Půlhodina mi stačila, abych pochopil, že na mně dnes žádný agent z autopůjčovny na letišti Menara v Marrákeši nečeká. Což bylo trochu překvapivé, protože objednávka přes osvědčený vyhledávač, která právě tohle slibovala, proběhla zcela hladce. A přestože firma je lokální, pro mě neznámá a nemusí budit důvěru, podle výpisu z účtu je jejím partnerem nadnárodní společnost se slušným jménem.
Naštěstí kancelář mají jen pár minut od východu z terminálu, jak mě informuje místní ostraha, takže to beru jako takovou menší daň za docela příjemné ceny. Výpůjčka vychází v přepočtu pouze 200 korun na den, v ceně je základní pojištění, kilometry vám nijak neomezují. A to jsem nevybral tu nejlevnější dostupnou nabídku.
Důvodem, proč je částka za pronájem auta asi o pětinu nižší oproti běžným zdejším taxám, je zcela nepochybně způsoben tím, že jsme při nákupu letenek jaksi přehlédli fakt, že je právě Ramadán. Celý islámský svět jede zhruba měsíc na čtvrt plynu bez jídla a pití, které si může dopřát až po setmění, což ve čtyřicetistupňových teplotách ve stínu není legrace.
Také proto se na internetu objevují výstrahy varující před nehodami vyčerpaných řidičů za volanty zejména starších náklaďáků bez klimatizace, což nám později potvrdí místní lidé i vlastní zkušenosti. Výlet přesto nakonec nerušíme. Říkáme si, že zažít Ramadán v severozápadní Africe může být zajímavá zkušenost. Navíc turistů se daná pravidla netýkají, akorát je vhodné ze slušnosti nepít a nejíst přímo před domácími, ačkoli (jak jsem měl možnost vidět) ani tohle není dodržováno bez výjimky.
Parkoviště číslo 2 je skutečně za rohem, i když v té výhni, na kterou je nutné nejdříve si přivyknout, vám dá zabrat i krátká procházka. Ani nemusíte být kardiak. Během chvilky ze mě leje jako v sauně. Co je horší, vzápětí začínám chápat, proč asi u terminálu chyběl chlápek s mým jménem na ceduli. Z kanceláře se vyklube zaparkovaná dodávka s poutačem a znuděnou, napůl uvařenou obsluhou.
Nevypadá to zrovna důvěryhodně, ale když vidím, že i světové značky o pár metrů dál úřadují z něčeho, co nelze při nejlepší vůli nazvat jinak než unimobuňkou, skepse trochu opadá. Zaměstnanec chvíli kamsi telefonuje a do pěti minut dorazí Fiat Panda.
Má na sobě pár škrábanců a je trochu zaprášená, ale jinak se zdá být ve slušné kondici. Má najeto necelých třicet tisíc kilometrů, uvnitř to nepáchne, klimatizace funguje solidně, pod kapotou vrčí stará čtyřválcová dvanáctistovka Fire. Což by mohla být výhoda.
Tenhle předpotopný benzínový motůrek s dvouventilovým rozvodem a výkonem necelých 70 koní je jedinou dostupnou motorizací v Maroku. Nějak zvlášť nejede, ale je celkem spolehlivý. Navíc mi přišlo rozumnější mít ve městě raději malé obratné autíčko než něco většího a vhodnějšího při delších přesunech, akorát neohrabaného v hustém provozu a úzkých uličkách. Stejně je na zdejších dálnicích rychlost omezena na 120 kilometrů v hodině.
Po nezbytné byrokracii zahrnující kromě jiného i zablokování nemalé částky na kartě jako pojistky pro případné komplikace, což dělají jen některé autopůjčovny, jdou věci již o něco rychleji. Možná až otravně pečlivě nechávám při prohlídce Fiatu zaznamenat do protokolu i sebemenší poškození laku, aby toho bylo vyškrtáno co nejvíce a detaily pro jistotu fotím. Pokud na něco nemám chuť, tak je to dohadovat se později s někým, kdo stěží komunikuje lámanou angličtinou, jestli ten škrábanec na nárazníku už byl či nikoli.
Než najdu výjezd z parkoviště, vypínám přeposilované řízení režimu City a všímám si, že africká verze Pandy není zrovna výkladnou skříní kvality materiálů a jejich zpracování. Na tvrdé plasty bílý tesák víte co, ale otřepků je tu tolik, že by interiér mohl sloužit jako automatická škrabka na brambory. Popravdě nevzpomínám si, jak kdysi vypadal testovací Fiat, přeci jen už je to dost dávno. Ale mám za to, že na mě působil poněkud hodnotnějším dojmem.
