To jsou věci, motor W12 je tu přes sto let a běžný motorista stejně dokáže vyjmenovat jen jeden. No, ono jich o moc víc nebylo...
Britská automobilka Bentley pouští do světa smutnou, ale očekávanou zprávu. Produkce motoru W12, který se z komponentů Volkswagenu v Crewe ručně stavěl, došel svého konce. Celkem se v Crewe za dvě dekády postavilo 100.000 kusů těchto motorů, které se osazovaly do modelů Flying Spur nebo Continental GT Speed. Nyní tento stroj ustupuje strategii Beyond100, jejíž součástí je nová plug-in hybridní jednotka založená na dvakrát přeplňovaném osmiválci. Pojďme ale zavzpomínat právě na W12.
Motor W12 je motor s příčným řezem ve tvaru písmene W a většinou vznikne spojením více motorů. Už v roce 1917 se rozezněl letecký motor od Napier Lion, což byly vlastně tři čtyřválce s maximálním výkonem 480 koní, ale ve velmi nadupané specifikaci dokázal vytáhnout až 1300 koní. Vedle letounů se objevil také v autech - 24litrový motor naladěný na 580 koní ve specifikaci pro RAF pomohl vozu Napier-Railton k pokoření 47 světových rychlostních rekordů.
Dalšími leteckými motory v konfiguracích W12 byly francouzští Farman 12We, kde šlo taktéž o tři čtyřválce, a také Lorraine 12E Courlis. A mám pro vás jednu pikantnost, kterou určitě vytáhněte v hospodě nebo na grilovačce. Když v polovině 20. let klesl odbyt naší domácí značky Škoda, domluvil Václav Klement licenční výrobu leteckých motorů Lorraine-Dietrich. Ty se jednak exportovaly, ale dostaly se také do několik variant letounů Letov. Motor je vystavený v muzeu Škoda. Takže ano, i Škoda postavila motor W12.
Přetočíme-li kalendář hodně dopředu, do roku 1990, dostaneme se k dalšímu motoru W12, tentokrát zkonstruovaný Francem Rocchim, bývalým konstruktérem Ferrari. Ten již v roce 1967 připravil motor W3 o objemu 0,5 litru, ze kterého měl být poskládán motor W18 pro Ferrari. Po ukončení projektu pracoval soukromě na motoru W12.
Ernesto Vita, zakladatel týmu Life Racing Engines, získal Rocchiho do týmu a nechal ho vařit. Motor W12 byl připravený v polovině sezony 1989. Do další sezony nastoupilo šasi L190 s motorem 3.5 W12 a za volantem se vystřídali Gary Brabham nebo Bruno Giacomelli. V týmu bylo pouze devět lidí, čtyři motory a jen jedno náhradní šasi. Motor byl bohužel schopný produkovat pouze 470 koní, zatímco ostatní dosahovali i sedmi set koní. Monopost byl také těžký, takže nebyl rychlejší než formule 3. Nakonec se tedy neklasifikoval ani do jednoho závodu. Občas je monopost k vidění v Goodwoodu.
Jediný masivní zářez motoru W12 v historii produkčních motorů tak udělal až koncern Volkswagen, když spojil dva motory VR6 v úhlu 72 stupňů. Motor VR6 byl uvedený v golfu třetí generace, šlo vlastně o hybrid mezi řadovým a vidlicovým motorem s velmi malým úhlem rozevření válců 15 stupňů a válce byly v jednom bloku, takže se motor mohl uložit jako větší řadový čtyřválec a vešel se tak i do menších aut. Myšlenka spojení dvou těchto motorů prý přišla přímo od Ferdinanda Piëcha, aby se Volkswagen vyrovnal nejlepším.
Skládání motoru s uspořádáním VR vyústilo v jednotky W8 (Passat) W12 (Audi A8, Volkswagen Phaeton) a W16 (Bugatti). Původně se ale motor W12 měl objevit mnohem dříve, už v roce 1991 ho měl koncept Audi Avus, který odkazoval na závodní vozy Auto Union. O deset let později se zase objevil ve voze Volkswagen W12 Nardo, přičemž první koncept se jmenoval W12 Syncro. Vedle motoru W12 zde totiž debutoval také tehdy nový pohon všech kol.
Ale zpět do běžné produkce. Konstruktéři se sice trochu prali s vyvážením, ale nakonec se modely skutečně dostaly do produkce. Stěžejní dvanáctiválec o objemu 6,0 litru poháněl koncernové limuzíny, starší provedení mělo 309 kW a novější 331 kW. Motor měl složitou klikovou hřídel pro obsluhování všech ojnic a dva vačkové hřídele pro každou hlavu válců, které obsluhovaly 48 ventilů. Jen klikovka měla přes 21 kilogramů.
Bentley už tehdy bylo pod křídly koncernu Volkswagen, takže akvizice motoru W12 byla celkem jasná. Udělali si to ale trochu po svém. Motor dostal nové písty, sací potrubí a chladič stlačeného vzduchu. Kotevní body uložení motoru se vyztužily kevlarem a dostal také novou řídicí jednotku. Především měl ale na každém sběrném výfukovém potrubí pro šest válců turbodmychadlo KKK.
V prvním nasazení do modelu Continental GT produkoval motor výkon 441 kW při 6000 otáčkách a 650 N.m točivého momentu. Výkon to byl strhující a předčil i atmosférický dvanáctiválec ve Ferrari 612 Scaglietti. Otylý Continental GT s 2385 kilogramy však samozřejmě nebyl tak pružný jako italský sporťák a na stovku zrychlil za 4,8 sekundy. Přesto byl jeho výkon ohromující.
Vedle výše zmíněných aut se motor W12 od koncernu Volkswagen dostal také do vozů Volkswagen Touareg, Bentley Flying Spur nebo Bentley Bentayga. Další pikantností je použití tohoto motoru v některých verzích nizozemského supersportu Spyker. Po ukončení produkce modelů Audi a Volkswagen s tímto motorem se ho Bentley rozhodlo nevzdat a pokračovalo v jeho šlechtění.
Bentley se s motorem W12 rozloučilo modelem Batur Convertible, kde byl naladěný na 544 kW (740 koní) a 1000 N.m točivého momentu. Během dvaceti let produkce se vozy Bentley s tímto motorem dočkaly také několika soutěžních úspěchů, ačkoliv motorsport nebyl jeho primárním místem určení. Největší úspěch je asi rekord mezi produkčními SUV na Pikes Peak, který zajel Rhys Millen s modelem Bentayga v roce 2018.