Bezpečnost kompaktních vozů nebyla v 70. letech mezi zákazníky zrovna předmětem diskuze. Konverzaci se tak rozhodl nastartovat sám Opel, a to velice názorně… čelním nárazem.
Dnešní modely Opelu nabízí již ve standardní výbavě slušný počet nejnovějších aktivních i pasivních bezpečnostních prvků. Jak ovšem nyní zmiňuje samotná německá značka, na ochranu posádek svých modelů i ostatních účastníků provozu hledí již dlouhá léta. Před rovnými padesáti lety totiž představila vývojovou studii bezpečného vozu, na jehož pokrokové prvky se nyní v rámci oslavovaného výročí ohlíží zpátky.
V roce 1974 vytvořili inženýři v Rüsselsheimu na základě Opelu Kadett C studii, která měla shrnovat kompletní vizi, kam se bude bezpečnost dostupných kompaktních vozů v následujících letech ubírat. Projekt si vysloužil zkratku OSV 40 (Opel Safety Vehicle), kdy číslovka 40 odkazovala na rychlost v mílích za hodinu (asi 65 km/h), při které technika vozu snese čelní náraz – projekt byl prezentován na mezinárodní konferenci ve Velké Británii pro pokročilou bezpečnost vozů. Proto ony míle v označení.
Při nárazových testech splnilo OSV 40 všechny tehdy zadané cíle při vývoji. Po zmíněném čelním nárazu v rychlosti okolo 65 km/h do pevné překážky bylo možné otevřít všechny čtyři dveře vozu bez použití nářadí. Stejných výsledků dosáhla studie i při čelním nárazu do sloupu v rychlosti 50 km/h, při nárazu zezadu, bočním nárazu do sloupu a při testu převrácení v rychlosti 48 km/h.
Mezi bezpečnostními prvky studie se totiž objevily nárazníky vyplněné polyuretanovou pěnou, zajišťující mnohem lepší absorpci nárazu než u tehdejších plechových nárazníků. Pěnou vyplněné části se při nárazu v rychlosti nad 8 km/h uměly postupně a kontrolovaně lámat. Podobně byly vyplněny i dutiny prahů a dveří, kdežto zesílené střešní nosníky, hlavové opěrky předních sedadel připevněné ke střeše a vrstvené čelní okno přilepené přímo ke karoserii zvyšovaly celkovou tuhost konstrukce vozu.
Stejné řešení s polyuretanovou pěnou využili inženýři také v interiéru, kde byly dvoucentimetrovou vrstvou vyplněny všechny povrchy, se kterými mohla posádka přijít do kontaktu při nehodě. Sloupek řízení byl zase vybaven dodatečným skládacím prvkem ve spodní části, který lépe pohltil energii při nárazu. Výrazné boční opěrky sedadel měly taky omezit střet řidiče a spolujezdce v případě bočního nárazu, zatímco minimalistické opěrky hlavy na předních sedadlech zajišťovaly řidiči lepší výhled dozadu. Tříbodové bezpečnostní pásy se zde objevily na všech sedačkách, vpředu navíc s automatickým napínáním.
Předchůdcem dnešních adaptivních světlometů byla u OSV 40 světla, jejichž dosah svícení mohl řidič manuálně nastavovat. Dále tu nechybělo rozdělené vnější zpětné zrcátko redukující slepý úhel na minimum nebo centrální výstražný systém od společnosti Hella, který případné závady na vozu signalizoval příslušnými kontrolami na přístrojové desce.
Navzdory dodatečné bezpečnostní výbavě se podařilo udržet hmotnost vozu pod 1000 kg, konkrétně na 960 kg. Opel chtěl tehdy zdůraznit, že bylo možné dosáhnout optimální pasivní bezpečnosti nejen u velkých a drahých vozů, ale i u kompaktních modelů pro běžného zákazníka. Poznatky z vývoje OSV 40 později Opel začlenil do výroby nových modelů.
V době, kdy se otázky bezpečnosti vozidel a prevence nehod v myslích zákazníků téměř nevyskytovaly, nakonec experimentální model Opelu přispěl k pomalu se měnícímu povědomí veřejnosti. Polyuretanem vyplněné OSV 40 tak označuje automobilka za svého průkopníka moderní bezpečnosti vozidel, zejména tedy v kompaktní třídě.