámu. Měkké pérování poskytlo dostatek pohodlí, stejně jako sedadla.
Levnější Renault 3 (vlevo) se neprosadil, čtyřka s praktickými výklopnými pátými dveřmi se stala bestsellerem
Automobil mohl sloužit jako osobní i užitkový, byl určen všem: ženám, mužům, živnostníkům i zemědělcům, policistům, rodinám na výlety a také do městského provozu. Vysoká karoserie poskytovala dost prostoru posádce i zavazadlům, zadní lavici bylo možné sklopit. Minimalistická, až spartánská přístrojová deska se během dlouhého života měnila celkem třikrát, z ní trčící řadicí páka nejdříve třístupňové přímo řazené převodovky jí ale vždy zůstala. Spojka byla mimochodem suchá.
Trojka
Vedle R4 se nabízela ještě slabší a levnější R3, poháněná čtyřválcem 603 cm3/17 kW, Vyráběla se však jen jeden rok (do října 1962) a koupit si ji mohli pouze Francouzi. Postrádala třeba třetí pár bočních oken, výbavou však nedisponovala skoro žádnou a proto se s pouhým 2.571 exemplářem na kontě neprosadila.
Kompletní prosklení neměla ani nejlevnější čtyřka, ale pouze luxusnější 4L (odtud francouzská přezdívka Quatrelle). Ta se v roce 1962 dočkala silnějšího motoru 845 cm3/20 kW (27 k) z kulaté Dauphine. Základ volil málokdo, dražší, ale komfortnější „elko“ jasně převažovalo...
Průběžné modernizace
V polovině 60. let zmizelo písmeno R oficiálně z označení, miliontý vůz byl vyroben 1. února 1966. Spolu s prvním faceliftem v srpnu 1967 přišla převodovka čtyřstupňová. Nová hliníková maska chladiče nahradila chromovanou a protáhla se, obepínala už i světlomety. Dostala také vodorovnou lištu a logo se přesunulo z jejího středu doleva. Roční produkce se vyšplhala na 370 tisíc kusů. Trefa do černého, žádné jiné francouzské auto se v té době neprodávalo tak dobře...
Renault ovšem neusínal na vavřínech a svůj bestseller průběžně cizeloval, šestivoltovou elektroinstalaci nahradil dvanáctivoltovou (1970) ve třiasedmdesátém následovaly kromě nového převodného ústrojí také účinnější brzdy, byť stále pouze bubnové.
Nejvýraznější stylistické změny prodělal Renault 4 v letech 1967 a 1974, od začátku sezóny 1978 se objevily plastové lišty na bocích
O rok později na podzim se opět změnila příď, vozy dostaly obdélníkovou masku z černého, případně šedého plastu dle verze. V roce 1976 pod ní našla místo obdélníková směrová světla. Umělá hmota se na přelomu let 1977 a 1978, kdy do světa vyjel pětimiliontý vůz, objevila také na bocích. Lišty měly i ochrannou funkci, ale důležitější byl u modelu se zkratkou GTL výkonnější čtyřválec 1108 cm3/25 kW (34 k).
Renault 4 GTL ročníku 1983, o rok mladší bílý vůz a finální verze palubní desky (rozlučková série Bye Bye, 1992)
Drobné změny pokračovaly rovněž v letech osmdesátých, tou největší technickou byla bezesporu instalace předních kotoučových brzd (1982). Ocelové nárazníky následně nahradil plast a na ten přední se přesunula registrační značka, tudíž zbylo místo pro další větrací mřížku pod maskou. V sezóně 1986 skončila osmsetpadesátka, kterou vystřídal motor 956 cm3, konstrukčně prakticky pouze zmenšený 1,11 l.