Před zadní nápravou přepracovaný vidlicový šestiválec VR38DETT z Nissanu GT-R a ambice pokořit legendární závod do vrchu v rezervaci Pike National Forest za méně než 10 minut. Jak to dopadlo?
Volkswagen představí o víkendu svůj nový elektrický prototyp I.D. R, se kterým chce ovládnout letošní závody do vrchu Pikes Peak. V souvislosti s tímto strojem si nešlo nevzpomenout na jinou evropskou (ve světě poněkud méně známou) značkou, která se před sedmi lety pokoušela o totéž.
Touha Dacie být nejrychlejší ve dvacetikilometrovém sprintu do oblak z nadmořské výšky 2860 metrů do cíle o 156 zatáček dál a 1440 metrů výš, je tak trochu podobné scénáři, jako kdyby se Škoda přihlásila na start F1. Jen s tím rozdílem, že tohle nebyl jen imaginární příběh.
Pochopitelně rumunská značka nešla do tohoto podniku sólo jízdu. Měla za sebou technické a vývojové zázemí celého konsorcia Renault-Nissan, a tomu odpovídal i výsledek na čtyřech kolech.
Vedení koncernu se logicky rozhodlo podpořit tou dobou prakticky nový, dnes však už mimořádně úspěšný model Duster, s původním autem však závodní speciál neměl kromě jména a světlometů prakticky nic společného. Dacia se přihlásila do třídy Unlimited, kde – jak už název napovídá – neplatí pro velikost a výkon pohonné jednotky žádná omezení.
Výsledkem bylo kompaktní monstrum, jehož základem byl rám z ocelových trubek s motorem umístěným uprostřed. A protože Duster patří do jednoho chlívku se značkou Nissan, konstruktéři si řekli, že ladit dvakrát přeplňovaný vidlicový šestiválec VR38DETT o objemu 3,8 litru bude přeci jen poněkud snadnější a ve výsledku i levnější než dolovat výkon ze standardní atmosférické šestnáctistovky.
O přestavbu agregátu se postarala společnost Sodemo se sídlem ve francouzském Magny-Cours, která se specializuje kromě jiného na vývoj a výrobu závodních pohonných jednotek. A stranou pochopitelně nezůstali ani inženýři Renault Sport Technologies.
Šestiválec měl původně 530 koní, po jejich práci měl Duster k dispozici motor o výkonu až 850 koní při 7000 otáčkách za minutu a maximálním točivém momentu 900 Nm dostupných při 5000 ot./min. To všechno při hmotnosti jen 950 kg!
V6 byla spřažena se šestistupňovou závodní sekvenční převodovkou Sadev, samozřejmostí byl pohon všech kol a pochopitelně i spoilery a křídla, za která by se nemusela stydět ani Mirage 2000. Zadní prkno bylo obrovské, klidně by se na něm daly žehlit spodky pro slona, nebylo však (stejně jako zbytek) samoúčelné. Stejně jako přebytek výkonu, potřebují auta na Pikes Peaku i přemíru přítlaku, který se stoupající nadmořskou výškou a dramaticky řídnoucím vzduchem významně klesá.
Auto bylo optimalizováno v aerodynamickém tunelu a jeho tvůrci doufali, že se jim vůbec poprvé v historii podaří pokořit čas pod deset minut. Aby toho dosáhli, angažovali francouzské závodní eso Jeana-Philippa Dayrauta, tehdy třínásobného šampiona tradičních závodů na ledu Andros Trophy, který má těch titulů dnes už šest a spoustu jiných zkušeností z dalších závodů, jako je rallye, 24 hodin Le Mans či Porsche Carrera Cup.
Plány to byly opravdu velké, nicméně Dacii a Renaultu nevyšly zrovna podle jejich představ. Na start se kromě jiných závodníku postavil také Nobuhiro Tajima se svým Suzuki SX4 Hill Climb Special, který měl těch koní (bohužel pro Duster) ještě o něco více.
Pod lehounkou karoserií japonského stroje byl instalován přeplňovaný šestiválec o objemu 3,1 litru, výkonu až 923 koní a točivém momentu 890 Nm. A tato nálož stačila Tajimovi, aby v roce 2011 zajel absolutně nejlepší a navíc světový rekord v čase 9:51,278 min.
Aby autoři superostré Dacie Duster vypili svůj pověstný kalich až do dna, mezi ně a Suzuki na navíc Rhysovi Millenovi podařilo vtěsnat jeho Hyundai RMR PM580. Výsledný čas Dusteru 10:17,707 min. byl přesto vynikající.