S rozmachem automobilismu přicházelo na svět mnoho vynálezů, které se snažily zavedený koncept osobní dopravy naprosto překonat. Jelikož ale dnes kolem sebe nevidíte jezdit obří kola s lidmi uvnitř, nápad takzvané „dynasféry“ pochopitelně revoluci nepřinesl.
Začátek 30. let minulého století, automobily jsou stále rozšířenějším dopravním prostředkem pro větší počet lidí a koncept motorem poháněného kočáru se čtyřmi koly se už zdá být skálopevně nastavený pro další vývoj. I přesto se však někteří vynálezci snaží zažitý design osobního vozu naprosto opustit a přijít se skokem v evoluci motorové silniční dopravy.
S bizarním výtvorem, který by jako vypadl z vědeckofantastických knížek, přišel v roce 1930 jistý Dr. John Archibald Purves, elektroinženýr z britského Somersetu. U vozidla nazvaného Dynasphere (a někdy přezdívaného prostě jako „Jumbo“) se prý inspiroval náčrtky Leonarda da Vinciho.
Zprvu vznikla dvojice prototypů, která se lišila použitými pohonnými jednotkami, avšak způsob pohonu vnější pohyblivé konstrukce zůstával stejný. Pod sedadly posádky se nacházel malý elektrický motor nebo spalovací dvouválec, který skrze malá kola přenášel sílu na kolejnice umístěné po obvodu samotné ocelové konstrukce jednokolky – a pohyb dopředu či dozadu byl zajištěn.
S maximálním výkonem okolo 4,4 kW (6 koní) bylo možné dosáhnout rychlosti okolo 48 km/h. Což se možná nezdálo jako moc, ale v případě valící ho se kola o výšce 3 metrů a hmotnosti 450 kg neměli ze stroje respekt jenom přihlížející, nýbrž možná i sám Purves. Navíc, když zatáčení byste u „dynasféry“ nenazvali zrovna vychytaným.
Změna směru byla totiž u prvních prototypů zajištěna pouze náklonem řidiče uvnitř kola, podobně jako byste svou váhu přenášeli na motocyklu. Až pozdější verze dostaly řídítka či přímo volant, kterým řidič posouval celou vnitřní konstrukci, čímž zatěžoval stranu vozidla a nakláněl jej do požadovaného směru. Celá konstrukce každopádně vyžadovala perfektní vyvážení. Na druhou stranu na dobových videích lze vidět stroj jezdit pouze na rovných pláních bez většího terénu.
Některé prototypy pak dostaly i vnitřní střechu, jelikož točící se konstrukce kolem řidiče zvedala špínu ze země. A v průběhu let měl Purves stvořit i osmimístnou verzi své jednokolky, výhradně určenou pro jízdu na plážích. Ještě v roce 1935 britský vynálezce v technickém magazínu Meccano Magazine prohlašoval, že Dynasphere zastává tolik výhod, že by se do pár let mohl velký počet těchto vozidel prohánět na silnicích vedle klasických automobilů.
Byla tady však mnohá „ale“. Jízdní vlastnosti stroje se nikdy nepodařilo úplně sofistikovat, ovládaní bylo stále jaksi neohrabané a využití obřích kol v těsných ulicích měst společně s dalšími auty se zdálo jako naprosto nemyslitelné. Nabízet Dynasphere pouze ve smyslu plážového vozidla se zase jevilo zbytečné nákladné a s minimálním počtem odvážných zájemců o koupi.
U prototypů se navíc rychle objevila koroze celé vnější konstrukce i vnitřního hnacího ústroji, jelikož všechny části byly vystaveny okolí, v případě jízdy po pláži i slané vodě z moře. Deštivé počasí Británie „dynasféře“ situaci v žádném případě neulehčovalo.
Ona představa širšího rozmachu osobní motorizované jednokolky v záplavě klasických automobilů tedy Purvesovi zrovna nevyšla. Úvodní fotka v článku však dává určitou představu, jak bizarně mohla taková budoucnost vypadat.