Potkáváme je skoro každý den, ale víte, odkud se vzaly? Malé užitkové vozy Multicar mají zajímavou historii...
Obratnost v ulicích, možnost snadno zaparkovat na chodníku, jednoduchost, možnost řídit s průkazem skupiny B – výhod mají malé užitkové vozy Multicar skutečně nemálo. Jejich prapůvod lze vystopovat až do roku 1920, kdy byla založena společnost ADE-Werke, pojmenovaná podle majitele Arthura Adeho. Firma vyráběla zemědělské stroje, návěsy, přívěsy a příslušenství k propojování vozidel.
Výroba byla přerušena druhou světovou válkou a znovu spuštěna v roce 1946, kdy došlo k přejmenování na Gerätebau Waltershausen. Továrna opět vyráběla zemědělská zařízení, propojovací techniku a návěsy, postupně přidala například i otočné sušáky na prádlo, brzdové komponenty nebo ventily pro motorová vozidla. V roce 1948 byl podnik přejmenován na VEB Fahrzeugwerk Waltershausen.
Svůj první vůz se spalovacím motorem pak firma začala stavět v padesátých letech. Šlo tedy spíše o vozík, jmenoval se Dieselkarre DK 2002 a šlo o přestavbu bateriového podvozku na pohon dieselovým motorem, konkrétně jednoválcem o výkonu 4,1 kW. Ovládání bylo řešeno pákami v přední části, které obsluhoval stojící řidič. Vůz byl vyvinut do novějšího typu DK 2003 (zkráceně DK 3), vyráběného buď s plošinou, nebo sklápěčkou. Další evolucí byl typ DK 2004 (DK 4), který dostal přední otevřenou kabinu s dvířky a jednoválec s objemem 650 cm3 o výkonu 4,4 kW (později 4,8 kW).
Tento šikovný stroj o délce lehce přes tři metry a s šířkou necelého metru a půl uvezl téměř dvě tuny nákladu, maximální rychlost činila 15 km/h. Historie označení Multicar začíná v roce 1959, kdy ho dostal typ DK 4 kvůli exportu mimo východní blok. Vůz Multicar M 21 byl vyráběn do roku 1964, údajně vzniklo okolo 14.000 kusů, z nichž 23 % mířilo mimo NDR.
Nástupce M 22 již dostal uzavřenou jednomístnou kabinu se sedačkou a volantem. Poháněn byl naftovým dvouválcem o objemu 0,8 litru, který dosahoval nejvyššího výkonu cca 9,5 kW. Převodovka byla nově čtyřstupňová, což zvýšilo maximální rychlost na 23 km/h. Od roku 1970 pak motor posílil na 11 kW. Do roku 1974 bylo vyrobeno přes 42 tisíc kusů, přičemž na export šlo 58 % vozů.
Předzvěstí dalšího typu M 24 byl prototyp M 23 s dvoumístnou kabinou. Původně byl M 24 stejně jako předchůdci vyráběn jako jednomístný, ve dvou se začalo jezdit v roce 1977. Pohon zajišťoval dvoulitrový naftový čtyřválec o výkonu 33 kW, převodovka byla opět čtyřstupňová. Maximální rychlost stoupla na 50 km/h, vůz se proto dal používat i k jiným účelům, než k vnitropodnikové dopravě. Uvezl až 2,5 tuny, do roku 1978 bylo vyrobeno 25.600 kusů.
Nejrozšířenější a nejúspěšnější typ M 25 se představil na veletrhu v Lipsku. Nejprve ho poháněl stejný motor, který měl předchůdce, od roku 1985 pak jezdil s čtyřválcem o objemu 2,2 litru s 34 kW. V roce 1982 byl poprvé nabízen s pohonem všech kol, čímž opět vzrostla jeho užitečnost. Po sjednocení Německa došlo k privatizaci závodu a přejmenování na Hako-Werke GmbH, svou existenci zakončil typ M 25 pod označením Multicar 91 s motorem Volkswagen o objemu 1,9 litru a s výkonem 40 kW. Maximální rychlost tohoto modelu byla 70 km/h. Během čtrnácti let výroby vzniklo zhruba sto tisíc kusů, včetně verzí s prodlouženým rozvorem.
Nástupce Multicar M 26 dostal naftový čtyřválec Iveco o objemu 2,8 litru. Díky výkonu 78 kW mohl upalovat až devadesátkou. Aktuálně společnost Hako nabízí typy Multicar M27, M29 a M31, přičemž poslední jmenovaný pohání třílitrový turbodiesel o výkonu 110 kW.