Na ochranu chodců při autonehodách se dnes hledí více než kdy dřív. Jak tomu ale bylo v začátcích automobilové dopravy? Možná se budete divit…
Moderní auta jsou už dnes konstruována s cílem naprosto minimalizovat zranění chodců při střetu. Ochrana chodců je také důležitou součástí v celkovém hodnocení crash testů. Konstruktéři tak speciálně tvarují přední části aut. I kvůli tomu prakticky zmizely emblémy a sošky na kapotách, rozloučili jsme se také například s vyklápěcími světlomety.
Někteří výrobci pak sahají k novým technologiím, používají se třeba systémy aktivní kapoty, která se při nárazu lehce vysune nahoru, aby zmírnila dopad chodce na plochu kapoty. Nehledě pak na přehršel asistenčních systémů, které mají co nejúčinněji snížit riziko samotného střetu chodce a vozu.
Možná byste si mysleli, že na ochranu chodců se v úplných začátcích motorismu moc nehledělo. Ačkoliv se bezpečnosti v žádném případě nepřikládala taková váha jako dnes, i tehdy se objevilo pár vynálezů, které měly co nejvíce zmírnit následky střetu chodce s autem.
Dle historiků byla v roce 1896 úplně první obětí takové nehody jistá Bridget Driscoll z Londýna. V Americe se pak první smrtelná nehoda zahrnující chodce stala v roce 1899, kdy jistého Henryho H. Blisse srazil v New Yorku elektrický taxík.
Krátce po těchto a mnoha dalších incidentech se začali objevovat první vynálezci, kteří chtěli udělat něco pro bezpečí chodců. Tyto pokusy tedy můžeme označit za první bezpečnostní prvky tohoto typu. Nutno podotknout, že žádné z níže uvedených zařízení se nakonec do sériové výroby nedostalo. Minimálně však zvyšovala povědomí o nutné ochraně chodců vůči automobilům.
Síť, plachta, nebo smetadlo?
Dnes tyto nápady bezpečnostních zařízení vypadají opravdu bizarně. A vůči chodcům snad ještě více nebezpečně. Z Nizozemí pochází například vynález, který byl pojmenován doslova „ochránce“. Dvě pružné čelisti tvořené sítěmi měly zachytit chodci nohy a udržet jeho tělo na přední masce vozu.
Hledělo se totiž především na zamezení spadnutí nebožáka pod kola auta. Testovací dobrovolník však na úvodní fotce nevypadá zrovna spokojeně. Podle všeho bychom se měli pohybovat někdy kolem roku 1911, přičemž obdobné vynálezy s mechanismem zachytávací sítě či plachty (v galerii) se ale objevovaly i později, jak ukazuje video z roku 1927 níže.
Existovaly však i jiné nápady. Například jednoduchý nárazník z plechového rámu a pletiva si vzal inspiraci z již osvědčených nárazníků na lokomotivách, kterým se v Americe říkalo „cowcatcher", u nás lépe známý pod pojmem „smetadlo“. Jeho úkolem bylo u lokomotiv odsunout nežádoucí překážku z tratě.
Tato automobilová varianta měla osobu buď odstrčit z cesty, nebo v možném případě zachytit mezi přední světlomety, aby člověk nespadl pod kola. V praxi a ve větší rychlosti si to ale snad ani nelze představit. Fotografie v galerii by měla pocházet z roku 1924 z Paříže.
Někteří koumáci pak viděli řešení v radlici, která měla ve spodní části tři otočné části. Jakmile se měla ocelová konstrukce před maskou setkat s chodcem, spodní otočná část se spustila k zemi a člověka v nejhorším případě odsunula po zemi. Alespoň to tak tedy zmiňuje dobový leták. Automobil měl v tomto případě i přední blatníky protaženy mnohem níže k zemi, aby se člověk pod kola opravdu nedostal. Tento výmysl už zcela připomíná mohutné nárazníky starých lokomotiv.
Ještě o kus dál myšlenku s „radlicí“ dovedla verze pro nákladní vozy. Ta obdržela otáčející se válec s mřížkou, který byl při jízdě uzamknut nahoře před chladičem a fungoval jako klasický nárazník. Až v případě blížící se nehody měl řidič pákou mechanismus spustit na zem, zachytit chudáka chodce a během brzdění jej doslova válet před autem. Opět měl tedy zabránit tomu, aby se dostal pod kola.
Jasnou nevýhodou je kromě válení chodce po zemi samozřejmě i reakční doba šoféra, který musel dopředu vědět o nevyhnutelném střetnutí s člověkem a celý bezpečností prvek nejprve aktivovat. I tento úsměvný zachránce životů z roku 1931 tak rovněž, podobně jako další vynálezy, zůstal u pouhého prototypu.