Lehké, jednoduché, spolehlivé, obratné – původní Mini. Britská blecha to na závodních tratích uměla i v tvrdé konkurenci, letos oslavuje výročí vítězství na slavné Monte.
O geniální koncepci Aleca Issigonise byly již popsány stohy papíru – navrhnul miniaturní auto s maximálním vnitřním prostorem, zručně využitým půdorysem a atraktivní cenou. Úspěšné Mini ale válelo i v motoristickém sportu, a to díky snaze Johna Coopera, který proslul díky svým monopostům s motory vzadu. Když prý vůz viděl, řekl Issigonisovi: „To je sakra závoďák! Dejte mu větší výkon, lepší brzdy a začněte ho vyrábět.“
A tak už rok po premiéře první verze Mini (1959) s motorem o objemu 848 ccm a s výkonem 25 kW vzniká verze Mini Cooper, která díky vyššímu zdvihu i vrtání svého čtyřválce nabízí 997 ccm a 40 kW, oproti původnímu modelu má také dva karburátory místo jednoho. To umožňuje autíčku s hmotností 645 kilogramů upalovat rychlostí až 138 km/h. Dále vůz měl kratší převody a co bylo nezvyklé na tuto velikostní kategorii – kotoučové brzdy vpředu.
Tato verze v závodním provedení poprvé soutěžila na mezinárodní rallye v roce 1962, kdy zvítězily Pat Mossová (sestra Stirlinga Mosse) s navigátorkou Ann Wisdom-Rileyovou na 14. Internationale Tulpenrallye. Již o dva roky dříve ale vyhrála Sheila O´Clery na Cork 20 Rally s Austinem 7 Mini, což se ještě do světového motorsportu příliš nepropsalo.
Nicméně auto začalo být na závodních tratích hodně vidět, soutěžní modely vznikaly ve speciálním oddělení v Oxfordshireu pod vedením Stuarta Turnera. Ten také v roce 1962 angažoval Timo Mäkinena a Rauno Aaltonena, dále za volant sedali Tony Fall a Paddy Hopkirk. Každý rallyový speciál připravoval od základů jen jeden mechanik, který auto „ušil“ konkrétnímu závodníkovi na míru – vtipným příkladem je zapalovač pro těžkého kuřáka Mäkinena.
Na slavné Monte Carlo získal v roce 1963 Aaltonen s navigátorem Tonym Ambrosem vítězství ve své třídě, celkově byli třetí. Hopkirk s kopilotem Jackem Scottem dojeli šestí – v tomto ročníku mimochodem startovalo osm posádek s Mini. Skvělý úspěch přišel v roce 1964. Na start se postavilo 277 vozů, na trati byla spousta sněhu i ledu, což prý vozům Mini vyhovovalo a větší a těžší konkurenci znevýhodňovalo.
Tým navíc správně zvolil pneumatiky a měl natrénováno, Paddy Hopkirk dojel v předposlední rychlostní zkoušce na Col de Turini do cíle 17 sekund za Bo Ljungfeldtem na mnohem silnějším osmiválcovém Fordu Falcon, díky tehdy platnému přepočtu hendikepu skrze výkon a hmotnost se ale dostal do vedení. A to udržel i v závěrečné jízdě ulicemi Monte Carla. Vozy Mini zde získaly vítězství i v letech 1965 a 1967.
Původní Mini byla britská ikona 60. let. V osmdesátých letech byla výroba originálních Mini ukončena, v roce 1994 se pak značka patřící k Rover Group dostala pod BMW.
V roce 2001 se objevila nová generace v podobě Mini One a sportovních verzí Cooper.
Mini Cooper • Mini Cabrio • Mini Clubman • Mini Countryman