Ať už Italové vyrábí Pandu s dvojí kvalitou plastů či nikoli, zrovna o to tady nejde. Auto je známé po všech stránkách, tudíž psát o něm test by bylo zbytečné. Chci se s vámi ale podělit o specifika z marockých silnic, které naše podmínky připomínají jen vzdáleně.
Že jsme na jiném kontinentu, signalizují už Google Mapy. Přestože máme místní telefonní kartu (za 250 korun dostanete kromě volání i 10 GB dat), aplikace se z nějakého důvodu odmítá při navigaci přepnout do defaultního zobrazení. Místo klasického náhledu zobrazuje pouze zvolenou trasu a vás jako pohybující se tečku. Naštěstí Waze funguje naprosto bez problémů.
Odpolední provoz není příliš hustý, přesto není radno přepínat do ležérního módu. Na hlavním čtyřproudovém tahu spojujícím letiště s centrem Marrákeše zkouší vaši pozornost kola i motorky suverénně jezdící v protisměru (při krajnici, ale opravdu v protisměru), chodci přebíhající přes silnici a zdá se, že použití směrovky je zde pouze málo využívaným doporučením.
Asi po dvou kilometrech mě zleva hezky, jako na uvítanou, vyškolí řidič autobusu. Co na tom, že jedu na zelenou a on z vedlejší na červenou. Kdybych nepřibrzdil, rozplácne Pandu i s nákladem jako žábu. Rozčilovat se je zbytečné. Ačkoli netvrdím, že musíte dávat přednost na každé křižovatce ve stylu známé průpovídky o větším psovi, není to zase ani nijak výjimečná záležitost. Pravdou pouze je, že na červenou s větší chutí jezdí především skútry a mopedy než auta nebo autobusy.
Intuitivně přepínám do režimu „raději nevěř nikomu a ničemu“ a po chvilce si začínám zvykat. Z křižovatek vyrážím na zelenou po pečlivé kontrole kolmých přípojek či dalších rizikových stran raději trochu svižněji a nechávám tu změť aut a motorek řadicích se, jak přijde, pro jistotu za sebou. Jiskřičky sebevědomí ale rychle ztrácím na kruhových objezdech.
Pravidla na nich nejsou jednotná, nezřídka jsou přímo do kruhu zakomponovány další semafory, které se dodržují i nedodržují, ale horší je řazení do pruhů. Přesněji řečeno neexistující řazení do neexistujících pruhů. Naštěstí i místní mají z těchto uzlů evidentně respekt, zpomalí klidně na rychlost chůze a každý se dere vpřed za svým výjezdem, jak jen může, někdy jen centimetry od blatníku vedlejšího dopravního prostředku.
Že to někdy nevyjde, dokazují uražená zpětná zrcátka i na obou stranách, což mě nefascinuje tolik, jako skutečnost, že s takto upravenými vozy se klidně jezdí dál. Částečná slepota se bohatě vynahrazuje klaksonem, který zde nefunguje jako spouštěč uraženého ega a prostředníčku dotčeného řidiče, ale jako dorozumívací prostředek.
Pro slabší povahy s citlivějšími nervy i sluchovody marocký provoz opravdu příliš ideální není, přičemž je jedno, jestli jezdíte v Marrákeši, Casablance, Rabatu či starobylém městě Fès. Na dálnicích se však situace překvapivě obrací ve prospěch civilizovanosti. I když ne ve všem…
Předně by vás možná překvapilo, v jak vynikajícím stavu jsou tamní rychlostní silnice. Zatímco ve městech máte někdy pocit, že tu musí mít svou pobočku české ředitelství silnic a dálnic, hlavní tahy můžeme Maročanům skutečně jen tiše závidět. Asfalt je v perfektním stavu, značení přehledné, čerpací stanice moderní, v evropském formátu.
Když už jsme u pump, ceny paliv jsou nižší než u nás. Za litr benzínu dáte přibližně 28 korun, zatímco nafta je zhruba o tři koruny na litr levnější. Zajímavé přitom je, že cenový rozptyl pohonných hmot je v rámci Maroka jen minimální. Za uvedené částky nakoupíte v Marrákeši, Rabatu, kdekoli na vesnici i dálničních odpočívadlech.
