Jakým vozem v současné době jezdíte?
Geo Metro, je jich v republice jen málo, protože jde o americkou mutaci japonského vozu Suzuki Swift. Je to taková malá nákupní taška, ale má veliký úložný prostor. A taky má automatickou převodovku, což je do města úplně ideální.
Jaké vozy jste vystřídala, jaký byl Váš nejoblíbenější?
Moc jsem toho zatím nevyzkoušela. Před mým současným „broučkem“ to byla naše rodinná Dacia a po ní Ford Escort, taky pár škodovek a favoritů mých kamarádů, dva terénní vozy (z toho mám nezapomenutelný zážitek na jízdu v Land Roveru Defenderu – to je můj sen!) a potom jsem také jednou měla možnost řídit porsche. A na tomhle jednom příkladě jsem pochopila, že sportovní a malé vozy nejsou nic pro mě. Já potřebuji velký, silný a nezničitelný auťák do výmolů a kaluží, žádného nablýskaného „minisršně“.
Dodržujete rychlostní limity a jak se Vám jezdí po českých komunikacích?
Rychlost se snažím dodržovat a vůbec se snažím jezdit podle předpisů, ale někdy mi to ujede. Výjimečně. A jak se mi jezdí po českých silnicích? Jak kde a jak kdy, většinou ale bohužel dost blbě, je to samá díra a koleje od náklaďáků a dálnice – to je v Česku spíš parodie. Těším se, že se dožiji změny.
Jak se hodnotíte jako řidič, kolik km najezdíte ročně?
Ročně najezdím tak 40 tisíc kilometrů, možná i víc, nemám přehled, nesleduji to. Dojíždím do Prahy, takže to není takový problém. A co se hodnocení týče, já si myslím, že jsem řidič rychlý, zručný a vcelku dobrý, jen někdy trochu zbrklý a netrpělivý. Spíš bych se někdy hodila na okruh Formule 1.
Máte nějakou veselou příhodu za volantem?
Ani ne.
Berete stopaře, stopovala jste někdy?
Stopaře beru jen výjimečně. Jsem totiž dostatečně vyděšená ze všech těch tragických případů znásilněných a zabitých řidiček, které vysíláme u nás v televizi. No a teď vážně, beru jen staré lidi, děti a neškodně vyhlížející studenty. Doba, kdy jsem stopovala je dávno pryč, párkrát jsme to s kamarády a kamarádkami zkoušeli, ale to dlouhé čekání a několikeré „přesedání“ z auta do auta mi vůbec nevyhovovalo. Za to mi ty ušetřené peníze nestály, takže moje snaha stopovat velmi rychle skončila, raději jsem si zaplatila autobus nebo vlak.
Dovedete poskytnout první pomoc?
Tu základní ano. Několikrát jsem pomáhala lidem, kteří omdleli, nebo upadli a něco si udělali. Naštěstí jsem nikdy nebyla nucená dávat první pomoc při nějaké velké nehodě, třeba při autohavárii. A doufám, že se k ničemu takovému ani nepřipletu. Nebyl by to hezký zážitek.
Co říkáte bezpečnostním akcím typu „Kryštof“ a jaké máte zkušenosti s policií? Platíte často pokuty?
Můj názor je jednoznačný. Policisté by měli hlídkovat a kontrolovat řidiče celý rok se stejnou důsledností a četností. Jeden týden za půl roku nic nevytrhne. Pokud řidiči nebudou vědět, že je mohou policisté přistihnout vždycky, když udělají přestupek, stejně si nebudou dávat pozor. Když akce Kryštof skončí, tak ti, co se snažili, zase začnou jezdit bezohledně. My lidé už jsme takoví, když nad sebou nemáme bič pokuty a trestu, tak holt ta pravidla zkoušíme porušovat. Já mám naštěstí až na jednu výjimku arogantního a nepříjemného policisty s policií obecně dobré zkušenosti. Ale to bude asi tím, že když už nějakou chybu udělám, nehádám se a nejsem uražená, ale pokorně čekám, na kolik mi vyměří pokutu. Dohadovat se nemá smysl. Kdyby člověk jezdil podle pravidel, tak by ho nestavěli!
Byla jste účastníkem dopravní nehody? Jak a kde?
Jednou jsem ťukla na kluzkých kostkách v koloně aut do auta stojícího přede mnou. A podruhé mi ujelo špatně zabržděné auto z kopce při parkování. Nabořilo do auta, co stálo přede mnou, já měla zrušený celý pravý předek a autu přede mnou se promáčkl zadní nárazník. Nic jiného mě zatím nepotkalo a znovu opakuju, že jsem moc ráda a doufám, že se nikdy k žádné vážné nehodě nepřipletu!
Jak se díváte na motorkáře?
Já mám motorky ráda – hlavně endura, která vlastně na silnici nepatří. Ale české motorkáře moc neprožívám. Většinou jsou to mladí - a promiňte mi to - hloupí kluci, kteří se na motorkách vytahují před holkami a dokazují si rychlou a nebezpečnou jízdou svou sílu a mužnost. Bohužel, neohrožují jen sebe, ale i ty ostatní na silnicích. Jezdím často cestou kolem Vltavy, která je od jara do podzimu plná motorkářů a musím říct, že už jsem několikrát viděla kluky, kteří utekli hrobníkovi z lopaty – to se klopí zatáčky až do protisměru a předjíždí se v nepřehledných úsecích a najednou, kde se vezme, tu se vezme proti nim je náklaďák. Nic příjemného. Ale abych neházela všechny motorkáře do jednoho pytle, úplně jiná kategorie motorkářů jsou Harleyáři. To jsou pohodoví jezdci, ti mi nijak nevadí, ba naopak, moc hezky se na ně kouká, když vás míjí.
Co byste poradila, doporučila či popřála čtenářům AutoRevue.cz?
Aby si za volantem v každé napjaté situaci s úsměvem říkali: „Klídek, nerve!“