V předchozích částech seriálu cesty po západě USA jste se mohli „podívat“ do San Francisca či Las Vegas. Cesta pokračuje přes Monument Valley, kde se točilo mnoho westernů, Lake Powell a utažské národní parky Arches, Canyonlands a Capitol Reef.
Kapitoly článku:
V první části seriálu jsem se věnoval přehledu navštívených míst, kempování a ubytování v hotelech, medvědům a počasí. V druhém dílu jsem popsal místní pravidla silničního provozu, jaká auta jezdí v USA, jak se tankuje benzín, o autech z půjčovny či co a kde jíst. Třetí díl už popisuje první část cesty ze San Francisca do národních parků Yosemite, Sequioa a King`s Canyon a čtvrtý díl Údolí smrti, Las Vegas, Grand Canyon či Canyon de Chelly.
Tip: Přečtěte si loňské Zápisky z Ameriky, které se věnují naší cestě po východním pobřeží: část první, část druhá, část třetí a část čtvrtá.
Monument Valley
Cesta z Canon de Chelly na sever do Údolí monumentů probíhala poklidně, indiánská oblast, kterou jsme projížděli, byla v podstatě typickou pouští. Tu a tam u silnice bydlelo několik indiánských rodin, převážně u stožárů s elektrickým vedením a vždy velký kus od silnice. Téměř plochá krajina a rovná cesta nedávala mnoho šancí jak upoutat pozornost, o to více nás po nějaké hodince cesty zaujalo malé městečko s novými domy a barevnými střechami; nepamatuji si to přesně, ale pravděpodobně šlo o Rough Rock. Ještě předtím se nám podařilo překročit rychlost u odbočky z městečka Many Farms, ostatně o tom jsem psal už v druhé části cestopisu. Jen dodám, že šlo o nedopatření, ne záměr.
Indiáni bydlí osamoceně a zpravidla daleko od silnice --- Klasický výjev Údolí monumentů --- Pohled z cesty, která vede skrz údolím
Dlouho před příjezdem do Údolí monumentů, u městečka Kayenta (stále se nacházíme v indiánské rezervaci Navajo) se začaly v holé poušti objevovat vysoké, osamělé skály, které dávaly tušit, kam se blížíme. Do Monument Valley jsme dorazili před polednem a bylo to skutečně úchvatné – monumenty byly viditelné už z dálky. Údolí – pokud se mu tak dá skutečně říkat – se nachází na severním okraji rezervace, z čehož plynou velmi vysoké poplatky za vjezd a současně za průvodce. Zatímco vjezd do národního parku stojí zpravidla deset dolarů za celé auto, zde to bylo více než dvojnásobek. A pokud se budete chtít svést džípem do oblastí, kam běžný turista nemůže, zaplatíte za osobu 35 dolarů. Proto jsme se do údolí vydali po naším dodgem.
Skalní monumenty jsou sice úchvatné, ale zadarmo vás k nim indiáni nepustí --- Cesta vedoucí údolím --- U cesty jsou malá parkoviště, kde lze vystoupit a kochat se
Přiznám se, že to nebylo úplně ideální, tvrdý a nízký dodge se necítil na hrbolatých cestách právě nejlépe, ostatně to jsem zmiňoval už v dřívějším díle, kde jsem psal o cestě do westernového městečka Bodie. Tam a zpět po jediné hlavní cestě dojedete za zhruba hodinu a půl, případně dvě hodiny; přitom uvidíte z údolí to hlavní. Pokud se chcete podívat až ke skalám, musíte si zaplatit prohlídku. Při jízdě se nevyplatí mít otevřená okna, auta víří červený prach; lituji všech, co jeli na korbě nekrytého indiánského džípu. Naše auto bylo kompletně červené, stejně jako boty – prach z údolí na nich lpí do dneška. Při návratu jsme si na jednom autě všimli českého nápisu „ahoj“, byl napsán prstem ve vrstvě červeného prachu.
