Dětské sedačky dnes bereme jako naprostou samozřejmost a jejich účel není nutné vysvětlovat, úplně první verze samostatných sedadel pro děti však měly s bezpečností jen pramálo společného.
Bezpečnost dětí v automobilech se v dřevních dobách motorismu řešila stejným způsobem, jako v případě dospělých cestujících. Vůbec nijak. První sedačky pro děti se nicméně objevily relativně brzy, podle dostupných zdrojů byly k mání už počátkem třicátých let minulého století. S bezpečností, tak jak ji vnímáme dnes, ale měly pramálo společného.
Hlavním důvodem, proč je do svých aut začali montovat svépomocně nejdříve samotní majitelé a posléze se svou nabídkou vyrukovaly i první firmy jako Bunny Bear Company, byla prostá snaha dostat děti pod kontrolu.
Nemusíte mít ani zkušenosti s vlastními potomky, abyste si uměli představit, jak dlouho by asi vydrželo takové batole sedět či ležet na jednom místě, pokud byste ho „odložili“ na zadní lavici či přední sedadlo vedle sebe. Předpokládáme, že déle než půl minuty by to asi netrvalo.
První konstrukce, které bychom s přimhouřením jednoho oka nazvali autosedačkou, proto vznikaly jednak proto, aby malé děti nepotulovaly po interiéru, mělo to však i jinou výhodu. Sedačky se schválně navrhovaly tak, aby malý pasažér seděl výš a měl výhled ven, kde to bylo zajímavější, protože se okolí neustále měnilo a tím zaměstnávalo jeho pozornost.
Následujících třicet let na tomto stavu mnoho nezměnilo. Dětské sedačky, které se povětšinou zavěsily na opěradlo spolujezdce, dostaly akorát volant, funkční klakson či páčku pod volantem připomínající řazení, aby se mladý spolujezdec opět nenudil, tím ale invence jaksi končila.
Mezitím se na přelomu čtyřicátých a padesátých začaly objevovat první pokusy s bezpečnostními pásy. Ve výbavě je měl kupříkladu Tucker 48, který se ale nakonec sériově nevyráběl, každopádně v roce 1959 zařadilo bezpečnostní pásy do sériové výbavy svých aut Volvo.
Také tento počin inspiroval další konstruktéry k tomu, aby se konečně pořádně zamysleli nad specifickým způsobem ochrany malých pasažérů a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Nezávisle na sobě se v roce 1962 o stavbu první skutečné autosedačky postarala hned dvojice vynálezců.
V Británii to byl Jean Ames, kdo navrhl a postavil dětskou sedačku otočenou proti směru jízdy a doplnil ji popruhy připomínající tak trochu kšandy. Pracoval s myšlenkou, že tato orientace zádržného systému ve směru zpomalování vozu je zkrátka bezpečnější. Ve Spojených státech se stal v tom samém čase průkopníkem Leonard Rivkin z Denveru v Coloradu, šel na to ale trochu jinak. Jeho autosedačka využívající trubkový rám směřovala pro změnu dopředu, bylo možné ji montovat dopředu, dozadu a v některých autech i mezi sedadla.
Tou dobou se začalo velmi pomalu hýbat také soukolí automobilového průmyslu. Ve Švédsku se pustil do vývoje profesor Aldman, který si povšiml, že astronauti leží v návratovém modulu otočení proti směru přistání, aby se lépe vypořádali s akcelerací a silami působícími na jejich tělesnou konstrukci.
Přestože děti nejsou svou stavbou těla jen „malí dospělí“, Aldman pochopil, že toto řešení by se dalo uplatnit také při vývoji autosedačky, která by v případě čelní kolize snadněji ochránila dítě. Svůj výtvor představil v roce 1964 a Volvo ho rovnou vyzkoušelo při nárazovém testu modelu PV544.
Nedlouho poté se přidaly také americké automobilky. Ford Motor Company vyrukovala v roce 1968 s plastovou sedačkou Tot-Guard, kterou na svém místě přidržoval bezpečnostní pás automobilu. V koncernu General Motors šli na to ještě specifičtějším způsobem. Představili Loveseat, sedačku pro batolata otočenou ve směru jízdy a druhý model pro kojence otočený naopak proti směru jízdy.
První laboratorní studie v USA prokázaly, že použitím dětské sedačky a celkově i zádržných systému pro děti, redukuje riziko vážného zranění nebo i úmrtí až o sedmdesát procent ve srovnání s malými pasažéry, kteří se po autě mohli pohybovat volně.
Stejné zkoušky mimo jiné prokázaly, že už obyčejné popruhy či jakékoli pásy pro děti zvyšují šanci na přežití o pětačtyřicet procent, takže se záhy o tuto formu ochrany začaly zajímat i úřady. Prakticky souběžně s představením prvních produktů firmy The Bobby Mac na počátku sedmdesátých let byly v roce 1971 vydány USA federální zákony nařizující nejméně tříbodové pásy pro dítě a pásy, kterými se dětská sedačka ukotví k samotnému automobilu.
Osmdesátá léta přinesla seriózní nárazové testy autosedaček, takže ty jsou stále robustnější a bezpečnější. Jak se říká, zbytek je historie zahrnující známé systémy Isofix (1997) či LATCH (2002), což je severoamerická obdoba Isofixu. A pokud vás zajímá, jak se dětské sedačky měnily v průběhu téměř celého století, podívejte se do galerie.