Co vznikne, když se řecký vynálezce domácích potřeb rozhodne postavit nekompromisní obojživelné vozidlo pro americkou armádu? Asi by vás nenapadlo, že odpovědí bude „nosorožec“.
Píše se rok 1948 a ve Spojených státech žijící Elie Prodromou Aghnides se právě těší z úspěchu svých vynálezů. Tento řecký vynálezce zcela nadchl hospodyně, když vymyslel takzvaný perlátor pro vodní kohoutek, a následně prý zdokonalil klasické pasti na myši. Patentované vynálezy mu během pár let vydělaly pořádný balík a Aghnides si tak mohl užívat života na vysoké noze s luxusními byty v New Yorku či Paříži.
S dřívějším studiem ve Velké Británii a inženýrským titulem z univerzity v Belgii však chtěl Aghnides naložit o něco lépe. Právě v osmačtyřicátém, na začátku období studené války, tak řecký koumák přišel s ambiciózním projektem obojživelného terénního vozidla, které by složkám americké armády pomohlo lépe střežit rozsáhlé a drsné území Aljašky a Kanady před nájezdem Sovětů.
Netradičně vypadající vozidlo nazvané jednoduše Rhino, neboli nosorožec, bylo pod vedením Aghnidese vyvíjeno inženýry společnosti Marmon-Harrington Corp. Indianapolis. Firma známá produkcí podvozků nákladních vozidel, diferenciálů a dříve armádních vozidel byla jasnou volbou. Přesto se ale plán nevyhnul řadě problémů. Vůbec první funkční prototyp tak otestoval vynálezce až v roce 1954. Na druhou stranu, studená válka zrovna nabírala na obrátkách.
Co ta kola?
Asi nejdiskutovanější částí Rhina byla pochopitelně jeho netypická kola – dvojice velkých, šikmo uložených ocelových polokoulí vpředu a dvojice již rovně uložených, menších polokoulí vzadu. Tento koncept měl samozřejmě co do činění s vylepšením schopnosti jízdy v nejrůznějším terénu. Pokud se totiž vozidlo ponořilo do například měkkého bláta či písku, žebrovaný tvar kol a jejich velká styčná plocha měla zajišťovat mnohem vyšší úroveň trakce.
Každé z předních kol o průměru 183 cm vážilo 680 kg. Pro jízdu na silnici či pevném povrchu pak byla vnější konstrukce předních kol osazena pouze tenkým gumovým pásem. Zatáčení Rhina dostala na starosti zadní kola, která už byla klasickými pneumatikami na discích, avšak rozšířených do podobného tvaru jako vepředu.
Díky nízkému těžišti Aghnides tvrdil, že Rhino vlastně nelze převrátit a mělo ustát i jízdu v bočním náklonu až 75 stupňů. Přední i zadní polokoule byly navíc duté, tudíž vozidlu zaručovaly možnosti plavby na vodě. Hliníková karoserie byla k tomuto účelu utěsněna, přičemž vozidlo stálo na ocelovém rámu. Kabinu řidiče uzavírala výklopná kopule. Rhino měřilo na délku 5,2 metru, na šířku 2,9 metru a vysoké bylo 3 metry.
I když byste to možná neřekli, obojživelník prý uměl na silnici dosáhnout rychlosti až 72 km/h. S přihlédnutím na hmotnost 4549 kg a použitý šestiválec Ford o výkonu 81 kW (110 koní) to zní jako dostatečná hodnota. Mimo to, Rhino mělo excelovat hlavně v „obojživelnictví“, kde také využívalo pohonu všech kol s možností odpojení jedné nápravy. K pohonu a pohybu na vodě rychlostí až 8 km/h byla vzadu určena pohyblivá vodní tryska.
Nemáme zájem, vzkazuje armáda
Aghnides podle všeho svého „nosorožce“ opravdu představil armádě USA, která o nákupu vozů či rozvinutí projektu uvažovala. A v terénu si Rhino vedlo docela obstojně, všechna čest. Velice rychle ale armádní specialisté došli k poměrně závažné nevýhodě, jež byla k nalezení na hlavní přednosti vozidla. Obava totiž padla na možné prostřelení dutých kol, čímž by nepřítel velice jednoduše obojživelníka na vodě buď potopil, nebo alespoň znehybnil.
Tento pokus o výrobu schopného obojživelného vozidla tak nakonec skončil neúspěchem. Kromě velkého prototypu na fotkách měl Aghnides vytvořit i menší variantu, která se ale nedožila současnosti. Originální a pojízdné Rhino dle některých informací stále existuje v jisté soukromé sbírce v USA.