V dnešní době běžná věc, v roce 1907 „atrakce,“ která se dostala i na pohlednice – žena, taxikářka. Toto jsou příběhy průkopnic.
Práva žen, ať ta skutečná daná zákonem, nebo ve smyslu nepsaných pravidel, se ve Francii počátkem minulého století dosti lišila od současnosti. Například volit mohly Francouzky až od roku 1944, u soudů bylo často prokazatelně nadržováno mužům, dále pak měly ženy omezený přístup k vyššímu vzdělání i některým profesím. Proto v roce 1907 přišlo velké pozdvižení, když několik žen získalo licenci kočí v Paříži. Jejich příběhy se zabývá jedna část revue „Práce, pohlaví a společnost“ z roku 2016, konkrétně článek „Pařížské Cochéres (kočí), ukázka rizika“ od Juliette Rennesové.
Příběh pařížských taxikářek začal ve velkém 21. února roku 1907, kdy se do ulice Amelot čísla popisného 94 hrnul dav zvědavců, novinářů a fotografů. V této dělnické čtvrti 11. obvodu sídlilo vozové depo bratří Rabierů, kteří jako první najali dvě kočí – ženy – v Paříži. Novináři se dle historických pramenů předháněli, kdo se stane jejich prvním zákazníkem bude tak moci získat „sólokapra.“ Ještě téhož dne se objevily reportáže v denících Le Petit Parisien, La Presse, Le Journal, Le Matin, Le Temps a Gil Blas. Šlo o očekávanou událost, protože v médiích se objevila zpráva o přípravě učnic na zkoušky profese kočí již koncem roku 1906. Do dubna 1907 pak o ženách – kočí a drožkařkách vyšlo v masovém tisku na dvě stovky článků. A kdo byly tyto průkopnice?
Za vůbec první z hlediska zisku licence je považována Clémentine Dufautová. Narodila se v roce 1881 ve Franconville (Val-d’Oise) a vyrůstala ve venkovském prostředí, kde se naučila zacházet s koňmi. Její otec byl drobným obchodníkem, a právě v rodinném podniku získala své první zkušenosti s řízením vozů tažených koňmi. Později se přestěhovala do Paříže, kde se provdala za kočího. Její manžel jí naučil řídit fiakr, což vedlo k tomu, že se rozhodla zkusit kariéru v této profesi.
Když se Clémentine Dufautová rozhodla stát se kočí, její motivace byla částečně inspirována novinovými články, které psaly o dalších ženách, co se chystaly vstoupit do doposud ryze mužské profese. Po jejím prvním dni v práci, kdy se ocitla pod drobnohledem novinářů a veřejnosti, začala být vnímána nejen jako průkopnice, ale i jako symbol odvahy a emancipace – její příběh byl často zmiňován v novinách a inspirací a vzorem i pro další ženy, které se rozhodly vstoupit do této náročné profese.
Společně s ní byla jednou z prvních dvou žen – kočí Eugénie Charnierová, narozená v roce 1878. Vyrůstala ve venkovském prostředí a od mládí byla zvyklá pracovat s koňmi. Její rozhodnutí stát se kočí bylo motivováno touhou uniknout z chudoby a zajistit si stabilní příjem. Podobně jako Clémentine Dufautouvá se i Eugénie setkala s obrovským zájmem veřejnosti a médií. Byla známá svou odvahou a schopností zvládat nebezpečné situace, což dokládá incident, kdy byla její jízda ohrožena jiným kočím, ale Eugénie situaci bravurně zvládla a vyhnula se kolizi.
Další z prvních „taxikářek“ byla Marie Lutgenová, známá také jako komtesa du Pin de la Guérivière. Narodila se v roce 1879 do šlechtické rodiny, ale finanční problémy rodinu donutily k zásadním změnám. Poté, co její rodina přišla o majetek, byla Marie nucena hledat si zaměstnání, což bylo v dané době stejně jako u jejích kolegyň nejen neobvyklé, ale také velmi kontroverzní. Setkala se s velkým odporem zejména od mužů, kteří ji obviňovali z toho, že se vzdává svých „ženských“ povinností. Dostávala množství anonymních dopisů s nenávistným obsahem.
Největší hmatatelné agresi byla ale vystavena Pauline Vilainová. Ta se narodila v roce 1876 ve vesnici v departementu Sarthe. Později se přestěhovala do Paříže, kde se rozhodla stát se kočí. Během služby do ní úmyslně najel řidič autotaxi, což vedlo k vážnému zranění a následné hospitalizaci v nemocnici Bichat.
První plnou taxikářskou licenci a i pro vozidla se spalovacím motorem pak dle dostupných pramenů získala v květnu roku 1908 Inés Decourcelleová, i když ta se přetahovala o prvenství s Gaby Pohlenovou, která tvrdila, že takto jezdí už od roku 1906. Nicméně mademe Decourcelles skutečně měla jako první „papíry“ na drožku i motorové vozidlo. Jako místní zajímavost se mimochodem objevovala i na pohlednicích.