Kapitoly článku:
Nekvalitní silnice se u nás již dávno staly koloritem. Zatímco ale o jejich špatném povrchu hovoří kde kdo, neb jej většina znás denodenně prožívá skrze své ruce a záda, popř. jednou za nějaký čas při placení za opravy podvozku v servisu, o mnohem záludnějších úskalích provedení místních silnic a dálnic se už tolik nemluví. Přitom mají zcela zásadní vliv na bezpečnost provozu, která je snad nejskloňovanější „dopravní frází” posledních let.
Vlády posledních let založily svůj boj za lepší zítřky na silnicích na represi, která je ale tou nejméně efektivní cestou. V televizi pak můžeme shlédnout dvojici neohrožených mužů zákona, kterak za čtyři hodiny práce dostihnou čtyři dálniční „piráty”, kteří uháněli po novém úseku D1 rychlostmi okolo 150 km/h. Jako špička ledovce budiž, u nás je to ale to jediné, co se pro bezpečnost provozu dělá a je to velmi, velmi málo.
Bezpečnost na silnicích nemají v rukou ani pánové Šimonovský s Řebíčkem, ani Simier s Tomem v českém provedení. Mají ji „v rukou” především dva faktory - řidiči a podmínky, ve kterých žijí. Práce s řidiči je v našich zeměpisných šířkách dlouhodobě opojímenou záležitostí, řidičák dostane každý a ani posléze na něj není vyvíjen žádný smysluplný tlak, aby se choval odpovědně (pokud se tak přirozeně nechová). Tento faktor ale dnes pomineme i my, ač je daleko nejdůležitější ze všech. I kdybychom totiž vychovali armádu maximálně skvělých a odpovědných řidičů, vždy bude platit, že každý má limit svých schopností a možností trochu jinde a každý z nás někdy někde zachybuje. Vždy tak stojí za to vytvářet řidičům protor pro to, aby chybovali co nejméně. A to je to, o čem dnes chci hovořit.
České silnice jsou totiž jednou nekonečnou nástrahou. Z mnoha míst čiší nebezpečí na první pohled. A rozhodně se to netýká jen starých silnic, naopak. Dnes a denně přibývají v České republice místa, která křičí: „Bourej!” Která naprosto nesmyslně nebezpečné situace přitahují, ne li rovnou prakticky sama vytvářejí. Pokaždé se jen chytám za hlavu a říkám si, koho jen mohlo něco takového napadnout a divím se, že nikoho naopak ani za měsíce a roky nenapadne s tím něco provést. Když pak na takovém místě vidím nehodu, přepadá mě jen úzkost.
Smysl tohoto článku je dvojí. Upozornit, byť převážně nekonkrétně, na taková místa vás a upozornit i ty, kteří je mají na svědomí. V mnoha případech osobně oroduji za to, aby byla přestavěna a občas se to i podaří, trvá to ale roky, do té doby je zpravidla místo osazeno leda nějakým dodatečným omezením rychlosti nebo informační značkou, což lze považovat spíše za alibismus, než řešení. Toto problémům ve většině případů nepředejde...
S čím se tedy u nás na silnicích lze setkat nejčastěji, co byste zpravidla jinde hledali marně? Našli bychom více případů nebezpečných neduhů našich silnic, my jsme ale skončili u obligátní desítky. Budeme určitě rádi, když se o vaše zkušenosti či upozornění na konkrétní problematická místa podělíte v diskusi.
Křižovatky na horizontech a v zatáčkách
Velká česká specialita hned na úvod. Nebezpečnost jakéhokoli místa lze odstupňovat přibližně takto: pokud jedou všichni jedním směrem a mohou leda měnit pruh, je to velmi bezpečné. Pokud jedou auta dvěma směry a mohou se v protisměru potkávat, je to méně bezpečné. Pokud jedou auta oběma směry a může se mezi ně míchat ještě někdo, kdo tento směr kříží či doplňuje, začíná to být nebezpečné. A pokud při tom na sebe nevidí, začíná to závanět průšvihem. Přesně tím také zavání křižovatka na horizontu nebo v zatáčce.
Auto na vedlejší nevidí do poslední chvíle ten, kdo přijíždí po hlavní a ani sám není dlouho viděn tím, který mu dává přednost. Vjet do silnice je pak vždy trochu loterií, tuplem pokud z vedlejší vyjíždí třeba pomalý a dlouhý kamion, během jehož výjezdu se křižovatce přiblíží kde kdo. Jde o takovou konstrukční hloupost, že by člověk nevěřil, že se jí vůbec někdo může dopustit. Přesto jsou takových míst na silnicích desítky a stovky a to i na těch nejfrekventovanějších silnicích vůbec. Znám např. „pěkné” místo na horizontu na cestě z Písku do Plzně, velmi pikantní je také křižovatka na horizontu za Sudoměřicemi na Táborsku směrem na Prahu (její nebezpečnost je dnes již, díky Bohu, prakticky eliminována novou dálnicí), která byla dle policejních statistik dokonce jedním z nejnebezpečnějších míst na českých silnicích vůbec. Stala se zde spousta tragických nehod. Zbytečně, zcela zbytečně. Stačilo jen křižovatku postavit o pár set metrů dále doprostřed přehlednějšího úseku...