Indiáni prodávají suvenýry všude, jak v údolí, tak mimo něj --- Pohled na údolí ze severu podle Forresta Gumpa
Na cestě do Glen Canyonu
Z Monument Valley vede cesta dále na sever, do Utahu, kde se nachází hned několik národních parků jako Bryce, Zion, Capitol Reef či Arches. Na výjezdu se vyplatí otočit a pokochat se panoramatem Údolí monumentů; na fotografii vidíte podobný výjev, jako se naskytl těm, kteří viděli film Forrest Gump – zde se Forrest zastavil po třech letech běhu od jednoho kraje USA na druhý. Cesta vede dále podobnou krajinou, jaké je v Utahu plno – skalnatá, lehce červeně zbarvená poušť. Pokud pojedete z Mexican Hat (vesnice je pojmenovaná podle skály ve tvaru klobouku na hlavě) po silnici 261 na sever, dorazíte do Valley of the Gods, neboli Údolí bohů. Jde o skutečně rozsáhlý kaňon s plochým dnem, z něhož vyrůstají skály podobné těm v Údolí monumentů.
Cesta vede přes údolí k takřka kolmému okraji, na němž až do poslední chvíle není vidět silnice, která se klikatí skrze stěnu. Výjezd po ní je úchvatný a neustále se otvírající výhled do údolí doslova bere dech. Ve 180stupňových zatáčkách je dobré troubit, ať auta a motocykly jedoucí v protisměru ví, že nemají vjíždět do protisměru (dodávám, že silnice není v klikaticích zpěvněná asfaltem). Nahoře na vás už budou čekat porosty nízkých stromů a keřů, což je po několika dnech strávených v poušti docela příjemné. Pokud byste do Údolí bohů jeli opačným směrem, byl by zážitek ještě lepší – jedete, jedete a najednou se před vámi otevře údolí široké desítky kilometrů s kolmými stěnami.
Údolí bohů aneb Valley of the Gods je široký kaňon s kolmými stěnami, plochým dnem a několika skalními monumenty na dně - výhled je skutečně nádherný. Na prvním obrázku je vidět příjezdová cesta od Údolí monumentů, vpravo pak klikatá cesta skrz skalní stěnu
Po cestě do Glen Canyonu potkáte dvě zajímavé odbočky. Jedna vede do Natural Bridges National Monument, což je trojice přírodních skalních oblouků, které vyhlodala řeka. Druhá vede do Gooseneck State Park, což jsou překrásné hluboké meandry, které vyhloubila do skály řekla San Juan, přítok Colorada – v podstatě vtéká do třísetkilometrové přehrady Lake Powel, která vznikla zatopením Glen Canyonu. Právě tam jsme z Údolí smrti mířili s tím, že si zde půl dne odpočineme a zaplaveme. Bohužel voda není určena na koupání, v místě, kudy jsme k jezeru přijeli, nejsou pláže. Lake Powel je sice hodně navštěvovaná rekreační oblast, nicméně lidé se zde nekoupou, ale jezdí na lodích. To bylo poněkud zklamání.
Meandry řeky San Juan ve státním parku Gooseneck vč. snímku ze satelitu --- Přírodní most v Natural Bridges National Monument
Zatopený Glen Canyon aneb Lake Powell je ideálním místem, kam Američané jezdí strávit dovolenou se svou lodí --- Na obrázích trajekt v Bullfrogu
Proto jsme po přejezdu jezera u rekreační oblasti Bullfrog, kde jezdí cca každou hodinu trajekt, pokračovali dále na sever oproti původnímu plánu zde přespat a koupat se v jezeře. To působí v okolní skalnaté a pusté krajině až surrealisticky. Jezero není příliš široké, nicméně jeho délka přesahuje tři sta kilometrů a zasahuje i do koryta řeky San Juan, která přitéká od východu. Na severu se pak do Colorada vlévá řeka Green River, a to v místě zvaném Canyonlands (viz dále). Jezero jsme přejeli poměrně pozdě, už se začalo stmívat a navíc se zatahovalo k bouřce. A věřte mi, že pouštní bouřka při západu slunce je velice působivá; na cestě přes městečko Hanskville (silnice č. 276, vede k interstate 70) nás zastihl pořádný slejvák. Když jedete sami pouští, je tma a nikde není ani živáčka, je to docela strašidelné…
Před pouštní bouřkou na cestě podél Lake Powel na sever v pozdních večerních hodinách