Úsměvné začátky motorsportu neměly s dnešními kláními pranic společného. V cíli bylo jako první parní auto.
Vůbec první klání samohybných vozidel je sice datováno již v roce 1867, ale za skutečný prvopočátek automobilových závodů je považována akce Paříž – Rouen. Tu na 22. července roku 1894 vyhlásil francouzský list Le Petit Journal jakožto „Concours des Voitures sans Chevaux,“ tedy „Soutěž vozidel bez koní.“
Cílem bylo informovat veřejnost o nové technice a její bezpečnosti i použitelnosti běžnými smrtelníky a editor Petit Journalu Pierre Giffard jakožto pořadatel a sponzor závody pojal ve velkém stylu. Soutěžilo se o 10.000 franků, které si mělo rozdělit pět nejrychlejších jezdců, podmínkou pro získání finanční odměny ale bylo, aby vůz byl co nejblíže ideálu. Co to v praxi znamenalo si řekneme za chvíli.
Startovné složilo 102 účastníků, od známých výrobců typu De Dion, Serpollet, Peugeot Fils et fréres nebo Panhard & Levassor až po nadšené amatéry. Jejich seznam se zachoval – vozidla byla skutečně roztodivná z hlediska pohonu. Některá jezdila na benzin, jiná na páru či elektřinu, další údajně na stlačený vzduch, jiná s pedály a u některých byl uveden gravitační pohon.
Do soutěže bylo nutné se kvalifikovat na padesátikilometrové trati, čehož se nakonec nezúčastnilo 78 přihlášených. Již tato akce přilákala davy diváků, jak informoval dobový tisk, vozidla startovala v patnáctisekundových intervalech a musela trasu zvládnout do tří hodin. Tímto sítem prošlo do hlavního závodu z Paříže do Rouenu s trasou dlouhou 126 kilometrů 21 účastníků.
Start proběhl 22. července v osm hodin ráno, s nejlepším časem 6 hodin a 48 minut dorazil do cíle hrabě Jules-Albert de Dion se svým parním vozidlem. Ve skutečnosti šlo spíše o jízdní soupravu, složenou z parního tahače a návěsu, jímž byla půlka klasického kočáru. Šlo o mimořádný výkon, protože pořadatelé předpokládali čas okolo dvanácti hodin – de Dion vybičoval svého parťáka, mechanika a topiče Boutona k maximálnímu výkonu. V soutěžním zápalu nechával vůz pořádně rozjez z kopců bez brzdění, dokonce s ním nechtěně vyjel do pole s bramborami.
Když mu ke konci začalo docházet palivo, byl připraven nechat kočár rozštípat a přikládat s ním. Nicméně vítězem se nestal – jeho povoz nesplňoval podmínku „být co nejblíže k ideálu,“ právě kvůli nepohodlné obsluze a nutnosti mít topiče. Prvenství nakonec připadlo Albertu Lemaitremu s vozem Peugeot a motorem Daimler, který do cíle dorazil o 3,5 minuty později, de Dion přijal druhé místo.
V roce 1914 na závody Paříž - Rouen vzpomínal Paul Daimler, bývalý technický ředitel společnosti Daimler-Motoren-Gesellschaft: „Na tuto jedinečnou podívanou se sjíždějí obrovské davy lidí. Závodní vozy, zásadně odlišné tvarem, typem i velikostí, těžké parní vozy s přívěsy a obrovským výkonem, soutěží s nejlehčími parními tříkolkami a ty zase s benzinovými vozy. Závod jsme doprovázeli v našem motorovém voze. Byla to zvláštní podívaná, vidět tolik zásadně odlišných typů vozidel, jak soupeří v rychlosti: Byli tam topiči těžkých parních vozů, zpocení, pokrytí sazemi, tvrdě pracující a přikládající palivo; řidiči malých parních tříkolek, kteří neustále kontrolovali tlak a hladinu vody v malém, umělecky zkonstruovaném kotli a regulovali spalování oleje; a naproti tomu řidiči benzinových a olejových vozidel, kteří seděli klidně na sedadle řidiče, sem tam upravili nějakou páčku, jako by jeli čistě pro radost - opravdu zvláštní srovnání a naprosto nezapomenutelný výjev, který mi zůstane po celý život.“