Nepatřím k těm, kteří by z nekompromisní politiky downsizingu Volva jásali nadšením. Naopak pořád tvrdím, že by se pod kapoty mohutných švédských tanků více hodily objemnější motory produkující svou sílu důstojně a nenuceně, což by poněkud lépe korespondovalo s poklidným a majestátním charakterem těchto aut.
Současná XC60 samozřejmě z výše uvedeného nevybočuje. Není to sice žádný obr, hmotnost se ale podle motorizace pohybuje od 1,9 do 2,2 tuny. Jen pro srovnání – tato čísla překonávají sedmičkovou řadu BMW včetně dvanáctiválce, takže byste mezi předními koly skandinávského crossoveru nejspíše čekali něco zajímavějšího než jen dvoulitrový čtyřválec.
Pokud stále doufáte v malý zázrak, dobré zprávy pro vás nemám. Volvo větší pohonnou jednotku nechystá, a to se mají už v dohledné době odporoučet i diesely. Přesto se v případě verze T5 dá malý agregát akceptovat. Především jde o základní benzínový model, a navíc jeho 250 koní nepůsobí freneticky či utrápené. Ale pojďme na to popořádku…
Čirá elegance, ovládání raketoplánu
Snad nemusím zvlášť zdůrazňovat, že XC60 není v produktovém portfoliu Volva žhavou novinku, a proto nemá valný smysl popisovat dávno známé tvary a detaily. Přesto si jednu subjektivně střiženou větičku či dvě k vnějšímu vzhledu neodpustím.
Kdo mě trochu zná, ví, že crossoverům a SUV kvůli jejich konstrukčním limitům z podstaty nefandím, přesněji řečeno, nemám je vůbec rád. Stejně tak ale nemám problém uznat, že „šedesátka“ – speciálně pak v R-Designu – vypadá jedním slovem výtečně.
Má jednoduchou siluetu s téměř kolmou přídí, dlouhou kapotou a ostře skloněným předním oknem, především ale dostala vkusné a čisté linie bez zbytečných nebo falešných ozdob. Dokonce i ty chromované výfukové koncovky sice nejsou přímo propojené s potrubím, každopádně nejsou ani zaslepené a trubky „odpadního traktu“ končí hned za nimi.
Vnitřek na první pohled s elegantním zevnějškem plně koresponduje, zdání ale v tomto případě trochu klame. Materiálům a zpracování kvalita nechybí, cokoli chytíte, působí pod konečky prstů příjemně a sedačky jsou skoro perfektní. Mají prvotřídní tvar a své vlastní malé bočnice má i část manuálně výsuvného sedáku, což se jen tak nevidí. Akorát by asi sedadla mohla mít nepatrně měkčí polstrování.
Co vyžaduje poněkud více cviku, je ovládání. Na lehčí řízení a hodně ztuha jdoucí malou páku voliče automatu se dá zvyknout vmžiku, ale pro převládající dotykové ovládání jednotlivých systémů auta tolik pochopení nemám. Že chtěli tvůrci vyčistit středovou konzoli od klasických tlačítek, je v pořádku, ani s jejich přebytkem se to nemá přehánět. Když ale zjistíte, že kvůli prosté změně teploty či vypnutí systému stop-start musíte opakovaně klikat na dotykovou obrazovku, radost z kultivovaného a luxusního prostředí vyprchá.
Volvo se snaží svůj koncept postupně vylepšovat, třeba zvětšuje plochu virtuálních tlačítek na obrazovce či vytahuje z hloubek několikastupňových menu důležitější funkce o něco výš. Pořád je to ale málo. Auto není telefon. Při řízení nechcete civět dlouhé vteřiny do displeje, než uděláte požadovaný úkon, XC60 ale přesně tohle vyžaduje a co je horší, nutí vás dělat tak i při nastavování těch nejtriviálnějších funkcí. Přitom by stačilo přidat pár otočných ovladačů, důsledně oddělit tlačítka ventilace od těch určených k audiosystému a rázem by úsporný švédský design dával smysl.
Tichý a mírně žravý
Tím hlavním důvodem, proč jsme se rozhodli zabývat již známým Volvem, byla pochopitelně nejslabší, nejjednodušší a zároveň nejlevnější verze benzínového motoru s označením T5, kterou jsme v tomto voze zkoušeli poprvé. A rovnou můžu říct, že to nebyla špatná zkušenost.
Čtyřválec se startuje poněkud atypicky, pootočením ovladače na středovém tunelu, a ještě podivnější je, že se naprosto stejným pohybem i vypíná. Na druhé straně je nutné dodat, že naskakuje bez vibrací a je velmi tichý. Odhlučnění je natolik dobré, že na volnoběhu agregát téměř neslyšíte a většinu času ho vnímáte jen jako vzdálenou a nevtíravou součást celkové akustické kulisy, které při dálničních rychlostech dominuje spíše valivý hluk od kol.
Pod plynem se samozřejmě pohonná jednotka začne ozývat, a i když se nedá mluvit o sportovním zvuku, na to jsou její tóny příliš ploché, nezní úplně nezajímavě. Uvnitř je to pořád mírně jednotvárný hluk, venku však slyšet sympaticky lehký chraplák.
Přestože má T5 pouze turbodmychadlo, zatímco silnější dvoulitry pracují navíc i s mechanicky poháněným kompresorem, z reakcí motoru to tolik poznat nejde. Tím chci říct, že vnímatelné prodlevy na sešlápnutí pravého pedálu tam pořád jsou, se stoupajícími otáčkami se však začnou rozplývat a nemalou měrou k jejich eliminaci přispívá i osmistupňový automat.
