Až do roku 1960 neprošla hlavní světla osobních aut žádnou výraznou proměnou. Novinka se ale rychle uchytila.
Dnes svítíme žárovkami, xenonovými výbojkami či diodami, dříve ale stačilo autům jen velmi málo i z hlediska designu. V našich končinách bývaly rané automobily osvětleny acetylenovými nebo olejovými lampami, ve 20. letech minulého století začala vládu nad světlem přebírat elektřina – elektrické světlomety měl například model Laurin & Klement Škoda 110 z roku 1929.
Další změna v Evropě přišla v 50. letech se zavedením asymetrických světlometů, které více osvětlovaly pravou stranu vozovky a méně oslňovaly protijedoucí řidiče. V roce 1958 pak byla v Ženevě uzavřena dohoda, k níž se připojilo i tehdejší Československo, která potvrzovala dodržování mezinárodních standardů pro světlomety a vzájemné uznávání homologací mezi signatářskými státy.
Po rozpadu Československa v roce 1993 harmonizovala nová Česká republika předpisy s legislativou EU, šlo o předpis 76/761/EHS ještě z dob Rady evropských společenství z 27. července 1976. Dnes jsou světla, světlomety a vůbec osvětlení regulovány zákonem č 361./2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a prováděcí vyhláškou č. 341/2002 Sb., která stanovuje technické požadavky na vozidla.
Legislativa a technika jsou jedna věc, ale co design? Ten stagnoval prakticky celou první polovinu historie moderního motorismu.
Pokud si odmyslíme exotické, malosériové nebo závodní automobily, sériová masová osobní vozidla měla světla vždy kulatá – a to až do roku 1960. Tehdy se objevil Ford Taunus generace P3, výrobek německé větve americké automobilky, vyráběný výhradně pro Evropu. Právě ten je oficiálně považovaný za první produkční vůz s (velmi volně míněno) hranatými nebo nekulatými světlomety.
Autu se přezdívalo „Taunus vana“ – ve své rodné němčině Badewannetaunus. Premiéra proběhla v Beethovenově koncertním sálu v Bonnu za přítomnosti německého kancléře Konráda Adenauera a vnuka zakladatele značky, Henryho Forda II. Druhým sériovým autem s hranatými světlomety, avšak bez většího zaoblení, byl Citroën Ami z roku 1961.
Za velikou louží dostaly světlomety svá první skutečná pravidla v roce 1940. Tehdy bylo zavedeno, že všechny vozy musí být vybaveny dvěma kulatými sedmipalcovými (zhruba 17,8 cm) světlomety po každé straně. Světlomety musely být hermeticky uzavřené, žárovka, reflektor a čočka tak tvořily jeden celek, což zvyšovalo spolehlivost a odstranilo potřebu údržby, ale zároveň znemožňovalo výměnu žárovky.
Od roku 1957 bylo povoleno používat čtveřici světlometů, ale stále kulatých, i když s průměrem 5,75 palce (zhruba 14,6 cm), což lehce rozvázalo ruce designérům a zároveň poskytovalo lepší osvětlení vozovky. Proto také existují různé verze světel pro evropský a americký trh u mnoha globálních modelů, v galerii se můžete podívat například na Mercedes W123 „piáno," velmi markantní byl rozdíl i u Jaguaru XJ-S
V letech 1974 a 1975, tedy dekádu po Evropě, bylo v USA konečně povoleno použití hranatých světlometů, jako první je dostal Cadillac Eldorado. Teprve v roce 1983 povolil americký Národní úřad pro bezpečnost silničního provozu použití kompozitních světlometů s vyměnitelnými halogenovými žárovkami typu H1 – dostat se tato informace k tehdy běžnému československému motoristovi, jistě by se hodně nasmál.
Zdroj: Autorský článek