Velká cena Československa v roce 1949 byla skutečně grandiozní událostí. Vzrušující, ale zároveň tragickou.
Velká část světa měla v období po druhé světové válce mnoho důležitějších starostí, než byl motorsport, ale vzhledem k tomu, že se ve vrcholné kategorii klání monopostů jezdilo jezdilo i v letech 1940 až 1942 (například v Austrálii, Brazílii, USA, Argentině a jela se i Targa Florio), je jasné, že zájem veřejnosti o motorsport je veliký.
Ve formátu Grand Prix se začalo již v září roku 1945 v Paříži. V roce 1946 se pak jela první sezona, která připomínala budoucí F1, i když bez oficiálně organizovaného šampionátu – největší akce Grandes Épreuves byly v Saint-Cloud ve Francii, ve švýcarské Ženevě a v italském Turíně. Další Grand Prix mimo ucelený formát mistrovství se pak jely na jiných místech ve Francii (Nice, Prado, Dijon, Nantes Lille), Itálii (Miláno), ve Španělsku nebo také v Brazílii a Spojeném království. V roce 1947 pak proběhla první sezona s vybranými prestižními závody (Švýcarsko, Belgie, Itálie a Francie) ve velkém stylu pod Mezinárodní automobilovou federací FIA a standardizací pravidel pro vrcholnou kategorii motorsportu.
V roce 1948 se takzvaných Grandes Épreuves, tedy významných událostí v kalendáři FIA, konalo opět čtvero, a to v Monaku, Švýcarsku, Francii a Itálii, přičemž stejně jako v minulých poválečných letech proběhlo okolo dvacítky dalších Grand Prix menšího formátu. V roce 1949 bylo Grandes Épreuves pět – v Británii, Belgii, Švýcarsku, Francii a Itálii. A mezi „méně významné“ Grand Prix se přidala i první Velká cena Československa.
Špičkový motorsport se vrátil na Masarykův okruh po dvanácti letech, závody proběhly 25. září a v kalendáři předchůdkyně F1 s mezinárodním uznáním představovala 18. podnik sezony. Oproti dřívějšku došlo ke zkrácení trati, zejména o nebezpečné (avšak divácky atraktivní) úseky v lesích a také zatáčky v okolí Ostrovačic. Celková délka nového okruhu činila 17,8 km. Velkou změnou byl opačný směr jízdy, okruh se nově jezdil po směru hodinových ručiček.
Na start se postavily největší závodní specialisté své doby – kvalifikaci vyhrál siamský princ Bira (celým jménem Birabongse Bhanutej Bhanubadh), který například v roce 1937 skončil na Velké ceně Brna čtvrtý na vozu ERA B. Hlavní hvězdou byl ale Louis Chiron, který navíc přijal kmotrovství syna československého závodníka Zdeňka Treybala. Ten se kvalifikoval do závodu na 10. místě s vozem Simca Gordini T 15. Z druhého místa pak startoval Giuseppe Farina na Maserati. Ještě před samotným závodem došlo během tréninku k nehodě Václava Uhra s vozem Maserati 6CM, který se dvakrát převrátil a podlehl svým zraněním.
V rámci samotné Velké ceny Československa pak došlo k vážné nehodě již v prvním kole, kdy ve stoupání ke Kohoutovicím vyjel z trati Farina, najel do patníků a zranil 12 diváků, z nichž pak dva svým zraněním podlehli. Po tomto incidentu Farina vběhl do trati, kde jej srazil britský pilot Reg Parnell a popovezl na kapotě, což skončilo havárií. Ve třetím kole pak havaroval princ Bira, který byl po nárazu vymrštěn z auta a skončil na stromě. O prvenství se přetahovali jezdci Peter Whitehead (na Ferrari 125) a Philippe Étancelin, nakonec zvítězil Brit Whitehead. Ten získal 80.000 československých korun a pohár věnovaný tehdejším prezidentem Klementem Gottwaldem.
Nesmíme zapomenout na úspěchy československých jezdců na této výjimečné akci – na devátém místě se umístil Bruno Sojka, slavný brněnský rodák, skvělý pilot, který si hlavně v začátcích kariéry vždy uměl poradit s konkurencí se silnějšími vozy. V hlavním závodu dojel na devátém místě s Tatrou T602 Tatraplan, za ním následovali Jaroslav Vlček s vozem Magda II vlastní konstrukce, dále František Dobrý na šestiválcovém Frazer-Nash. Doprovodný závod Cena města Brna pak vyhrál Zdeněk Treybal na Simce-Gordini. Na závody se podle různých zdrojů přišlo podívat 250 až 380 tisíc diváků.