Ocenil bych, kdyby řadil ještě rychleji a do meziplynů při podřazování by se mohl strefovat precizněji. Pokud na něj ale netlačíte, prakticky zapomenete, že je na palubě. Převodovka se začne připomínat teprve ve chvílích, kdy se pokusíte o svižnější jízdu, pozvolná cuknutí se ale objeví jen sporadicky.
Dohromady tvoří pohonná jednotka s automatem a čtyřkolkou příjemně sladěnou soustavu, která v rámci rychlostních limitů nepůsobí utahaně, ale tento pocit vydrží jen do jistého okamžiku. Auto začne narážet na své výkonové meze buď v rychlostech přes 160 km/h (což tolik nevadí), nebo když potřebujete předjíždět ve stoupáních (a to je horší). I v kopcích budete registrovat určité rezervy na další zrychlení, ale cítíte, jak se tyto zásoby povážlivým tempem vytrácí s každým naléhavějším sešlápnutím plynu.
Právě nároky na dynamiku budou rozhodující měrou ovlivňovat i provozní efektivitu. Švédové s podporou výsledků normovaných testů optimisticky tvrdí, že budete v průměru jezdit za 7,3 litru na každých 100 kilometrů, ale k této hodnotě se stěží přiblížíte i klidnou plavbou po okreskách. Neměl jsem ambice hnát Volvo na hranici jeho možností, k tomu mě příliš nesvádělo, ale ani permanentní pozvolné tempo nesrazilo týdenní průměr pod devět a půl litru.
Neříkám, že je to na relativně velký benzínový crossover schopný akcelerovat na 100 km/h pod sedm sekund tragické skóre, není se ale ani čím chlubit. Současně s tím jen trochu vyšší rychlostní průměry snadno zvýší nároky motoru na 10 až 12 litrů Naturalu, takže vás spotřeba „přes dvacet“, když chcete od auta opravdu něco, asi nepřekvapí.
Elektronická koule na noze
Stejně málo překvapivé je rovněž chování podvozku. XC60 je nezáludná a díky malému motoru pod kapotou a komponentům zadního pohonu téměř ideálně vyvážená mezi nápravami. To je asi ten primární důvod, proč se i při své poměrně vysoké hmotnosti lehce a ochotně skládá do zatáček, přičemž tuto (s ohledem na třídu) nadprůměrnou agilitu podporuje i docela tuhé odpružení.
Je samozřejmě otázkou, jestli majitelé takové projevy ocení, protože skutečně sportovní „šedesátka“ není. Na to její řízení ustřihává informace od předních kol až příliš důsledně, zatímco ta zadní se vezou pouze pasivně a na suchém povrchu nenabízí dost interakce ani pod plynem, navíc pořád je tu ta hmotnost a vysoké těžiště. Sám bych zkrátka raději vyměnil část pevnosti zavěšení za poddajnost a hladší překonávání ostrých nerovností, respektive vyšší komfort jízdy, což mi k rodinnému crossoveru pasuje tak nějak více než napružené šasi.
Zcela samostatnou kapitolu pak tvoří asistenční systémy Volva, přičemž někdy mám dojem, že by se o nich daly psát romány s prvky komedie i dramatu. V principu bych proti nim nic neměl, kdyby jako celek fungovaly spolehlivě, jenže neděje se tak, stalo se mi to opakovaně, takže není důvod mlčet. O co jde?
Že se občas rozezní varovný akustický signál při přiblížení se k jinému vozu kvůli přecitlivě nastavenému radaru, to bych ještě skousnul. Ale že vám v zatáčkách začne systém i v nízkých rychlostech hrabat na brzdy, protože se domnívá, že hodláte trefit auto v protisměru nebo máte v plánu vrazit do stromu u silnice, to na klidu zrovna nepřidá. Jízda pak dost často připomíná káravou matku, která vás neustále napomíná svými pohlavky, co byste měli dělat jinak, ačkoli nic neděláte špatně.
Dobrou zprávou je, že můžete dané elektronické obezličky vypnout, spíše bych ale čekal, že když už v autě jsou, stanou se spíš oporou než přítěží. Jak už jsem říkal v úvodu, XC60 T5 AWD je dobré, pohledné a některé situace naznačují, že i velmi bezpečné auto. Dělejte ale něco s těmi otravnými šotky a zkuste ještě jednou zapracovat na tom palubním displeji.
| Volvo XC60 T5 AWD R-Design - technická data a cena |
| Motor |
2.0 Turbo |
| Převodovka |
8A |
| Zdvihový objem [cm3] |
1969 |
| Válce/ventily |
4/4 |
| Největší výkon [kW/min] |
184/5500 |
| Točivý moment [N.m/min] |
350/1800-4800 |
| Maximální rychlost [km/h] |
220 |
| Zrychlení 0-100 km/h [s] |
6,8 |
| Komb. spotřeba [l/100 km] |
7,3 |
| Základní cena s test. mot. [Kč] |
1.269.900 |
| Cena s test. mot. a výbavou [Kč] |
1.419.900 |
Volvo je švédský výrobce osobních a nákladních automobilů, autobusů a stavebních strojů. Vznikl v roce 1915, od 1944 používá současný název.
V roce 1999 Volvo prodalo svoji divizi osobních automobilů Fordu. Ten ji v roce 2010 postoupil čínské společnosti Geely Automobile.
Volvo S90 • Volvo S60 • Volvo V60 • Volvo XC90 • Volvo XC60 • Volvo XC40