Slepé horizonty
Každý rozumný řidič přizpůsobuje svou jízdu tomu, co vidí. Čím méně toho vidí, tím více překvapení mohou podmínky na silnici pro jeho jízdu skýtat. A překvapení je, řekl bych, univerzální příčinou drtivé většiny nehod. Jen hlupák může se znalostí této základní premisy stavět silnice tak, aby na nich bylo vidět co nejméně. Uznávám, že okolnosti mnohdy nedovolují stavět silnice vždy přehledné. Třeba takový alpský štít nejde rozumně překlenout rovnou a širokou silnicí bez terénních zlomů. Ale proč musí takových míst existovat stovky na hlavních silnicích země, která se ve většině svého území sotva vlní?
Jistě všichni známe spoustu takových míst a nejedná se nutně jen o ostré terénní zlomy ve výrazně zvlněném terénu, ale i o docela malé vlnky na jinak rovných a přehledných úsecích. I tak ovšem postačují k tomu, aby se do nich schovalo celé auto. A to opět zavání problémem. Kdo např. zná úsek Češňovice-Sedlec na cestě z Českých Budějovic do Písku (opět velmi frekventovaná silnice první třídy, žádná druhořadá okreska), zná zde v krátkém sledu hned dvě místa, kde se malém terénním zlomu na jinak dlouhé rovině schovají i dvě auta. Čelních střetů jsem zde viděl několik, zpravidla s otřesnými následky. A přitom jde o tak malé nerovnosti, že by je snad i pár chlapů s lopatou srovnalo během jediného dne. Proč zde musely zůstat? A proč zde zůstávají i poté, co se zde stalo tolik nehod?
Slepé zatáčky
Velmi podobný připad jako slepý horizont je i slepá zatáčka. Silnice nejsou vždy přirozeně rovné, to je v pořádku, proč ale musí na jejich vnitřní straně zůstat kopec hlíny, alej stromů, nebo zde o pár let později vyrůst nová stavba? Do mnoha zatáček může být bez větších obětí vidět mnohem lépe, což by např. zpřehlednilo předjíždění, nebo prostě dovolilo řidičům bezvadně odhadovat rychlost, kterou je možné danou zatáčku s rezervou projet.
Exemplárním případem místa spojujícího hned konstrukčních absurdit (také se k ní ještě vrátím) včetně tohoto je dnes slavná „marešova zatáčka” za Borkem u Českých Budějovic. Leoš Mareš zde se svým Ferrari zrovna boural spíše z jiného důvodu, ale ani věhlas, který díky němu tato šikana získala, nepřiměl nikoho k jedinému kopnutí krumpáčem. Při přijezdu od Prahy do ní není vidět ani trochu, výhledu přitom brání jenom trocha snadno odstranitelné zeminy. Zemřelo zde mnoho lidí, nutno ale zopakovat, že to není jen zatáčka nepřehledná, ale také přechází z dlouhého širokého a přehledného úseku v úzkou a nepřehlednou spojovací cestu. A navíc je parabolická.
Parabolické zatáčky
Parabolické zatáčky jsou velmi záludné. Měnící se poloměr vyžaduje více pozornosti, i když nejedete nikterak rychle. Pokud pozornost ztratíte a nezareagujete na „utažení”, rázem vás vynesou do protisměru.
Jde na jednu stranu o velký test řidičských schopností, projet takovou zatáčku čistě a maximálně rychle chce velký um i zkušenosti a spálit se v ní je zatraceně snadné. Své by o tom mohl vyprávět Jochen Rindt, mistr světa F1, který v roce 1970 zemřel po nehodě v zatáčce Parabolica na slavném okruhu v Monze... Právě závodním okruhům by ale parabolické zatáčky měly zůstat vyhrazeny, na běžných silnicích si limity svých schopností zkoušet nemusíme. Bohužel je tomu jinak, na některých silnicích mám pocit, že je někdo rýsoval snad po pěti pivech, volit zde jasnou stopu je velmi obtížné, ne-li nemožné.
Parabolických zatáček je všude nespočet, jako jeden z případů mohu krom „marešovky” zmínit třeba pravotočivou zatáčku za Miličínem cestou z Prahy do Tábora. Mimochodem do ní není vidět, ale především má velmi nepěkně proměnlivý poloměr. Vidět zde auto, které vylítne do protisměru, není žádný výjimečný zážitek. V lepším případě skončí v poli, v horším v boku protijedoucího auta, v nejhorším v kabině kamionu. A šlo ji přitom postavit „normálně”...