Pokud tedy máte v plánu absolvovat podobnou cestu, měli byste si v souvislosti s výše zmíněným zapamatovat, že se na dálnicích platí mýto. Částky to nejsou nijak závratné. Třeba trasa mezi Casablancou a Marrákešem o délce zhruba 240 kilometrů vyšla (pokud si dobře vzpomínám) asi 100 dirhamů, což je přibližně 10 eur.
Důležité je také vědět, že sice můžete platit i běžnou platební kartou, ta ale musí být vydaná v Maroku, což problém být už může. Doporučoval bych proto mít u sebe dostatečnou hotovost, jelikož jsem bankomaty na dálničních čerpacích stanicích nezaregistroval, ačkoli tím neříkám, že někde nejsou.
Jak už jsem zmiňoval, nejvyšší povolená rychlost na dálnicích je stodvacítka a je pozoruhodné, že se až na pár výjimek skutečně poctivě dodržuje. Což dost možná souvisí s tím, že už i sem dorazila vymoženost jménem měření rychlosti. S jinými předpisy si však zdejší řidičská suita takovou hlavu nedělá. Místním oblíbeným folklórem je nezřídka kilometry dlouhá jízda přes dva pruhy, nadto doplněná zapomenutou blikající směrovkou.
Ačkoli je provoz většinou poloprázdný, předjíždějící má ve zvyku zařadit se zpátky do svého levého pruhu až těsně za vámi, aby vám vzápětí strčili před čumák svůj nárazník. Abych nedělal z komára pověstného velblouda, tuto zábavu neprovozují úplně všichni a nehází to před vás na milimetry, nicméně vaši intimní zóně tím umí hezky dýchnout až na krk. Po pár vteřinách jízdy se každopádně s železnou pravidelností vrátí doprostřed silnice, pochopitelně ze zapnutým pravým nebo levým blinkrem.
O něco méně otravné bývají četné vzdušné víry vznikající v suchých oblastech, které se snaží sem tam prověřit vaši bdělost nenadálými poryvy větru, přičemž bych je zařadil do jedné kategorie s domácími zvířaty pasoucími se na krajnicích výpadovek a sporadickými policejními i vojenskými zátarasy před vjezdem do velkých měst.
Jsou prakticky všude, nezastavili nás ale ani jednou, stejně jako jsem nebyl nucen řešit náhlý kozí či ovčí vyhýbací test. Fauna spořádaně spásá zbytky vegetace a do provozu se v tušení neblahých následků raději nestará, čímž ale nemůžu vyvrátit, že se někdy nerozhodne migrovat s vidinou lepší stravy na druhou stranu silnice. Pastevce nebo vázací lano, aby člověk pohledal. Vlastně, teď si vzpomínám, že jsme jednoho potkali, ten si ale své stádo moderně vezl na korbě pick-upu.
Co jsme také potkali, byly zmiňované nehody řidičů nákladních aut. V galerii najdete pouze kamion, který si to ustlal mezi Rabatem a Fèsem, ale podobné dvě nebo tři další havárie jsme viděli i jinde. Když jsem se na to ptal domácích, svorně tvrdili, že za to může kombinace vedra s Ramadánem, respektive nulového příjmu tekutin.
Tím nicméně nechci říct, že na marockých silnicích probíhá v době půstu armageddon. Ve skutečnosti to byly všechny nehody, které jsme za celou dobu viděli. Což lze při tom neuvěřitelném chaosu panujícím ve městech považovat za menší zázrak.
Abych to trochu zkrátil. Panda se do půjčovny vrátila celá, s průměrnou spotřebou 5,6 litru na 100 km po necelých 1500 kilometrech, a dokonce bez poskvrnky. Tedy pokud nepočítám tu dojezdovou rezervu, kterou jsem byl nucen nasadit ráno před odletem kvůli vrutu zaraženému do pravé zadní gumy. Zaměstnanec půjčovny z jiné směny nad tím při přebírání Fiatu jen mávl rukou a zkonstatoval, že se to stává a měl samozřejmě pravdu. Čímž mě v závěru zcela neoriginálně napadá, že byste si mohli při vyzvedávání auta zkontrolovat přítomnost rezervy na palubě a jestli je dofouknutá. Lepicí sada by nemusela stačit. A to v poušti či mimo civilizace nechcete.